Přenášeli v nemocnici zemřelého pacienta do márnice. Ten však znenadání otevřel oči. Když zjistil, co se s ním děje, začal silně protestovat: ?Já nejsem mrtvý!? Ale starý nosič ho klidně uchlácholil: ?Buďte zticha, pan doktor ví lépe než vy, jste-li mrtvý nebo ne.? Ví to pan doktor tak jistotně? O tom jsou dnes silné rozepře. Ke zjištění okamžiku smrti nestačí, že ustal dech. Dá se prodloužit umělým dýcháním, podobně je tomu i s tlukotem srdce. Tzv. mozková smrt není v jednom okamžiku. Kdy tedy duše odletí do nebe? Tak se ptáme my křesťané, ale Starý zákon užívá výrazu jiného: sestup do pekel.
Modlíme se ta slova ve Věřím v Boha, ve vztahu ke Kristu: ?Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých?. A přece zaváháme, když máme dětem vysvětlit, co ten sestup do pekel znamená. Vzpomínám si, jak nám kdysi dávno náš pan kaplan velmi kladl na srdce, že tu nešlo o peklo, ale o předpeklí, kde čekaly duše spravedlivých na příchod Krista. Barvité líčení tohoto předpeklí z dětských dob se mi znovu oživilo, když jsem mnohem později četl homilie sv. Efréma. I ty jsou názorné, básnické. Ale teologický a duchovní smysl těchto výrazů se lépe pochopí na obrazech, zvláště na východních ikonách. I na Západě bylo to zobrazování obvyklé v miniaturách, v basoreliévech románských kostelů.
Od středověku však už zatlačilo toto pojetí jiné znázornění: Kristus nesestupuje, ale naopak vítězně vystupuje z hrobu. Kámen je odvalený, strážci padli na zem, anděl klečí na kolenou. Je to jakoby ilustrace k textu velikonoční liturgie: ?Smrti, kde je tvé vítězství? Peklo, kde je tvůj spár?? Hrob, který pohlcuje všecky, Krista nezadržel. Smrt je proti němu bezmocná.
Staré znázornění, které je dosud na ikonách, vyjadřuje Kristovo vítězství trochu jinak. Spíš než slabost smrti zdůrazňuje hrozivou sílu tohoto úhlavního nepřítele lidstva. Starozákonní texty nám představují smrt jako obludu, která drží ve spárech všechny, kdo umřeli, ?sestoupili do pekel?. Je to temná říše, šeol, odkud není návratu. Brány pekel se otvírají těm, kdo vchází, ale jsou zavřeny na věky pro ty, kdo by chtěli vyjít. Zároveň je to mocnost rozpínavá. Chapadla této obludy ohmatávají stále krajinu živých a strhují tisíce lidí do ?pekel?. Jediná naděje a jediné štěstí je umět unikat tomuto neštěstí tak dlouho, jak se dá, sestoupit co nejpozději tam, odkud se nikdo nevrací. Smrt tedy patří k našemu životu, je údělem ?smrtelníků?, kteří se dávným hříchem dostali do moci ďábla, který je ?vrah od počátku?.
Na tomto černém pozadí lidských dějin se najednou zaleskne světlá postava Krista, Bohočlověka. Plnost jeho vykupitelské činnosti vyjadřují církevní Otcové principem: Co nevzal na sebe, není vykoupeno. Má-li nás tedy vysvobodit ze smrti, musel umřít, musel sestoupit i on do šeolu, odkud není návratu. Ďábel, který v něm od počátku viděl nepřítele, mu tento sestup urychlil, rozpoutal proti němu všechny síly pekel. Zabil toho, který chtěl být Mesiášem. Smrt Kristova je tedy skutečná a hrozná jako smrt všech lidí. Ďábel zvítězil, ale současně se přepočítal. Zabil Krista- člověka, Kristus-Bůh však zůstává, má věčný život. Tak se stalo, že poprvé v dějinách lidstva vstoupil někdo do říše mrtvých a zůstal živý. Vstoupil tam smrtí. Jiného přístupu tam není, ale vstoupil tam jako ten, kdo má život. Proto se může vrátit nazpět, rozbít brány pekel. Staroslověnské texty překládají řecké diabolos výrazem ?chytrý?. Kristus tedy ?přechytračil chytrého?, vzal mu moc nad smrtí tím, že se od něho dal zabít.
Kristovo vystoupení z hrobu vidíme na našich obrazech. Ikony dávají naopak přednost vítěznému sestoupení do hrobu, do pekel. Ježíš stojí na vypáčených vratech podzemní říše a podává ruku Adamovi a Evě. Evě se vkládají do úst slova: ?Konečně jsem opravdová Eva, tj. matka živých, doposud jsem rodila jenom syny, kteří umírali,? Po stranách stojí praotci Starého zákona, králové a proroci. ?Vstal Kristus z mrtvých ? zpívá se ve východní liturgii po dobu velkonoční ? smrtí ubil smrt a těm, co byli v hrobech, daroval život.?
Představa ikon a výklad o ?přechytračení chytráka? nejsou jenom názorné příklady pro katechesi. Vyjadřují i program duchovního života. Tím, že neseme následky dědičného hříchu a tíhu vlastních poklesků, stále sestupujeme do pekel, blíž a blíž ke smrti. V Kristu však současně žijeme věčný život, tedy stále z pekel vystupujeme a těšíme se na konečný výstup do nebe. Brány pekel nám neuškodí. Smrt a její pomocníci: bolesti, utrpení, bída, pokušení jsou na nás slabé. V to věříme jako křesťané. Ale možná nám uniká jedna stránka této skutečnosti: výkupní síla, osvobozující moc, která se tu projeví.
Racionálním lidem dnešního věku vadí, že se tu mluví příliš obrazně. Rádi by chtěli slyšet, jak to přesně je, kde duše zemřelých opravdu jsou. Nemůžeme jim vyhovět. Jde tu o tajemství, která unikají tělesným očím a čistě lidským pojmům. Dají se vyjádřit jenom obrazem. Proto i Kristus kázal v podobenstvích. Obraz zjevuje pravdu tajemně, jakoby zahaleně, mluví jenom k tomu, kdo cítí v srdci, co mu říká. A říká to postupně, podle stupně vnitřní hloubky. Kromě toho jeden obraz se doplňuje druhým. Známe Michelangelův obraz posledního soudu, kde Kristus svrhuje do pekel zatvrzelé hříšníky. To je jedna stránka pravdy. Ukazuje, kam hřích vede. Kristus, sestupující do pekel, ukazuje druhou stránku skutečnosti. Spasitel chce hříšníky z pekel vysvobodit. Všem podává ruku, aby se rozhodli spolu s ním z pekel vystoupit na nebe. Nabízí všem ruku ke smíření. Modleme se za to, aby tu pomocnou ruku lidé stále přijímali, aby stále vítězilo dobro a život nad smrtí.
odeslat článek
vytisknout článek
