Ptala se malá Mařenka: ?Proč se dávají o velkonocích vajíčka?? Dostala zbožnou odpověď: ?Protože Kristus Pán sám vyšel ze zavřeného hrobu, podobně jako malé kuřátko samo vyjde z uzavřené skořápky vajíčka.? Ale nato přišel nový záludný dotaz: ?Ale co, když je vajíčko uvařeno natvrdo?? Jak se kdo ptá, takovou dostane odpověď: ?Rozhodně to bude snazší, než u těch velkých vajíček z perníku a z čokolády.
?Budou brzo velkonoce,? říkají lidé, když se objeví ve výkladech cukrářů nazdobená čokoládová vejce. Ale to už je průmyslová dekadence. Dříve se dělaly doma pracně kraslice, vyrývané nožíkem a malované barvami. Byla to skutečná vejce. Kde se ten zvyk vzal a jaký je jeho význam? Nejpovrchněji se odpoví, že je to symbol jara a života. Ale takových symbolů je mnoho. Proč by to mělo být právě vejce? Křesťané, kteří slaví svátek vzkříšení, k tomu přidali vysvětlení s kuřátkem, které se dobře hodí k svátku, ale přece jenom není původní.
Začátek musíme hledat v tom, co velkonoce předchází. V křesťanské tradici je to čtyřicetidenní postní doba. I ta je dnes už víc symbolická než skutečný půst. Ale na východě se ještě zachovává přísněji, a to postupně. I v dnešní češtině užíváme slova ?masopust?, tj. opouští se jedení masa až do velkonoc. Z byzantské slovanské liturgie je známý i výraz ?syropustná neděle?, tj.přestává se jíst i sýr. Postupně se opouští i ryby i vejce. Poslední týden před velkonocí je tedy hodně hubený, a to až do neděle. Ale přece jenom malou výjimkou je předvelikonoční sobota. Východní liturgie slaví vzkříšení už ráno. Už se zpívá radostné Aleluja. A měl by být ještě úplný půst? Přineslo se tedy v poledne na stůl první vejce k jídlu, a to hodně slavnostně, namalované, jako návrat do plného radostného života. To se ovšem dobře hodí ke křesťanským velkonocím.
Ale jak vysvětlit nekřesťanům, proč se právě tento svátek považuje za největší v církevním roce? Pokusím se to vysvětlit rozhovorem, který jsem vedl s jednou vzdělanou japonskou buddhistkou. Mluvili jsme o mystice a srovnávali různá podání. Japonka mně svůj názor vyložila v krátkosti takto. Čas je zásadně prchavý, jediná opravdová realita je věčnost. Dokonalý člověk tedy pospíchá k věčnosti. Ztrácí postupně zájem o to, co pomíjí. V jídle se asketi spokojí s trochou rýže, uchýlí se do lesa, aby ztratili zájem o politiku a jiné zbytečnosti. Nakonec přestanou mít zájem i o sebe, vyprázdní se v nirváně a smrtí se ponoří do věčnosti. Kde jsou a co tam dělají? Japonsky se odpoví přirovnáním: ?Hodíte špetku soli do oceánu a ptáte se, kde je? Zbytečná otázka.?
Japonka se mne pak ptala, je-li toto pojetí slučitelné s křesťanstvím. Odpověděl jsem ovšem záporně. V Bibli se věčná bytost označuje slovem ?živý Bůh?, vystupuje jako dárce života, vítěz nad smrtí. Proto je i pro člověka první a základní dar život. Zlo a nenávist jej ničí, ale láska musí zvítězit. Pěkně to ilustruje film Tarkovského Solaris. Nějaký člověk se vznese vzducholodí do nadzemských výšin. Ale tam ho čeká velké překvapení. Setkává se s lidmi, kteří už zemřeli. Nedovede si to vysvětlit. Ale nakonec pochopí. Na zemi se nenáviděli, proto umírali. Nad zemí nenávist přestala, láska tedy vzkřísí mrtvé. Děje se to v jakémsi imaginárním světě. Proto se hrdina filmu rád vrátí nazpět na svou zemi, protože i zde musí zvítězit láska přinášející život. To je duchovní smysl křesťanských velkonoc.
Vytýká se postním kazatelům, že ponuře straší lidi smrtí, která na nás číhá na každém kroku a tím berou lidem chuť a radost ze života. Moje odpověď na tu námitku zazní nečekaně, ale jsem schopen ji odůvodnit: Křesťané jsou na tomto světě jediní, kteří ve smrt nevěří. Všichni ostatní považují smrt za neodvratnou skutečnost a proto se jí bojí. Všemocnost smrti na prvním místě vyznávají ateisté. Smrtí končí pro ně život a všecky hodnoty. Život je ovšem pro ně krátký a je-li nepohodlný, hledí jej i násilně zkrátit eutanazií. Je-li naopak snesitelný, radí se na smrt nemyslet, zapomenout, že hrozí.
Lidé, kteří se hlásí k některému z mnoha světových náboženských vyznání, věří naopak v život po smrti. Ale teď prozatím nechme stranou křesťany. I nekřesťanská náboženství očekávají v posmrtném životě věčnou odměnu za dobro a tresty za spáchané zlo. Jenom tak zvítězí spravedlnost na bezprávím, které vidíme na zemi. Po smrti tomu bude jinak. Ale jaký ten život tam za hrobem doopravdy bude? Fantasie se marně namáhá, jak by jej co nejlíp zkrásněla. Fakt však je, že tam do toho nového krásného života nikdo rád nepospíchá. Italové říkají žertovně: V tomto slzavém údolí já, zaplať Pán Bůh, pláču dost dobře, proto nepospíchám. Solovjov ten postoj ospravedlňuje dobrým důvodem. Život, který tu na zemi vedeme, je náš vlastní, dostali jsme jej od Boha. Proč bychom jej měli zaměnit za nějaký jiný, o kterém mnoho nevíme. Malíř, který pracně namaloval svůj obraz, nemá zájem na tom, aby místo něho dostal nějaký jiný, cizí. Solovjov, který tyto pochybnosti vyslovil, umí na ně také odpovědět. Na počátku je bral tak vážně, že by byl málem ztratil víru. Ale podobně jako Goethův Faust svou víru zachránil při zvuku velkonočních zvonů. Pochopil, že všechny tyto námitky platí proti nekřesťanským náboženstvím. Přísliby Kristovy jsou jiné. I on umřel. Ale za tři dny vstal z mrtvých, tj. vrátil se do svého původního života, aby jej přivedl k dokonalosti a věčnosti zde na zemi. A jeho učedníci? Smrt je pro ně spánek, z kterého se mají zase probudit k životu, který vedli předtím, ke všem přátelům, které znali, k dokončení dobra, ve které věříme a o které všichni usilujeme. Hrob je v této souvislosti jenom jako tvrdá skořápka, kterou rozlomíme ke svobodě Božích dětí. Je-li velkonoční vejce symbolem této víry, nedivme se, že je okrašlujeme, rozdáváme si raději pravé kraslice.
odeslat článek
vytisknout článek
