?Ve světě, v němž nejsou dospělí, se důvěřuje expertům?, tak lapidárně vysvětloval francouzský filozof Alain Finkielkraut, proč se tak nezadržitelně došlo k diktatuře expertů. Je to diktatura uklidňující, někdy i útěšná a lichotivě zbavuje odpovědnosti. Může existovat proslulý lékař, který slibuje, že se ?v budoucnu? odstraní nemoci, může být velký matematik, který v televizi vysvětluje, aniž by o tom mnoho věděl, podivuhodnosti mapy genómu nebo o umělém oplodňování; může být velký chirurg, který vám je ochoten nabídnout recept o tom, jaká je ?dobrá smrt? (eutanázie, aby bylo jasno) po životě, který byl hoden, aby byl žit.
Může být toto všechno a mnohem víc. Není oblast lidských jevů, od sexuality po citové vztahy, od výchovy dětí po naplňování volného času, jež by unikla bystrozraké pozornosti experta, z deseti je jich deset vždy obklopeného aurou ?Vědy? s velkým V. Historik matematiky Giorgio Israel v tom vidí znamení úpadku: ?Společnost je ponechána na pospas názorům specialistů nicoty, jde o bioetiky nebo vědce, kteří je ze sebe dělají. Avšak mít poznatky technického rázu neznamená mít autoritu rozhodovat o tom, co je v jistých osudově důležitých otázkách správné a co ne. A zatím je převládající přesvědčení, že filozofie a etika jsou zbytečné, nejvýše mohou jen něco dodat k posledním slovu, jež ve všem patří ?vědě?.
Avšak mravní měřítka nepatří specialistům, nýbrž společnosti a obyčejnému člověku. A to nijak méně než proslulým osobnostem. Příkladem omylů způsobených diktaturou expertů je pro Isarele ?otázka svědomí?. Je to filozofický problém, o němž má i obyčejný člověk právo tvrdit svůj názor. Má například právo na základě své náboženské víry zastávat, že existuje duše, odlišná od těla. Proto jsem v době debat o zákonu č. 40 (legalizující potrat) v Itálii oceňoval Eduarda Bonicelliho. Byl vzdálen našim zásadám, ale správně tvrdil, abychom nežádali od vědců rozhodnutí, zda je embryo osoba. Žádný specialista to nemůže rozhodnout. Nakonec bylo uplatněno jediné měřítko - je náhražkově utilitaristické. Dnes víme nebo ponecháváme mravnímu rozměru nezávislou oblast jako v minulosti nebo je alternativou scientistické pojetí. To zastává, že neexistuje nezávislá mravní dimenze, nýbrž, že se mezi různými mravními systémy má rozhodnout na základě měřítek efektivnosti. Nechápu proč bychom měli brát tuhle průměrnou filozofii ? a o to jde ? a mít ji za pravou, jen proto, že se halí do vědeckého hávu, a hodit přes palubu ideu, že mravní oblast, právě proto, že nemůže být rozhodnuta na základě těchto měřítek, patří od oblasti ne méně důležitého svědomí. Aniž bychom počítali s tím, dodává Israel, že psychologie, sociologie, pedagogie nejsou žádné vědy. Jsme vystaveni dvojímu vydírání. Na jedné straně se nám říká, že už nemáme právo uvažovat v mravních termínech a nezávislých na měřítkách scientistického typu, ale pak jsou vědy, na základě kterých by se měly rozhodovat otázky etického a mravního řádu, jen ztroskotané pseudovědy, jak to již pranýřovala německá filozofka Hannah Arendt.
Ve své poslední knize ?Kdo jsou nepřátelé vědy?? si Israel bere na paškál zvláště kategorii profesionálních expertů, pedagogů: Je to absurdní, aby obsahy kultury, rozhodnutí, co stojí za to vyučovat, bylo svěřeno metodologům, jimž byla slavnostně udělena tato kompetence. Díky jim máme dnes ve školách ?kurzy afektivnosti? založené na ideji, že je třeba vyučovat předmět nazývaný ?občanské soužití?, všechno velkými písmeny. Vysvětlují ti, jak máš mít rád maminku, bratříčka, spolužáky. Je to skličující.
Historik Ernesto Galli della Loggia sdílí tyhle obavy o diktatuře expertů: ?Nelíbí se mi věda o pravdě, která nám nemůže nic říci o dobrém životě, o svědomí, o citech, o rodině, o přátelství, o soucitu. Jedinou útěchou je, že těch expertů je tolik a tak odlišných, že se sami mezi sebou eliminují. Náramně mne znepokojuje myšlenka, že moc musí být vždy kontrolována, a také moc vědy, i to, co si nechce usurpovat jiné oblasti a diktovat mravní zákony je třeba omezit, kontrolovat... Věda požaduje bianco šek. S domýšlivostí, tolikrát drtivě vyvrácenou, že to, co dělají vědci, je dobré. Zvítězilo ve veřejném mínění nesprávné ztotožňování vědy a vědce. Ti jsou totiž lidé jako každý jiný: mohou být ctižádostiví, velmi chtiví peněz a uznání, jak jsme tak trochu všichni. A tedy je pravděpodobné, že pořádná část jejich skutků je podmíněna velmi lidskými důvody, jež nemají s vědou nic společného. Lidé se klamou přesvědčením, že věda je nezištná. Ta však právě pro svou absolutní schopnost přesvědčovat je v nesmírném počtu případů spojena s ekonomickými zájmy, úplatky. Nu dobrá, ale je si to třeba uvědomovat.
Ostatně věda je poslední velká utopie, avšak nedůtklivá na kritiky. Doufá se, že věda nám dá, co nám nedaly velké ideologie, ba dokonce, že nás oprostí od lidské přirozenosti. Mezitím se ?expertismus? prosazuje, protože všem nabízí něco, co se koneckonců líbí všem lidem : zbavuje odpovědnosti. Bez pochyby to dělá nebo se aspoň pokouší to dělat i v těch nejintimnějších a soukromých oblastech života. Mám na mysli sexuology, experty vynořující se v šedesátých letech a nikdy nemizející. Právě do nich se strefuje Alain Finkielkraut a Pascal Bruckner, který v knize ?Nový milostný neřád? líčí nezadržitelný vzestup sexuologů, psychiatrů, psychologů a pedagogů (prostě ?expertů?), kteří metodou ?spálené země? donesli pochodeň vědění, aby osvítila to, co by bylo lépe ponechávat ve stínu a soukromí. Tzv. experti zaplňují, vždy rozšafně, stránky bulvárních časopisů, stránky novin věnované zdraví ale i smutně proslulé ?talk-show? v televizi.
Nejen filozofové a myslitelé, ale i prostí lidé, kteří se nedají ohloupit bláboly ?expertů?, jsou jako útes v příboji domněle vědeckých, spíše lživých a klamavých výroků a sentencí, pronášených těmito zhoubnými představiteli ?expertokracie? současné doby. Stačí, aby zazněla pravda víry: ?Třetího dne vstal z mrtvých podle Písem,? a sebeoslnivější ohňostroje slov těchto expertů se rozplývají. Zůstává jen pravda. Život, náš život, nekončí smrtí, jak ve svém agnosticismu, materialismu či bojovném ateismu ?experti? předpokládají a propagují, nýbrž ze smrti přechází do života, do věčného života vzkříšením. A z této jistoty pak poměřují naději nebo beznaději, jakou tito ?experti? líčí, protože oni ji nedávají ani dávat nemohou: dávat ji může jenom onen Zmrtvýchvstalý třetího dne, podle Písem.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
