Minulý týden došlo k události, která je ojedinělá asi nejen u nás, ale i v celosvětovém měřítku. Jistá matka totiž vysoudila na nemocnici odškodnění za to, že se jí narodilo dítě, či přesněji řečeno, odškodnění za to, že dítě uniklo pozornosti potratáře, přežilo, narodilo se a spokojeně si žije. Vyústění této soudní pře, která se táhla sedm let, je opravdu silná káva. Staví totiž úplně na hlavu celou řadu zásadních lidských zkušeností i objektivních faktů. Dotyčná matka, jistě ne bez ochotné pomoci ne právě levných a možná i lačných advokátů, přitom jen plně využila možnosti vytvořené lidským zákonodárstvím, využila plně státní legislativu a nechtěně tak ukázala míru její zvrácenosti. Například soudce, který přemlouval matku, aby s ohledem na své dítě žalobu stáhla, byl z případu odvolán za podjatost. Ano, slyšíme dobře. Zdravý rozum a normální lidský cit ve vztahu k sedmiletému dítěti jsou soudní mašinérií označeny za podjatost. Netvrdím, že nelegálně.
Absurdní případ popletl hlavu i některým žurnalistům, kteří o případu referovali. Páteční zpráva Televizních novin kanálu Nova byla z věcného hlediska sice překvapivě objektivnější než zpráva na ČT1, ale necitlivě zveřejnila identitu matky, čímž se Nova stala spoluviníkem traumatu, za který by dotyčné dítě, až dosáhne plnoletosti, mohlo žádat také odškodnění. Páteční Události na ČT1, které se chvályhodně rozhodly identitu matky nezveřejnit, však podlehly jinému pokušení. Pokoušely se totiž podat mělkou a tím i mylnou interpretaci dané události. Divák se totiž od reportérky dozvěděl, že ?v Česku je to neobvyklý případ, ale jinde se rodiče neváhají soudit třeba kvůli tomu, že dítě se narodilo postižené?. A reportérka pak přidala pár takových příkladů, aby došla ke své pointě, že totiž lidé se dnes už lékařů nebojí a klidně se s nimi soudí. Televizní žurnalistce evidentně unikla podstata celé události i její dynamika, která přirozeně vybízí k reflexi úplně jiným směrem. Nutno však říci, že většina žurnalistů, zejména v tištěných médiích, se zcela přirozeně cítila událostí otřesena a nijak to neskrývala. Zmatení je však pochopitelné, zejména u těch, kteří chtějí jakoukoli nenormálnost vydávat za normální.
Z celého případu vychází najevo zaslepenost jednotlivého lidského svědomí, ale i hluboké protiřečení státní legislativy, která stojí za důkladnější reflexi. Tato legislativa totiž umožňuje žalovat zdravotnické zařízení jednak za poškození lidského plodu v důsledku chybného zásahu zdravotníka, a jednak za jeho přežití. A to proto, že státní zákon v případě prenatálního stadia lidské existence klade rovnítko mezi zdraví a negaci zdraví, přičemž za obojí nabízí záruku. Zavedením zákona o umělém přerušení těhotenství totiž hodnota zdraví v případě prenatální lidské existence přestala být hodnotou objektivní. Rozhodnutí státního zákonodárství trvale přehlížet fakt, že interrupce vykonaná pouze na žádost ženy není výkonem zdravotnické péče, nýbrž jejím úplným popřením, teď přináší plody.
Zákon, legalizující nezdravotnický - a chce-li někdo, tak třeba i neekologický - zákrok, je totiž nutně výrazem bezpráví neboli schvalování násilí ve vztahu k druhému, protože ani jedinečná pokrevní blízkost nemůže dát člověku právo rozhodovat o životě druhého. Stejně jako tajemství a záhadné okolnosti zrodu člověka v ženském lůně nemohou být důvodem k přehlížení a nerespektování jeho důstojnosti.
Dalším pozoruhodným a málo diskutovaným detailem interrupční legislativy je ona iracionální hranice 3 měsíců od početí, která vymezuje legálnost interrupcí, třebaže ve Spojených státech je to plných 9 měsíců. Odkud se ona hranice 12 týdnů vzala? Odpověď je prostá. Je to pozůstatek středověké, tedy zcela předvědecké domněnky Aristotelského původu, která do tohoto časového období kladla vznik lidské bytosti v ženském lůně, či přesněji řečeno lidské duše. Nutno ovšem dodat, že ve středověku se přitom nikdy nemyslelo na interrupci, která byla mravně vždycky nepřípustná. Zapracování tohoto dávno překonaného reliktu středověké filosofické spekulace do moderního zákonodárství, upravujícího konkrétní lidské soužití a zdravotnickou praxi, je výrazem zpozdilosti či spíše pokrytectví. Byla tak navíc přejata domněnka, která je dědictvím právě onoho období - středověku, jenž je jinak prakticky ve všem, co tvrdí, s pohrdáním odmítán. Je to podobné jakoby se např. představa, že slunce se točí kolem země, prohlásila za skutečnost, pokud o to nějaký astronom písemně požádá. A právě to se stalo odhlasováním zákona, podle něhož je násilné ukončení vývoje lidského plodu na požádání ženy úkonem zdravotnické péče.
Tyto uměle tabuizované otázky by měly znovu přijít na přetřes, aniž by byly kriminalizovány ženy, kterým otec jejich dítěte odepře materiální i morální podporu v jejich mateřství. Otřesný případ posledních dnů by k tomu paradoxně mohl přispět. Vidět to bylo ostatně i na cítění čtenářů, kteří reagovali v diskusi na příslušnou zprávu hned po jejím zveřejnění na internetových stránkách (aktuálně.cz). Většina diskutujících, kteří tam připojili svůj názor, byla totiž postojem ženy upřímně zděšena, ba pobouřena, a to právě s ohledem na dítě, jehož oči si nelze nepředstavit. Ukazuje se, že veřejné mínění nemá zdaleka tak jednoznačný názor na interrupce, jak by se někdy chtělo tvrdit. A lze si přát, aby se zmíněná událost stala jedním ze silných argumentů ve prospěch změny onoho legislativního zmetku, jakým je tzv. zákon o umělém přerušení těhotenství.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
