O jednom profesorovi, který se jmenoval Matouš a mluvíval velmi dlouho, říkával jeho kolega biblista, že mluví jako evangelium. Vypadalo to jako pochvala, ale všichni tušili, že je to ironicky. Proto si to dali jednou vysvětlit. Vysvětlení pak došlo v tomto smyslu: ?Matoušovo evangelium začíná od Abraháma a on vždycky také tak.? Bylo to ovšem jízlivé. Sv. Matouš má ovšem vážné důvody, proč tak začíná.

Bible uznává za svoje čtyři evangelia: Matouš, Marek, Lukáš, Jan. Jsou pochopitelně trochu odlišná. Někteří kritici z toho chtěli odvodit námitku proti jejich pravosti. Ale dá se jim odpovědět, že právě ta odlišnost je známkou pravosti. Mají-li čtyři osoby vypsat vzpomínky na osobu, kterou dobře znali, je docela normální, že každý z nich mluví nejvíc o tom, co zaujalo jeho samého osobně a soustředí se také víc na to, co zajímá posluchače, ke kterým se obrací. Tak je tomu i v případě evangelistů. Sv. Jan například začíná od Boha, protože chce vydat svědectví především o Kristově božství. Matouše zase nazývají evangelistou církve. Představuje nám Ježíše ponejvíc v kruhu svých učedníků, je s nimi ve stálém rozhovoru a chce, aby se ten kruh víc a víc rozšiřoval.

Proto se na prvním místě obrací k Židům.Ukazuje jim, že Ježíš je jeden z nich, i on je potomek Abrahámův, a to v nejlepším slova smyslu: je ten, ke komu směřují dějiny celého Starého zákona. Proto Matouš rád cituje texty proroků, které se k příhodám a slovům Ježíšovým hodí. Ukazuje na tragičnost počínání těch, kteří svého vlastního Mesiáše nechtějí uznat. Ale v době, kdy evangelium došlo ke své definitivní formě, už bylo víc křesťanů, kteří nevyšli z prostředí židovského. Ti se spontánně ptali, mají-li se i oni o Starý zákon a židovskou minulost ještě zajímat. Těm se musí ukázat, že Boží zjevení je jednolitý vývoj. Byli-li Izraelité vyvolený Boží lid, nyní na jeho místo nastupuje církev, nový lid Boží, který začíná od Krista.

Nejde tu už o dědictví tělesné krve, ale o posloupnost v duchu a v pravdě. Proto v evangeliu Matoušově vystupuje Ježíš především jako ten, kdo učí. I tu se pokud možná poukazuje na souvislost s minulostí, s učením proroků. Říkáme souvislost, ale ne totožnost. Ukazuje Matouš na to, čím Ježíš doplňuje to, ?co bylo řečeno starým? a co k tomu dodává on. Opravuje to, co vykladači starého Písma nedobře pochopili. Nový učitel, který odporuje starým, snadno dojde s nimi do konfliktu. Jak dokáže, že má pravdu on a ne oni? Tu je to daleko riskantnější, než ve všech jiných okolnostech. Jde tu o slova Boží. Tu neplatí lidské mudrování a zbytečné diskuse. Boží slova mají jednu nenapodobitelnou vlastnost: moc a sílu, to, co Bůh řekne, se stane, slova jsou skutkem. Tak to čteme už na počátku bible. Bůh řekl: Budiž světlo, a bylo světlo... Budiž země a byla země. Matouš nám ukazuje na mnoha místech, že taková jsou i slova Ježíšova, proto dělal zázraky a sám je tak interpretuje: ?Abyste viděli, že Syn člověka má moc..., řekl ochrnulému: Vstaň a choď (Mt 9,6). Co pak je v této souvislosti nejzajímavější, je ujištění, že stejnou moc mají dostat i jeho učedníci, aby i oni mohli dokázat, že je církev učitelkou z Božího poslání a s božskou mocí.

Začíná-li evangelium Janovo od Boha, autor chce dokázat především, že se Ježíš zjevuje jako Syn nebeského Otce, Syn Boží. Matouš začíná naopak od lidí, aby dokázal, že je Ježíš současně i Syn člověka, stal se synem Abrahámovým svým narozením v Betlémě. Proto o tom Matouš mluví už v první kapitole hned po vypočtení genealogie. Přišel založit království Boží, církev, zde na zemi, mezi lidmi, a to mezi lidmi takovými, jací jsou, slabými a poznamenanými následky hříchů. Taková bude i jeho církev. Vstupuje se do ní očistným křtem, proto i Kristus začíná své veřejné poslání křtem v Jordáně udělený Janem Křtitelem. Ten se tomu ovšem diví: ?Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?? Slyší však odpověď: ?Připusť to nyní; neboť tak je to třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá? (Mt 3,13-14). I Kristova církev bude mít zapotřebí stálého očišťování. A nesmíme si dělat ilusi, že se tam najdou lidé osvobození od všeho toho, čemu říkáme lidská bída. V úvodní řeči, která po tom následuje, Ježíš naopak mluví o chudých, plačících, hladových, pronásledovaných, a ujišťuje, že království Boží je skutečně jejich (Mt 5.10).
Jsou však všichni ?blahoslavení?. Ten výraz má v biblickém slovníků zvláštní odstín. Blahoslavený je jenom Bůh a lidé jsou takoví, když se o nich může říci, že k Bohu dojdou, že jsou na správné cestě k cíli, pro který žijí, že je království Boží pro ně.

Mezi prvními učedníky Ježíšovými byli ti, kteří ovšem čekali, že toto slíbené království se uskuteční už brzy. Kristovo umučení a smrt způsobilo velké zklamání. Ale když vstal z mrtvých, když zavedl apoštoly na Olivetskou horu, aby vstoupil na nebesa, ptali se dychtivě, bude-li to nyní, kdy se ty sliby všecky splní. V době, kdy Matouš píše evangelium, už ta dychtivost oslábla. Evangelista sám je velmi rozvážný. Je si vědom, že se lidé musejí nejdříve vnitřně obrátit, aby druhý příchod Kristův přijali.

Těmito několika poznámkami jsme se pokusili nastínit charakter Matoušova evangelia. Ježíš sám nic nenapsal. Jsme tedy odkázáni jenom na svědectví těch, kdo ho osobně znali. A i tato jsou, jak vidíme částečná, navzájem se doplňující. Ptáme se, proč nemohly být úplnější. I to má svůj vážný důvod. Evangelium sv. Jana to odůvodňuje: ?Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané? (Jn 21,35). Na štěstí má svět místo pro svědectví, které vydávají Kristu jeho učedníci živí až dodnes, k těm jsme povoláni i my sami spolu s celou živou církví. Evangelium je tedy věčně živé.