Všude se vyskytnou lidé, kteří se vymykají svou originalitou z obecné řady, a proto v soužití s ostatními snadno narážejí. Jednoho takového, který žil v řeholní společnosti, představený oslovil opatrnou otázkou: ?Děláte denně zpytování svědomí?? ? Dostal odpověď: ?Jistě, ale trvá mi to dlouho, je nás tu v domě mnoho.? Zpytoval tedy chyby druhých, ne své vlastní.
Zpytování svědomí nepatří jenom křesťanům. Pěstoval je už Konfucius, dále taoismus, indická náboženství, bylo známo v Egyptě, v řecko-římském světě se mu intenzivně věnovali pythagorejci a stoikové, patřilo také do rabínské spirituality. Významné místo mu dávají muslimští asketičtí autoři. Kázání Otců církve je po mnoha stránkách výzvou ke zpytování svědomí před Bohem a před vlastní spásou. V pastorační literatuře se nejdříve tento prostředek k udržení horlivosti doporučoval křesťanům, žijícím ve světě a v jeho nebezpečích, ale brzy se stal jedenou z hlavních součástí klášterní askeze. Jeho hlavním cílem pak je poznání sebe. Píše sv.Jan Zlatoústý: ?Zkoumejme své svědomí po vzoru obchodníků a provádějme účtování, abychom věděli, jakého jsme zisku dosáhli tento týden, minulý týden a jakého dosáhneme příští týden.?
Dnes si často myslíme, že hlavním nebo dokonce výlučným cílem zpytování je poznat své hříchy a chyby, abychom činili pokání a rozhodli se polepšit se. Někoho možná překvapí texty dávných duchovních vůdců, kteří zrazují od příliš podrobného zpytování chyb. Daleko důležitější je být pozorným k božským vnuknutím a uvědomovat si Boží přítomnost v srdci. Ten, kdo je pozorný k Bohu ve svém osobním životě, objeví jeho prozřetelnost ve všem, co se děje v každou chvíli každého dne. Zpytování svědomí se pak stane tím, co nazývají ?kontemplací prozřetelnosti?. Je to každodenní úsilí každého, aby pochopil své ?posvátné dějiny?, svá setkání s Bohem. Pod tímto zorným úhlem jsou psány dějiny v Bibli, tak máme vidět i náš život. Soustředí-li se pozornost hlavně na očišťování srdce, probíhá zpytování způsobem, který dostal jméno ?zvláštní zpytování?. Mluví o něm sv. Jan Klimak: ?Vidí-li někdo, že ho zvlášť ovládá určitá neřest, musí se vyzbrojit proti tomuto jedinému nepříteli a potírat ho přede všemi ostatními... Jestliže ho nepřemůžeme, nebude nám k ničemu vítězství, dosažené nad ostatními.? Souhlasí to s tím, co řekl sv. Tomáš Akvinský: Ctnosti rostou jako prsty na ruce, roste-li jeden, rostou s ním současně všechny ostatní. Hlavní je jenom, aby se růst nezastavil. Vlastní svědomí nás tu vede. Lidé si toho jsou dobře vědomi a proto se za všech okolností hledí hájit: Jednám podle svého svědomí.
Co však svědomí je? Z patristické literatury známe pěknou homilii o tom tématu od sv. Doroteje z Gázy, ke kterému chodili na radu mnozí jiní. Ten píše: ?Když Bůh stvořil člověka, vložil do něho nebeské símě, jakýsi druh schopnosti živější a světlejší než jiskru, aby osvítila ducha a dal mu rozlišení mezi dobrem a zlem. Tomu říkáme svědomí, které je přirozeným zákonem.?
Svědomí nás tedy ujišťuje, že je v nás nějaká schopnost, která je spolu ?s vědomím?. Má funkci tam, kde jde o osobní rozhodnutí mravní. Ale výraz se v dějinách vyvíjel. To, čemu říkáme dnes svědomí, se původně označovalo slovem srdce. Mravní hodnotu něčeho hodnotili Řekové z velké části podle pocitu spokojenosti, vnitřního zadostičinění po vykonaném skutku. Seneca mluví o duchu, který bydlí v člověku, ?který pozoruje a zaznamenává dobré a špatné skutky?. Ten je podle židovského filosofa Filona z Alexandrie vložen do člověka Bohem. Projevuje se jakoby vnitřním slovem, která k nám mluví. Dorotej jej ztotožňuje s myšlenkou, která přišla nezávisle od toho, o čem přemýšlela hlava. Je to hlas samého Boha, který mluví k člověku, kterého stvořil. Je tedy hlas svědomí první a základní pramen zjevení. Adamovi v ráji stačil, nepotřeboval psaného zákona. Hříchem se ten hlas ohlušil. Aby se svědomí znovu probudilo, posílal Bůh lidem proroky, kteří mluvili a psali. Písmo svaté není tedy k tomu, aby svědomí ?nahradilo? zákonem, ale k tomu, aby je vytříbilo duchem Božím. Ten pak zase začíná mluvit silně a zřetelně. ?Jej žádná síla v světě neutlumí, až k hrobu šeptá smutné svoje dumy,? píše básník. Ale je to popis jednostranný. Svědomí není jenom k tomu, aby nás obviňovalo ze zlého, ale především k tomu, aby vybízelo k dobrému toho, kdo se mu naučil naslouchat. Pozornému slyšení tomuto hlasu se říká na Východě ?modlitba srdce?. Upozorňuje se na to, že je to opravdu hlas vnitřní. Tím se liší zásadně od pokušení, vnuknutí ke zlu. Ta pocházejí ?zvenčí?, mají charakter něčeho, co je člověku cizí. Kdo je poslechne, zotročuje se. Duch svatý, který mluví v našem svědomí, patří k nám, protože jsme Božím obrazem. Posloucháme-li tedy jeho hlasu, slyšíme tím i sami sebe a stáváme se v poslušnosti svobodnější.
Zvenčí ovšem nepřichází jenom zlo, ale také dobré rady dobrých lidí. Rodiče i vychovatelé proto napomínají mladé: ?Dělej tak, jak ti to říkáme, dej si poradit! Nechtěj jednat po svém!? Mladí uznávají oprávněnost tohoto vnějšího vedení, ale po čase to cítí jako přítěž. Kritickým se to stává zvláště v době tzv.puberty, dospívání. Nechtějí už od nikoho nic slyšet, nejraději by utekli z domu a ze školy, mají protestní a revoluční nápady. Je to nenormální? Není, ale ten stav nesmí trvat dlouho. Musí se najít rovnováha mezi dobrými hlasy vnitřními a vnějšími, soulad mezi tím, co říká svědomí a dobrá výchova; v náboženském životě pak i mezi tím, co říká Písmo svaté a co Bůh mluví v srdci. Zpytovat svědomí pak znamená stále hledat tuto rovnováhu, podobně jako sv. Pavel hledal a našel harmonii mezi zákonem a hlasem Krista. Jen tak se stane člověk svobodným a nevyloučí se ze společnosti, ve které žije.
odeslat článek
vytisknout článek
