Nový portál Vatikánského rozhlasu

Mluvilo se nebezpečích militarismu. Protože začínal být rozhovor trapný obžalobami národními, jeden z účastníků to přerušil žertem: ?Pánové, věřme statistikám! Z těch vyplývá, že je nejmilitarističtějším státem na světě Vatikán. Na mizivě malý počet obyvatel má nesporně vyšší procento lidí ve zbrani, Švýcarů s halapartnami v ruce a s nejstarší vojenskou uniformou, navrhnutou Michelangelem. Jiné zbraně nemůže používat, protože by každá pokusná střela porušila hranice. Takový žert je dost užitečný, aby poopravil jisté názory neskutečné.
Ve svých vzpomínkách na válku se zmiňuje W. Churchil také na své setkání se Stalinem. Mezi jiným mu řekl, aby byl trochu mírnější vůči katolíkům, že by to usnadnilo jednání s Vatikánem. Stalin prý jenom prsknul pohrdlivě: ?Ten Vatikán, kolik má divizí, aby se s ním muselo počítat?? Churchil prý se ho snažil přesvědčit, že existuje také jiná autorita u lidí, než jenom vojenské divize, ale nepochodil. Dnes, v době míru, by možná zněly Stalinovy pochybnosti jinak: ?Ten Vatikán, kolik má hlasů v parlamentě Evropy, ve spojených národech?? A jakou bychom dali odpověď? ?Možná daleko víc, než se předpokládá. Může počítat s těmi, kdo poslouchají hlasu svědomí a kdo ví, že je za hradbami Vatikánu někdo, kdo mluví za ty, kteří nemají v parlamentech místo. Jeden italský liberální politik se přiznal, že není náboženský, ale že je zásadně proto, aby zůstal v soudních síních kříž. Je tam totiž povinně na hlavní stěně velký nápis ?Zákon platí stejně pro všechny? a nad tím nápisem je obraz Krista, který byl spravedlivými zákony nespravedlivě odsouzen k smrti. Je to dobrá připomínka těm, kdo soudí. Ostatně týž zážitek měl už v dávné době Platon. Napsal knihu Politeia, Politika o vzorném zákonodárství ve vzorné obci (řecky polis). Nato pak zažil, že byl v kulturních Aténách spravedlivými zákony odsouzen k smrti spravedlivý Sokrates.
Je takových případů mnoho? Víc než si myslíme. Čí je to vina? Politici se obviňují navzájem. Existuje ovšem v politice také zloba. Ale přiznejme si, že tu jde o něco víc. Musíme si přiznat, že se všecko nevyřeší zákony a institucemi, ani dobrými. K jádru lidské osobnosti neproniknou. Malá ukázka. Jednou jsem pozoroval v Kalifornii člověka, který obsluhoval benzinovou pumpu. Byl to Filipínec, uprchlík. Podařilo se mu získat práci, ačkoli mluvil špatně anglicky, dobře se naučil jenom číslovky, aby správně řekl cenu. Ale jiný rozhovor s ním nebyl. Co pro něho mohou americké zákony a politici udělat? Každý odpoví, že nic víc než to, co už udělali. Vyslanec filipínský má ještě menší možnosti a jiné to nemůže zajímat. A co by mohl pro něj udělat Vatikán? Politicky a ekonomicky ještě méně, než ostatní. Ale považuje za svou povinnost na různých místech a při různých příležitostech připomínat vládám států a jiným veřejným činitelům, aby neposlouchali jenom hlasy svých voličů, ale také hlas svědomí k pravému dobru lidských osob.
Politikové světa se obyčejně diví, jak je to možné, že se tolik mladých lidí shromáždí tam, kam přijde papež. Ale nedivme se tomu. Mladí lidé dnes ztratili víru v zákony a instituce, právem či neprávem. Ale hledají symbol živé osoby, která by byla zárukou osobních práv člověka, který má Boha Otcem. Pravoslavný teolog Sergij Bulgakov ovšem nevěřil v katolické dogma o primátu římského papeže. Viděl však na vlastní oči, že mnozí katolíci uznávají papeže za svého duchovního otce. V tom jim ovšem nikdo nemůže překážet. Každý křesťan má právo si svého duchovního otce svobodně zvolit. Mimoděk tím pravoslavný myslitel vyslovil pěknou stránku katolické víry, na kterou se snadno zapomíná. Církevní představení se nemohou stavět na roveň politických vedoucích ve straně nebo ve státě. Víra stojí vždycky na svobodném souhlasu. Svobodně se modlíme Otčenáš a tím vyznáváme otcovství Boží na nebi. Představení církevní na zemi jsou ustanoveni k tomu, aby byli zástupci a mluvčími otcovství nebeského.
Z hlediska mezinárodního práva Vatikán sice vystupuje jako nezávislý stát. Ale jeho rozměry teritoriální, politické, hospodářské jsou minimální. Slouží jenom jako prostředek k zaručení svobody papežova slova a styku s věřícími, kteří autoritu papeže ve věcech víry uznávají. Když Vatikán uzavírá konkordáty a smlouvy s jednotlivými státy, neděje se to proto, aby hájil práva Vatikánu, ale aby se zaručila katolíkům v jednotlivých zemích jejich práva osobní svobodně praktikovat vlastní katolické vyznání. To je konkrétní aplikace všeobecných práv lidských.
Zvláštní smlouvu má Vatikán s Itálií. Je to pochopitelné, vždyť je uprostřed italského uzemí a konkrétní vztahy jsou každodenní. V Římě jsou papežské university, generální domy řeholních společností, národní koleje seminaristů z celého světa a jiné mezinárodní katolické organizace. Konkrétní přesně ohraničené smlouvy jsou tedy nutné k tomu, aby se předešlo nedorozumění a finančním přehmatům. Z dobrých vztahů mají obě strany naopak velký užitek. Katolíci ze světa se tak mohou svobodně stýkat s papežem a jeho úřady a Řím tím roste na své mezinárodní prestiži a na turistickém ruchu. Kolik tu je jenom ročně poutí a sjezdů!
Samozřejmě občas někteří křičí, že Vatikán svými smlouvami chce zasahovat do vnitřních záležitostí jejich států. Když se pak ptáme, v čem to konkrétně je, vždycky jde o něco, co katolíci věří jako článek víry a pochopitelně očekávají od církve, že jim potvrdí, že se nemýlí. Ale to je nutná svoboda k svobodnému a soužití v míru a v pokoji všech lidí. K tomu chce malý Vatikán uprostřed velkých mocností světa přispět svým mravním poslání.