Vzpomínám si na jednu banální příhodu z mládí. Přišel k nám znenadání neznámý člověk. Otevřel dveře a ptal se nejistě, je-li opravdu u nás. Naši se na něho dívali nedůvěřivě a ptali se ho s podezřelým tónem v hlasu, co by si přál. Odpověděl, že nic, ale že se přišel jen tak podívat. To ovšem důvěru neposílilo. Ale on se tomu nedivil. Začal se přiznávat, odkud pochází a kdo je jeho otec. Najednou se situace změnila. Naši se začali usmívat, zvali ho, aby šel dál, aby se posadil, nabízeli kávu. Ukázalo se totiž, že je našim příbuzným, s kterým jme se ještě nepotkali. Ozval se tu hlas společné krve.

Je to vlastně pozoruhodné. Kolik styků např. máme s blízkými sousedy, s těmi, s kterými se setkáváme v práci, a přece bychom je hned nepřivítali tak pohostinně. Příbuzenské svazky jsou silnější. I státní úřady to uznávají, když přisoudí dědictví někomu vzdálenému jenom proto, že je příbuzensky bližší. Ve šlechtických rodinách mají příbuzní právo na knížecí nebo hraběcí titul. V královských dynastiích mají právo násleslednictví na trůně. Moderní společnost to ovšem oslabila. Ale tam, kde se žije podle starobylých tradicí, je tento prvek nejdůležitějším společenským pojítkem. U primitivních národů měl v rodině všecka práva nad ostatními otec, ten se stal pak hlavou kmene, patriarchou klanu, nakonec i hlavou národa. Mocní panovníci, faraónové odvozovali svůj původ až od bohů. Vyžadovali proto božskou poctu a brali na sebe také za všechny odpovědnost.

Moderní čtenář se diví, proč se v bibli u všech důležitějších osobností udává jejich rodokmen až do desátého a dalšího kolena. Když dostal Abrahám od Boha rozkaz, aby opustil svou zemi a své příbuzné, stal se vyděděným uprchlíkem. Co tím rozkazem Bůh zamýšlel? Pochopili to dobře jeho potomci. Byl povolán, aby založil docela nový kmen, nový národ privilegovaný v očích Božích. Proto všichni Israelité odvozovali svůj původ od Abraháma. I Ježíše samého Matoušovo evangelium hned od počátku představuje jako syna Davidova a syna Abrahámova a snaží se podat úplnou listinu jeho rodokmenu (Mt 1-17).

Kristovu genealogii čteme také u Lukáše. Je však dobře si všimnout, že je podána trochu jinak. Nezačíná od Abraháma a a Davida, ale postupuje obráceně od Ježíše nazpět k Davidovi, Abrahámovi a nekončí tam, dojde až k ?Adamovi, který byl od Boha? (Lk 3,38). Není ta listina uvedena na počátku, ale až po Ježíšovu křtu v Jordáně. To má ovšem svůj yvláštní smysl. Kristus sice vychází z rodu Abrahámova. Ale začíná být sám otce nového lidu, lidu Božího, který chce v sobě shrnout celé lidstvo od počátku až do konce.

Jakým poutem mají být spojeni lidé tak různých ras a tradicí? Podivuhodným Božím zásahem tu nastoupí zase spojení v krvi. Slyšeli ta slova apoštolé při posledí večeři, když jim podával kalich vína: ?Vezměte a pijte z něho, toto je kalich nového zákona, nová smlouva..? Slyšíme tu výzvu i my př každé mešní oběti zárovenň s ujištěním, že i chléb, který přijímáme je Kristovo tělo. Vzniká tu tedy nové nadpřirozené příbuzenství s Kristem a mezi křesťany. Pochopil to dobře sv. Pavel když píše Korinťanům: ?Mluvím k vám jako k rozumným lidem. Posuďte sami, co říkám: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu?? (1Kor 10,15-17).

Je tedy eucharistie prvním a základním pojítkem mezi lidmi spojenými v církvi. Nejsou to jenom okrasná slova, když se nazývají bratři a sestry. Jsou proto vyzváni před přijímáním: ?Pozdravte se pozdravením pokoje!? Přijímáme-li Kristovu krev, je logické, že nazýváme Pannu Marii naší vlastní matkou a Boha svým pravým otcem. Jeden byzantský duchovní autor, mariolog, k tomu dodává tuto myšlenku. Máme rádi naše vlastní pozemské matky, nikdo nám není milejší než ony. Bůh je tak udělal, aby nám byly obrazem matky, kterou opravdu máme na nebi. Naši otcové se o nás na zemi starají a chtějí nám zajistit dědictví, protože i oni jsou obrazem toho, ke kterému se modlíme: ?Otče náš, který jsi na nebesích.?

Někteří se diví, že církev odpírá podávat eucharistii těm, kdo rozbili násilně pouto ve vlastní rodině. K nebeskému Otci se modlíme, aby se dělo všechno podle jeho vůle jako v nebi tak i na zemi. Porušením jednoty rodinné na zemi se narušuje i náš rodinný vztah na nebi. Tzv. exkomunikace, vyloučením od svatého přijímání, je také církevní trest pro ty, kdo nějakým hrubým a nenapravitelným způsobem porušují duchovní rodinné pouto s Bohem a lidmi.

Dnes se mnoho mluví o tom, že rozmnožením komunikací celý svět se cítí jednou velkou rodinou. Politici slibují, že tak tomu bude ve státě, když se dostanou k vládě oni. Pořádají se velké manifestace na propagaci vzájemného bratrství. Ale přesto se lidé mezi sebou rozdělují a dokonce i zabíjejí. Ale i v těchto bojích i divocí teroristé, nejsou-li úplně zfanatizovaní, uměji ušetřit svých příbuzných a naopak příbuzní, i když by se bojování chtěli vyhnout, skryjí teroristu, když je z jejich rodiny. Je to hlas krve a krev není voda, jak zní rčení.

Krev rodinná ovšem uzavírá kruh zhnámosti a vzájemné podpory. Krev Kristova chce naopak spojit všechny. Svátek Božího těla by měl tedy vyznít jako svátek jednoty lidstva, protože při ustanovení eucharistie se Spasitel lidstva modlil: ?Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedeno v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mne poslal? (Jn 17,21).