Malíř se usadil v přírodě a začal malovat. Zastaví se u něho venkovan a pozoruje. Ale pak se začne ptát a rozvine se následující rozhovor. ?Mohu se optat, co tu vlastně děláte?? ? Vždyť to vidíte. Máte tu krásné údolí? ? ?To máme, a vy?? ? ?Já to maluji.? ? ?Mohu se ještě zeptat?? ? ?Jen se ptejte!? ? ?Ono to není tak, jak jste to namaloval.? ? ?To nevadí, já to tak vidím.? ? Mohu se tedy ještě zeptat? Pročpak jste si zvolil toto řemeslo, když tak vidíte??

Vztahem mezi obrazem a modelem se často zajímali Otcové církve: Je to základ alegorie, tj. schopnosti najít hlubší pravdu za tím, co vidí jenom oči. Psychologové tu rozeznávají dvě rozličné mentality. Lidé na Západě hledají u každé věci její příčinu: kdo to udělal, co to způsobilo, zatímco Výchoďané hledají ve všem dění především jeho smysl, čeho je to obrazem. V této souvislosti se jeví jedna otázka jako nejdůležitější: člověk je obrazem Boha. Při vysvětlování této pravdy najdeme u Otců mnoho různých mínění. V základě však chtějí všichni interpretovat text Genese (1,26-27) o stvoření člověka k obrazu a podobenství Božímu. Není ale totéž říci, že je člověk ?Boží obraz ? nebo že je stvořen ?podle? Božího obrazu. Rádi se Otcové přidrží toho druhého výkladu. První a dokonalý Boží obraz je Kristus (2 Kor 4,4), člověk je stvořen podle tohoto modelu, je tedy ?obraz obrazu?. Tím se zjednoduší morální naučení, které z toho plyne. Platon stanovil, že má člověk napodobit Boha, který je ideál vší dokonalosti. Ale uznal, že je to těžké, protože je Bůh neviditelný. Sv. Irenej nemá pochybnosti, že model, podle kterého byl stvořen Adam, je Kristus, Bohočlověk. Jenom tak se mohl člověk stát podobný ?neviditelnému Bohu ? skrze viditelné Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi?. Kristovo tělo umožňuje, že se hmotná, materiální skutečnost může stát božskou a tedy i duchovní v novém, dokonalejším smyslu, než o tom mluví idealisté. Můžeme to vyjádřit moderním textem P. Evdokimova: ?To, co odlišuje člověka od anděla, je okolnost, že byl stvořen k obrazu Vtělení; to, co je v něm čistě ´duchovní´, se vtěluje, proniká celou přirozenost oživujícími energiemi.? Podle vysvětlení Makaria Velikého tak vzniká ?sourodnost s božským, jako bychom se z Boha narodili, jako ti, kdo bydlí v Bohu a v Božím světě, kdo jsou už přeneseni do budoucího věku?. Řečtí Otcové mluví o ?zbožštění? člověka podle terminologie Platona, ale dodávají, že je to totéž jako ?Boží synovství?, které známe z Písma.

Z toho plyne, že poznání člověka je nejdůležitější pramen teologie, poznání Boha z obrazu, který on sám si namaloval. Tak píše např. sv. Řehoř Nayiánský: ?Příteli, poznej sebe sama. Poznej svůj původ a svou přirozenost. To je přímá cesta, která tě dovede k dosažení krásy prvního vzoru (Boha).? Křesťané tedy vzali za svůj aforismus vyrytý na delfském chrámu, který komentoval Sokrates: Poznej sebe sama! Je zajímavé, nakolik se tím zabývali duchovní autoři. Ale je důležité si uvědomit, v jakém smyslu rozumějí poznání sebe duchovní autoři. Už židovský myslitel Filon z Alexandrie upozorňoval na to, že má být toto poznání morální, jeho cíl je polepšit se, poznat,jak velké schopnosti má člověk k tomu, aby udělal něco opravdu dobrého a jaké jsou vněm samém špatné sklony, které by ho svedly na scestí. Podle slov Origenových poznat sebe sama je věda, jejímž předmětem jsou vlastní ctnosti a neřesti.

Vedle tohoto poznání morálního je ještě druhé, teologické, které propaguje v citovaném textu Řehoř Naziánský. Jako v obraze uhádneme podobu zobrazené osoby, tak i z nás samých lépe pochopíme, jaký je Bůh. Podle sv. Jana Klimaka je tomu jako se sluncem. Nevydržíme se dívat do jeho záře přímo, oslepila by nás. Daleko bezpečněji pozorujeme pohyb slunce v jeho odrazu ve vodě. Vidíme např. jak milosrdný k druhým je některý světec. Hned z toho dokážeme usoudit: Jak neskonale milosrdnější je k nám Bůh, jehož je světec odleskem na zemi. Děti rády sbírají obrázky. Rády by cestovaly, ale jsou ještě malé. Proto si sbírají krásy světa v obrázcích. Podobně to dělá církev, která je povolána k tomu, aby ukázala lidem krásy světa Božího. Ukazuje ji v mnoha ?obrázcích? světců všeho druhu.

Ale tím poznáváme lépe i my sami sebe, své vlastní možnosti.Když čteme návody o ideálech, jakých dosáhli lidé v dějinách, obdivujeme to, ale přitom si povzdychneme: To není pro mne, já jsem slabý obyčejný člověk. Ale když svatých obrazů posbíráme víc, nakonec nás napadne to, co napadlo sv. Augustina: ?Když to mohli tam ti a tam ty, proč bys nemohl i ty, Augustine?? Stačí to zkusit. A když se to alespoň částečně povede, poznáme něco, co je v nás samých a co jsme nevěděli nebo čemu jsme nevěřili. A vedle toho se objeví i jiné poznání, teologické. Poznává lépe sebe, kdo poznal, že mu stojí na blízku sám Bůh, vždycky ochotný doplnit, čeho se nám nedostává.

Ale pak přijde ještě i další stupeň pokroku. Pozorujeme svět okolo sebe, přírodu. Dítě se ptá: Co je to? Současně s tím zažije, že je to pěkné, že se tu může obdivovat. Ale pak potká někoho podobného tomu umělci, který v přírodě maloval. Vidí ve všem symbol něčeho vyššího, hlubšího. Takovým umělcem a současně učitelem umění byl i sám Ježíš. V Galileji označují místo, kam se umísťuje jeho horské kázání. Je tam čarovný pohled do údolí a na jezero. Jak se tam pěkně umísťují slova, která čteme v Matoušově evangeliu: ?Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí....Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou ? a pravím vám, že ani Šalomoun ve své nádheře nebyl tak oděn, jak jedna z nich? (Mt 6,26-29). Kdo umí svět vidět takovým pohledem, stane se mu procházkou obrazárnou Boží moudrosti a tak tedy i pochopí příčinu, proč byl stvořen.