Letošní setkání papeže s římskými kněžími, které se koná tradičně počátkem postní doby, mělo, jak už se poslední tři roky stalo zvykem, charakter přátelského sdílení dojmů mezi kněžími a jejich biskupem. Papež se bezprostředně vyjadřoval k různým tématům, která nanesli kněží ve svých vystoupeních. V jednom z deseti přednesených příspěvků poukázal salesián don Pietro Riggi na fakt, že se z kázání a katechezí snadno vytrácejí slova jako poslední soud, ráj, peklo, očistec, ale také prvotní hřích, a požádal Svatého otce, aby se k tomu vyjádřil:
?Řekl jste správně, že základní témata víry se, bohužel, zřídka objevují v našich kázáních. V encyklice Spe salvi jsem právě proto mluvil také o posledním univerzálním soudu, a v té souvislosti pak také o očistci, pekle a ráji. Myslím, že my všichni jsme stále ještě ovlivněni výtkou marxistů, podle níž křesťané mluví jenom o onom světě a přehlížejí zemi. A tak chceme dokazovat, že se skutečně zajímáme o pozemské věci a nejsme těmi, kteří mluví o vzdálených skutečnostech, které zemi nepomáhají.
Ačkoli je ovšem správné ukázat, že křesťané se starají o zemi ? a my všichni jsme povoláni pracovat na tom, aby tato země byla skutečně městem pro Boha a městem Božím, nesmíme přitom zapomínat na tu druhou dimenzi. Nebudeme-li na ni brát zřetel, nebudeme se dobře starat o tuto zemi.
Poukázat na to, byl jeden z mých základních cílů, proč jsem zmíněnou encykliku psal. Není-li známo, co je poslední Boží soud, neví-li se nic o možnosti pekla, radikálním a definitivním ztroskotání života, nezná se ani možnost a nutnost očišťování. Potom se člověk nestará dobře o tuto zem, protože nakonec ztrácí kritéria, nepoznává sebe sama, neboť nepoznává Boha, a škodí zemi. Vidíme to u nacismu a vidíme to také u komunismu. Ty slibovaly, že vybudují takový svět, jaký by měl být, a namísto toho svět ničily.
Během návštěv biskupů z postkomunistických zemí ?ad limina? vidím stále znovu, že v těchto zemích byly ničena nejenom planeta, ekologie, ale především a vážně byly poškozeny duše. Nalézt opravdu lidské svědomí, osvícené Boží přítomností, je prvním úkolem rekultivace země. To je všeobecná zkušenost z oněch zemí. Rekultivovat zemi a respektovat volání bolesti této planety lze uskutečnit pouze opětovným objevením Boha v duši, otevřením očí pro Boha.
Proto máte pravdu: musíme mluvit o tom všem právě proto, že máme odpovědnost vůči zemi, vůči lidem, kteří tu dnes žijí. Musíme mluvit také o hříchu jako o možnosti ničení sebe samých a tím i dalších pozemských skutečností.
V encyklice jsem se pokusil ukázat, že je to právě poslední Boží soud, který je zárukou spravedlnosti. Všichni chceme spravedlivý svět. Ale nemůžeme napravit všechny škody minulosti, všechny lidi nespravedlivě mučené a zabité. Pouze Bůh sám může vytvořit spravedlnost, která musí být spravedlností pro všechny, také pro mrtvé. A jak říká velký marxista Adorno: pouze vzkříšení těla, které však on považuje za nereálné, by mohlo vytvořit spravedlnost. My věříme v toto vzkříšení těla, ve kterém si budeme všichni rovni.
Dnes jsme zvyklí přemýšlet takto: co je to hřích? Bůh je velký, zná nás, a proto na hříchu nezáleží. Bůh bude nakonec dobrý ke všem. To je hezká naděje. Ale je tu také spravedlnost a je tu i opravdová vina. Ti, kteří ničili člověka a zemi, nemohou usednout okamžitě k jednomu stolu s Bohem spolu se svými oběťmi.
Bůh vytvoří spravedlnost. Musíme na to pamatovat. Proto mi připadalo důležité, psát v encyklice také o očistci, která je pro mne pravdou tak samozřejmou, tak evidentní a také tak nezbytnou a útěšnou, že ji nelze opomíjet.
Pokusil jsem se říci, že snad není mnoho takových, kteří se zničili do té míry, že jsou navždy nenapravitelní, že už v sobě nemají žádný prvek, na kterém by mohla spočinout láska k Bohu, že už v sobě nemají ani minimum schopnosti lásky. To by bylo peklo.
Z druhé strany je zajisté málo ? nebo prostě nemnoho - těch, kteří jsou tak čistí, že mohou do společenství s Bohem vstoupit bezprostředně.
Velmi mnoho z nás doufá, že v nás je něco spasitelného, že tu je nějaká poslední vůle sloužit Bohu a sloužit lidem, žít podle Boha. Je však také mnoho a mnoho zranění, mnoho nečistoty. Potřebujeme se připravit, být očištěni. To je naše naděje: i s tolikerou nečistotou v naší duši, nám nakonec Pán dá možnost, očistí nás svou dobrotou, která vychází z jeho kříže a učiní nás tak schopnými existovat navěky v Něm.
A tak ráj je nadějí, je to konečně realizovaná spravedlnost. A dává nám také kritéria pro život, aby tento život byl určitým způsobem také rájem, aby byl jitřenkou ráje. Kde lidé žijí podle těchto kritérií, tam se trochu ukazuje ráj ve světě. A to je vidět.
Zdá se mi, že bychom měli více mluvit i o důkazu pravd víry, o nezbytnosti jít cestou přikázání. Ta jsou opravdu ukazatelem cesty a ukazují, jak žít dobře, jaký život si vybrat. Proto musíme mluvit také o hříchu a o svátosti odpuštění a smíření. Upřímný člověk ví, že je vinen, že by měl začít znovu, že by měl být očištěn. A to je ta podivuhodná skutečnost, kterou nám dává Pán: možnost obnovy, možnost existovat nově. Pán s námi začíná na novo a my tak můžeme opět začít náš život s druhými.
Tento aspekt obnovy, restituce naší existence po tolika chybách, po tolika hříších, je velký příslib, velký dar, který nabízí Církev, a který např. psychoterapie nabídnout nemůže, psychoterapie, jež je dnes tak rozšířená a také potřebná vzhledem k mnoha poškozeným nebo těžce zraněným duším. Avšak psychoterapie má možnosti velmi omezené, může se jen trochu pokoušet vyvážit duševní nerovnováhu, ale nemůže poskytnout opravdovou obnovu a překonat závažná onemocnění duše. Proto bude psychoterapie vždycky provizorní a nikdy rozhodující.
Svátost pokání nám dává možnost obnovit se Boží mocí až na dno: ?ego te absolvo? ? je možné, protože Kristus vzal na sebe tyto hříchy, tyto viny. Zdá se mi, že právě to je dnes velmi zapotřebí. Můžeme být uzdraveni. Duše, které jsou zraněné a nemocné, jak zakoušejí všichni, potřebují nejenom rady, ale opravdovou obnovu, která může vzejít jenom z moci Boží, z moci ukřižované Lásky. Zdá se mi, že to je ta velká spojitost mezi tajemstvími, která mají v posledku na náš život reálný vliv. My sami nad nimi musíme opětovně meditovat a tak jim umožnit znovu přijít k těm, ke kterým jsme posláni.?
Řekl Benedikt XVI. v jedné z improvizovaných odpovědí na otázky, které zazněly na setkání s římskými kněžími 7. února t.r.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
