Rádio Vaticana

Živé slovo Boží Maloval malíř v přírodě. Zastavil se u něho venkovan, pozoroval ho a nakonec promluvil: ?Mohu se vás optat, co tu vlastně děláte?? ? ?Vy to nevidíte? Máte tu tak krásné údolí, jak nikde jinde není.? ? ?Rád tomu věřím, údolí je tu krásné. Ale, co děláte vy?? ? ?Nevidíte? Já to maluji.? ? ?Tak vy to malujete. Mohu se ještě zeptat? Ono to tak není, jak vy jste to namaloval.? ? ?To nevadí, ale já to tak vidím.? ? ?Ach vy to tak vidíte. Mohu se vás ještě optat, proč jste si zvolil toto řemeslo, když takhle vidíte??

Nevypravuje se, co k tomu dodal malíř, který svým uměním chtěl povědět jiným, co jemu samému říká pohled na krásnou přírodu. Ponechme umělcům, aby jednotlivé malíře posoudili. Ale v náboženství stojíme před jiným problémem. Máme před očima Bibli, plnou krásných Božích slov, jak nikde jinde nejsou. A i tu se setkáváme s mnohými, kteří nám chtějí vyložit, co jim samým ta slova říkají. Jsme tím vždycky nadšeni? Postěžoval si jeden mladý kněz: ?Účastnil jsem se biblického kursu, abych se lépe seznámil s Písmem svatým. Slyšel jsem tam mnoho zajímavých věcí, ale celkově jsem zklamán. Co z toho povím věřícím v kostele? My potřebujeme, aby to bylo Boží slovo pro život a ne pro učené studie historické a filologické.? Ta stížnost je oprávněná, ale jenom částečně. Odpověděl bych na tu námitku prostě: ?Je užitečné studovat dějiny literatury, ale samozřejmě to není totéž, jako číst s pochopením pěkné verše.? Setkáváme se tu s duší básníka. A při čtení Písma jde ještě o něco více. Setkáváme se tu s živým Kristem, který k nám mluví. Píše Pavel Evdokimov: ?Otcové církve nečetli texty, ale setkávali se při četbě s živým Kristem a Kristus mluvil k nim. Přijímali jeho slova jako eucharistický chléb a eucharistické víno.? Toto přirovnání je staré. Nacházíme je u Origena. Ten upozorňuje na to, že se křesťanská liturgie skládá ze dvou částí: z liturgie slova a z liturgie eucharistické. Obojí spolu souvisí. V první části k nám přichází Boží Syn pod způsobou slova, v druhé části pod způsobou chleba a vína. Musíme se tedy připravit, abychom ho přijalo důstojně. Kdo čte knihu jenom jako knihu, odloží ji, když ho přestane zajímat. Jinak je tomu s dopisem, který mu píše matka. V každé větě tu bývá něco, co se nás přímo týká.

Když psal sv. Bazil pravidla pro mnišské bratrstvo, které založil, každý předpis doložil slovy Písma svatého. Chtěl tím říci: to co vám tu ukládám, není můj výmysl, ale jsou to slova Kristova, kterého máte poslouchat. Něco podobného se opakuje později v životě sv. Františka z Assisi. Také okolo něho se shromáždila skupina bratří, kteří ho chtěli následovat. Byl vyzván, aby pro ně napsal pravidla života. Uchýlil se do samoty v místě Fonte Colombo. Tam se celou dobu modlil, aby ho Bůh osvítil a vnuknul mu pravé myšlenky. Ale sotva začal psát, nedokázal vyjádřit nic jiného než to, co stojí v evangeliu. Zdálo se mu zbytečné a neužitečné, aby k tomu něco přidával. Vždyť přece chceme poslouchat samého Krista!

Ale jeho pravidla byla přece jenom rozšířena. Přidaly se ke slovům evangelia církevní předpisy pro řeholníky. Vznikla tedy kombinace slov Božích a lidských současně? To by nebylo šťastné řešení. Situace je však jiná: věříme totiž, že týž Kristus, který mluví v evangeliu, pokračuje se k nám obracet v hlasu církve, která je jeho mystickým tělem. Tedy i její autentická slova mají moc a sílu zasahovat do života jednotlivců a přetvářet svět. To je pro nás velkou útěchou. Uprostřed ohlušující vřavy světa, můžeme přesto slyšet slova, která nás vedou k dobru a k pravdě.

Je to potěšující. Ale je ku podivu mnoho těch, kteří to považují za ponižující. Vyslovují své mínění v této formě: ?Mám své vlastní svědomí. O tom se všeobecně tvrdí, že je to Boží hlas v našem srdci. Svědomí mi tedy říká, co mám dělat. Nač mám tedy ještě poslouchat někoho jiného, kterého často ani neznám? A mám-li uznat nějakou vnější autoritu, k tomu stačí Písmo svaté podobně jako muslimům stačí Korán.?

Tato námitka vypadá moderně, ale je prastará. Klade si ji už Origenes. Ptá se: Kdo zjevoval Boží vůli Adamovi v ráji? Neměl Písmo po ruce, nebyli tam proroci, nebyla tam církev. Ale nebylo toho zapotřebí. Měl čisté svědomí a to ho vedlo jasně a zřetelně k dobru. Pozoroval krásu světa a i tam objevoval Boží moc a sílu. Stala se však tragedie. První lidé Božího hlasu neposlechli a tím znečistili ten pramen čité vody, který dával kvést všem ctnostem v ráji srdce. Následky vidíme i dnes. Kolik zločinů a zla se děje ve světě a všichni, kdo zle jednají, se rádi odvolávají na své vlastní svědomí, že to tak vidí. ?Zabijí vás a budou myslet, že tím slouží Bohu? (sr.Mt 24,9), předpovídá Ježíš učedníkům.

Mohla Boží dobrota zanechat lidi v takovém poblouzení? I v této situaci Bůh zasahuje k našemu dobru, odpovídá Origenes. Všemohoucí vzbuzuje občas lidi, kterým očišťuje svědomí svým Duchem a posílá je, aby zjevili ostatním, co je dobré a co je pravda. Ve Starém zákoně se jim říkalo ?vidoucí? nebo ?proroci?. Kázali ústně, ale mnohá jejich slova byla zapsána. Tak vznikalo postupně Písmo svaté. Bůh nedal lidem do ruky přímo knihu, ale posílá lidi, kteří mají prorocký dar. Ti mluví a píší. Proroci byli ve Starém zákoně, v první církvi a jsou i dnes. Ani Písmo ani oni tu nejsou k tomu, aby nahradili svědomí, ale jsou lékem k tomu, aby je očistili, aby zase jasně soudilo, co je dobré a zlé. Často slyšíme otázku: Mohu jednat podle svého svědomí? Odpověď zní: Musíš, ale musíš je stále očisťovat léky a radou kompetentních lékařů, které ti Bůh dává k očistě a k pravému světlu.