Letošní jaro příliš hřejivých slunečních paprsků nepřineslo. Tím více možná vynikla informace, která se před nedávnem mihla v médiích (aktualne.cz): výbor pro změny klimatu Evropského parlamentu vypracoval zprávu, podle níž je globální oteplování prohlášeno za ?vědecky dávno dokázané? a jeho zpochybňování je třeba odsoudit. Jakoby na potvrzení toho se pár dnů po té vyjasnilo. Na zavilé pochybovače parlamentní zpráva zřejmě velký dojem neudělá, ale samotná problematika stojí za zamyšlení.

Je zjevné, že ekologie se stává předmětem stále vášnivějšího zaujetí, často v takové míře, která je vlastní spíše náboženským otázkám. To by už samo o sobě mohlo být varovné, protože právě z nespoutaných vášní se zrodily běsy zločinných ideologií 20.století, ať už se sytily sociálním cítěním povahy nacionální nebo internacionální.

Samotný termín ekologie, složený ze dvou řeckých slov oikos = dům a logos = rozum, je významově značně vágní. Formuloval ho koncem 19.století jistý Ernst Haeckel, dnes již zcela zapomenutý tvůrce pofiderního, ba přímo demagogického učení zvaného monismus. Termín ekologie lze opravdu snadněji použít jako zaklínadlo než jako věcný pojem. Bezděčně se přitom mohou vybavit ideologické slogany typu ?čistá rasa? nebo ?třídní spravedlnost?.

Nepodléhat patetické horlivosti za životní prostředí sice není na škodu rozumu, ale z druhé strany je třeba vzít také na vědomí, že stvoření, především to živé, skutečně vlivem technického pokroku v posledním století utrpělo bezpočet škod, které jsou neodčinitelné, takže např. vymřelé živočišné druhy světu nevrátí už ani evoluce. Určitě by tedy nebylo rozumné zcela odmítat onen přístup ke světu, který bývá, byť nevýstižně, označován přívlastkem ekologický. Svůj morální náboj totiž má.

Starost o životní prostředí je prvkem, který sdružuje, což neplatí jenom pro demonstranty, kteří jsou placeni Greenpeace či jinou podobnou organizací, ale týká se opravdu každého člověka bez rozdílů rasy, jazyka či kultury. Jde ovšem právě o to, zda si zmíněná starost opravdu klade za cíl prospěch člověka či - přesněji řečeno - úplně všech lidí anebo zase jenom vybraných jedinců, jako tomu bylo v oněch ideologiích. Ty se přitom ne náhodou s oblibou odvolávaly na takzvaný přirozený výběr, známý pojem evoluční teorie, který se však v aplikaci na lidské dějiny stává notně nepřirozeným. Sdílený pud, kterým se tyto ideologie živily, totiž zároveň upíral existenci celým skupinám lidí, a byl tedy ve skutečnosti značně asociální, tedy nelidský.

Právě proto a vzhledem k probíhajícímu procesu názorové globalizace, by měla být kladena otázka po opravdovém principu soužití všech lidí. Proslýchá-li se však něco o imponujícím vědeckém názoru, který udává, co je třeba si myslet, měl by se člověk mít na pozoru. Vědu, která nabízela spásu, už totiž lidstvo, zvláště v Evropě, několikrát zakusilo a vždycky se ukázala jako zcela nevědecká a životu nebezpečná.

Není přitom zapotřebí pokoušet se oklikou implantovat vnímavost pro životní prostředí do náboženského cítění, protože v něm je přítomna už dávno. Jedno náboženství počítá dokonce i s ekologickými pohromami. Právě to, které se prezentuje jako absolutně pravdivé a jako spása určená všem lidem. Křesťan nebude přemýšlet dlouho nad tím, ve které knize Písma nalezne příslušná proroctví, týkající se toho, co dnes nazýváme životní prostředí. Nacházejí se v poslední knize Bible. Populárně se jí říká Apokalypsa a mluví se tam o otrávené vodě (Zj 8,8-10), zániku porostů (Zj 8,7), znečištění vzduchu (Zj 9,2), ba dokonce také o prudkém globálním oteplení (Zj 16,8). Nejsou to zprávy poplašné a přestože se vyznačují mocným morálním apelem, nevzbuzují beznaděj.

Určitou ekologickou dimenzi proto křesťan může právem a s užitkem hledat v kontextu svého osobního vztahu k Bohu, své modlitby a rozjímání o světě a životě za pomoci Bible. A právě tak si může uchovat svobodu a imunitu proti případné evoluci či nákaze nových ideologií, které určitě nechtějí vzdát úctu Stvořiteli nebe a země. Člověk by měl pěstovat správný postoj k životnímu prostředí zejména vnímáním své vlastní stvořenosti.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"