Osmičkový rok je předmětem mediálních úvah nejen u nás. Známý italský novinář Vittorio Messori, který mimo jiné vydal čtenářsky výjimečně úspěšné interview s dvěma papeži, také vzpomíná na rok 1968. Messori, žijící v Turíně, vypráví o své konverzi a bouřlivém čase z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let v článku ?Rok šedesátý osmý naruby? v deníku Il Giornale.
Jako redaktor jednoho z největších italských deníků La Stampa, vzpomíná Messori, jsem byl začátkem sedmdesátých let na tiskové konferenci zakladatele Amnesty International Petera Benensona, který otevíral pobočku v Turíně. Byla to doba vojenské diktatury v Řecku, v Chile vládl Pinochet, ale byla to také doba nerespektování lidských práv v zemích východních Evropy. Všech těchto bodů se Benenson dotknul a já jsem si udělal poznámky. Napsal jsem dvě stránky. Když však noviny vyšly, všimnul jsem si, že každá zmínka o zemích reálného komunismu byla vypuštěna. Protestoval jsem u šéfredaktora, který jen rozhodil rukama a zabručel: ?Co chceš dělat? Redakční rada to četla a zamítla?? Takový byl deník La Stampa. Totéž bylo v Corriere della Sera a jinde.
Novináři byli největší extrémisté, pokračuje Messori, děti dobře postavených měšťanských rodin, stejně jako tomu bylo za Francouzské revoluce, rozpoutané bohatými a znuděnými měšťáky a maskovanými aristokraty. Byla to menšina, ale mocná a zpupná, ba dokonce násilná. Zažil jsem, jak v den, kdy byl podniknut teroristický atentát na automobilku Mirafiori, připíjeli si redaktoři na tu událost na střeše budovy deníku La Stampa, jehož majitel, nenáviděný Agnelli, jenž byl zároveň ředitelem a vlastníkem Fiatu, jim všem poskytoval velmi slušné platy.
Toto opojení zmítalo i církví. Pamatujeme komické období tzv. dělnických kněží, tj. kněží, kteří odcházeli z pastorační služby a přijímali světská zaměstnání v továrnách a nejrůznějších profesích. Nastoupili také do turínské automobilky Fiat, ale po čase je sami dělníci přiměli k odchodu, protože zabírali pracovní místa otcům od rodin a když bylo potřeba jejich kněžských služeb nebyli stejně nikde k zastižení. Protagonistou tohoto bizardního proletářského výkladu evangelia byl turínský kardinál Michele Pellegrino. Z oněch let je jeho pastorační list nazvaný Kráčet společně. Společně s kým? Samozřejmě s komunisty. Pellegrino, byl svatý muž, říká Messori, znalec patristiky, ale nezkušený v pastoraci. Bohužel, vzal vážně mýtus o dělnické třídě a zapomněl, že ve Fiatu, bylo již tehdy odborové hnutí tvořeno dělnickou menšinou, a z ní opět jen menšina patřila k odborům komunistickým. Když se ujal svého arcibiskupského úřadu, byl navštívit svůj seminář v Rivoli. Byl jsem tam tehdy vyslán jako reportér a viděl jsem to na vlastní oči: budoucí kněží ho tam přivítali pozdravem pozdvižených, sevřených pěstí a voláním ?Ať žije Marx, ať žije Lenin, ať žije Mao Ce-Tung!?. A výsledek? Za několik málo let, se seminář vyprázdnil a budova byla prodána. Od té doby bývají v diecézi Turín, která má dva miliony pokřtěných, svěceni každý rok 2 kněží, když to jde dobře. Ale spíše jen jeden nebo žádný, když to jde špatně.
Všechny revoluce ? uzavírá Messori ? od Osvícenství až po dnešek selhaly. S výjimkou tzv. sexuální revoluce. Dvacátníci z roku 68, to jsou čtyřicátníci z let osmdesátých, tj. generace nejvíce rozmařilá, nestydatá, zvlčilá a sobecká z celého 20.století. Podívejte se jen na demolici, kterou způsobili v oblasti citové, rodinné a sexuální. A to, jak se domnívám, i na úkor i svého osobního štěstí. 53% manželství v Milánu a Turínu se končí rozvodem.
A tak namísto politováníhodné homofobie, která existovala před rokem 68, jsme dnes dospěli k homokracii, v níž je popotahován k soudům i ten, kdo mluví o normalitě v souvislosti s těmi, kteří homosexuály nejsou. To je nový konformismus. Nová inkvizice. A to není žádná výhra, končí své vzpomínání Vittorio Messori.
Podle deníku Il Giornale z 1.února 2008,
zpracoval a přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
