Narovnání vztahu mezi církvemi a českým státem se v posledních dnech stalo opět celospolečensky diskutovaným tématem. Důvodem je především věcný záměr zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, který byl minulý týden schválen českou vládou.
Pro Ty, kteří se doposud neměli se zmíněným návrhem zákona možnost podrobněji seznámit, se ho pokusím načrtnout alespoň v hrubých konturách.
Návrh zákona kombinuje metodu naturální restituce a finanční náhrady za nevydávaný majetek. K naturální restituci neboli fyzickému navrácení má dojít především u majetku řeholních řádů a kongregací, který je dnes v držení státu a státních organizací. Fyzicky se tedy nemá vracet žádný majetek obcí, krajů nebo soukromých osob.
Za nevydaný majetek pak má být církvím a náboženských společnostem vyplacena finanční náhrada ve výši 83 miliard Kč, a to v průběhu 60 let s úročením 4,85 %. Kromě toho se stát v navrhované podobě zákona zavazuje k tomu, že po dobu 20 let od nabytí účinnosti bude vyplácet církvím a náboženských společnostem, které uzavřou se státem dohodu o finanční náhradě za nevydávaný majetek, příspěvek na podporu jejich činnosti. Tato podpora by měla být odvozena od částky, kterou stát poskytuje církvím na provoz nyní a každoročně se sníží o cca 5%. Tím by mělo být mimo jiné zaručeno, že církve budou schopné přejít na systém samofinancování z vlastních zdrojů bez závažných ekonomických otřesů.
Ekonomická soběstačnost je bezesporu věcí pozitivní a církev v České republice o ní dlouhodobě usilovala. Jsem dalek jednostranných a zjednodušujících názorů, že církev jakožto duchovní instituce se nemá žádným hmotným majetkem zatěžovat, ba dokonce, že v hmotném majetku spočívá prapůvod všeho zla a hříchu. Jednak se domnívám, že biblickému pojetí mnohem více odpovídá koncept dobrého a spravedlivého hospodáře, než spiritického askety, jednak nás historická zkušenost učí, že radikální odmítání majetkového vlastnictví nezřídka vyústilo v extrémní poloze hereze. Skupiny jako enkratité, valdenští nebo kataři (od nichž je mimochodem odvozeno i slovo kacíř) ilustrativně dokládají moudrost Chestertonova výroku o tom, že hereze je zblázněnou pravdou?
Stejně tak je ale třeba podotknout, že vlastnictví a správa majetku sebou nese velkou řadu rizik. Pokusím se na některé z nich upozornit. Pokud si realisticky zvážíme okolnosti, za kterých k majetkovému narovnání dochází, nemusíme být ani nadáni příliš velkou jasnozřivostí, abychom dokázali předpovědět emoce, které to v české společnosti vyvolá. Tou primární, sice nejprimitivnější, často však o to intenzivnější, bude závist. Nepochybuji o tom, že se brzy dočkáme emotivních projevů řady osob, zájmových skupin a nejrůznějších lobbyistů. Jistě nezapomenou zabrnkat na vždy citlivou strunku české duše o zbohatlické církvi, tukem kypících prelátech a přeplněných klášterních pokladnách. S lidskou hloupostí a malostí se bojuje těžko a svým způsobem jde o zápas bez naděje na výraznější úspěch. Měli bychom se nicméně na obdobné reakce připravit a počítat s nimi, zejména proto, aby nás v budoucnu zbytečně neznechutily a neotrávily.
Mnohem závažnější nebezpečí však vidím v rizicích, která se sebou přinese budoucí správa movitého i nemovitého majetku. Církev bude přinucena s majetkem nakládat tak, aby generoval další, pokud možno co nejvyšší a také dlouhodobě zajištěný příjem.To však má svá úskalí. V konkurenčním boji bude církev vždy předem limitována a znevýhodněna oproti ostatním konkurentům. Nemusíme příliš dlouho pátrat v paměti, abychom si živě vybavili některé aféry vzniklé z podnikatelských aktivit církve. Na církev budou vždy kladeny výrazně vyšší morální nároky, bude pod větším drobnohledem společnosti a tím bude i snadnějším terčem pro konkurenci. Ti, kteří se někdy ocitli v nemilosrdném soukolí mediální aféry by Vám mohli hodiny vyprávět o tom, jak zdrcující mohou být její následky. Často stačí byť i jen zcela vykonstruované podezření, které nemá žádný faktický podklad, aby bylo mezi lidmi zaseto sémě nedůvěry a předsudků. O tom, že by se v této zemi bez větších problémů našla dlouhá řada novinářů, kteří rádi napíší či natočí pořad o machinacích s církevním majetkem, zřejmě netřeba ani diskutovat. Stejně tak nepochybuji o tom, že onen hlídací pes demokracie, za kterého se novináři považují, si nenechá ujít žádnou příležitost, kdy k pochybením ve správě církevního majetku skutečně dojde. Jak zásadně mohou takové případy poškodit kredibilitu církve ve společnosti, se v tuto chvíli můžeme asi jen domýšlet.
V souvislosti s tak zvanou restitucí církevního majetku ale vidím ještě mnohem více potencionálních rizik. Jen namátkou lze jmenovat třeba podezření z propojení s politickou mocí a tudíž i s politickými zájmy té které strany. Tento nepříjemný aspekt bohužel neskončí tahanicemi a nekonečnými diskuzemi politiků během legislativního procesu zmíněného zákona, ale bude se s touto úpravou táhnout jako červená niť v průběhu dalších let. Kdo totiž zaručí, že plánované finanční prostředky budou v průběhu dalších 60 let církvím skutečně vypláceny? Kdo zajistí, že jiná politická garnitura prostě nezmění zákon a vyplácení finanční náhrady neukončí? A existovala kdy vůbec v naší historii zákonná norma, která by bez změny přečkala období 60 let? To všechno jsou otázky, na které neexistují jednoznačné a jednoduché odpovědi. Nepoložit si je, však může mít v budoucnu tragické důsledky.
Ne, rozhodně si nechci hrát na proroka a už vůbec si nemyslím, že bych ve svých úvahách viděl dál než ostatní. Ba právě naopak! Jsem přesvědčen o tom, že máme-li úspěšně minimalizovat všechna rizika, která s realizací finančního narovnání mezi církvemi a státem souvisí, musíme začít vně i uvnitř církve vést otevřenou a kvalifikovanou debatu o všech možných následcích a potencionálních nebezpečích. Ze svého okolí vím, že je nemálo lidí, kteří o těchto věcech zodpovědně a moudře uvažují a budoucnost církve v naší zemi jim není lhostejná. A to mě naplňuje jak radostí, tak i přesvědčením, že právě v této situaci je jejich potenciálu třeba efektivně využít.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
