Mezi biskupy na synodě byla diskuse o potížích, jak uplatňovat církevní zákony v dnešním sekularizovaném světě. Jsou tu stálé konflikty na poli manželské morálky. Jeden z účastníků zakončil debatu žertem: ?Zrušme manželství jako samostatnou svátost a přiřaďme je k svátosti pokání, vždyť postačí svátostí šest. Bude jenom jedna potíž. Na Hané muž říká ženě: má sedmá svátost. Nebylo by důstojné jí říkat: mé pokání.?

To, co je tu vysloveno žertem, se však v jiné americké debatě předložilo ve formě návrhu, který chtěl být vzat jako vážný. Zněl takto. Podle americké praxe, když víc než polovina občanů nějaký zákon nezachovává, musí se změnit. Zdá se, že dnes v některých zemích víc než polovina katolíků nezachovává církevní zákony manželské, měla by je tedy církev změnit. První odpověď na tento návrh byla tvrdá: ?Zrušte také sedmé přikázání: Nepokradeš! Vždyť víc než polovina lidé si cizí věci ráda přivlastní.? Ale všichni si uvědomují, že otázka manželské nerozlučitelnosti je dnes velmi aktuální. Jak se tedy máme správně postavit k námitkám?

Nezačínejme zákony, podle kterých se manželství uzavírá, ale podstatou svátosti samé. Jejím prvním základem je láska muže a ženy, láska konkrétní, potřeba vzájemné pomoci po dobu života na zemi. Stačil by k tomu pouhý příslib? Opravdová životní pomoc musí být trvalá. Proto si ji dva odpřísáhnou před oltářem. Tím se stává svátostí, to znamená, že i Bůh sám jim zaručuje k tomu pomoc svou milostí. V této souvislosti otázka rozluky zní jinak: Může nějaká lidská autorita prohlásit, že přísaha daná před Bohem se nemusí dodržet, že nemusíme splnit to, co jsme takto slíbili? Mohou zlepšené zákony ospravedlňovat křivopřísežníky?

Ti, kdo se rozlučují, se ovšem ospravedlňují snadnou argumentací: Vždyť já jsem se nikdy tak vážně nezavázal! Vzali jsme se v kostele, protože je to zvykem. Opakovali jsme předepsanou formuli a podepsali formulář, ale oba jsme si byli dobře vědomi, že se rozejdeme v případě, že to nepůjde, že se nedokážeme shodnout. Nikoho tedy falešně neklameme, když teď žijeme každý po svém. Tato situace ovšem nás staví před velmi vážný teologický a morální problém. Bylo to manželství opravdu platné? Byla to svátost? Uveďme jiný případ, analogický. Vedle svátosti manželské se v církvi také udílí svátost kněžství. Představme si lehkomyslného mladíka, který vydrží na oko upřímně v semináři, dostane od biskupa kněžské svěcení, ale on sám nemá úmysl knězen být. Je jeho kněžství platné? Jistě ne, ale dopouští se hrubého podvodu proti církvi a Bohu. Byly takové případy i ve spolupráci s tajnou policií. Víme, jak je máme posuzovat.

Bylo by upřílišněné srovnávat s nimi ty, kteří se lehkomyslně sezdávají v kostele. Přesto však se jejich případy musí brát velmi vážně. Nezní dnes sympaticky, když řekneme, že musí snoubenci před svatbou chodit na katechismus. Ale zůstává vážná povinnost kněží, aby se přesvědčili, jsou-li si budoucí novomanželé dobře vědomi, co manželství před církví znamená a k čemu se zavazují ti, kdo je přijímají. Neplatné svátosti nepřinesou Boží požehnání, vždyť jsou Boží urážkou.

Ale přejděme teď k dalšímu stádiu. Dva se tak lehkomyslně vzali. Dnes muž žije s jinou ženou, ale zvážněl a má úmysl svůj život napravit. Řekneme mu: ?Navrať se k první manželce!? Odpoví: ?To je absolutně nemožné, ani ona by mne zpátky nepřijala. Ale když vlastně bylo mé první manželství před Bohem falešné, neplatné, nemohla by mne církev úředně rozvést a já bych se nyní upřímně a platně oženil s druhou ženou??

Některá manželství se v církvi skutečně prohlašují úředně za neplatná. Ale děje se to zřídka, římský úřad Sacra romana rota tu postupuje jen z vážných důvodů a žádá velmi solidní důkazy. Kdyby stačilo, jak si někteří myslí, jen osobní prohlášení, že se poprvé zavázat nechtěl, kolik lehkomyslných by nezaváhalo to prohlásit. První zlo by se chtělo napravit druhým. Co má tedy dělat ten, kdo už žije v druhém neplatném manželství a má skutečně dobrou vůli dát své svědomí do pořádku před Bohem a církví? V tomto případě je opravdu jediná cesta: pokání. Musí si najít dobrého zpovědníka a postupovat podle jeho rady. Církev neospravedlňuje rozvody, ale chce ospravedlnit před Bohem rozvedené, jsou-li ochotni opravdu napravit to, co se napravit dá. Musejí být ovšem připraveni, že to může stát i oběti.

Vytýkají katolické církvi, že je v manželských otázkách daleko přísnější než jiné církve, které jsou snášenlivější. V krátkosti můžeme k tomu říci jenom následující. Každá přísnost k bližnímu se dá ospravedlnit jenom tím, že je to k dobru toho, ke komu jsme přísní. Tak to chápou to i rozumní rodiče v jednání s dětmi, nemístnou povolností by jim vážně uškodili.

Jak se to aplikuje v manželství? Řekněme to velmi stručně. Mravnost je osobní. Člověk se stává osobou, když má dobrý poměr k ostatním, věrností k lidem jsme věrni i Bohu i sobě. V manželském svazku jde právě o tuto věrnost, o její aplikaci v případě vyžadovaném od přirozenosti a potvrzeném vážnými slovy samého Krista. Ten v tomto případě odsoudil i povolnost Mojžíšova zákona, která se trpěla jenom pro tvrdost srdce, ale nemohla být v úmyslu Stvořitele: ?Bůh učinil člověka muže a ženu, a proto opustí muž svého otce a matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo? (Mk 10,6-7). Jednota tělesná bez jednoty ducha je ovšem zvráceností v harmonii světa, naopak věrnost ducha, která se odráží v tělesném styku je odlesk na zemi věčné věrnosti Boží. Jenom tak může mít hodnotu svátosti, kterou musí církev hájit.