Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vaše Svatosti, bratři delegáti,
páni kardinálové,
ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři a sestry!

Římská církev slaví již od nejstarších dob slavnost velkých apoštolů Petra a Pavla 29.června v jediný den jako jedinou slavnost. Svým mučednictvím se stali bratry a společně jsou zakladateli nového křesťanského Říma. Jako takové je opěvuje hymnus druhých nešpor, který pochází od Pavlína z Akvileje (+806): „O Roma felix - Šťastný Říme, oblečený v rudý plášť převzácné krve knížat dvou, nám drahých zvlášť; ne slova tvoje, ale jejich zásluh jas se větší krásou skví než celý vesmír náš, když zahubila je tvá krvelačná zášť.“ Krev mučedníků nevolá po pomstě, ale smiřuje. Podle slov z hymnu prvních nešpor není žalobkyní, ale „zlatým jasem“; představuje se jako síla lásky, která překonává nenávist a násilí a zakládá tak nové město, nové společenství. Svým mučednictvím se Petr a Pavel stali součástí Říma: skrze mučednictví se i Petr stal navždy římským občanem. Skrze mučednictví, skrze svou víru a lásku ukazují tito apoštolé, kde je pravá naděje, a stávají se zakladateli nového typu města, jež se má stále znovu utvářet uprostřed starého lidského města, ohrožovaného protivnými silami lidského hříchu a sobectví.

Petr a Pavel silou svého mučednictví patří navždy k sobě. Oblíbeným obrazem křesťanské ikonografie je objetí dvou apoštolů na cestě vstříc k mučednictví. Můžeme říci, že samotné jejich mučednictví je v nejhlubším smyslu realizací bratrského objetí. Umírají pro jediného Krista a jsou jedno ve svědectví, pro které dávají život. Ve spisech Nového zákona můžeme sledovat jakoby vývoj jejich objetí, toto vytváření jednoty ve svědectví a poslání. Všechno začíná, když se Pavel tři roky po své konverzi vydává do Jeruzaléma, „aby z vlastní zkušenosti poznal Petra“ (Gal 1,18). Čtrnáct let poté vystupuje opět do Jeruzaléma, aby předložil „těm, kteří něco znamenají“ evangelium, které hlásal, „zdali snad neběží nebo neběžel nadarmo“ (Gal 2,1). Na konci tohoto setkání mu Jakub, Petr a Jan podali pravici a potvrdili tak společenství, kterým je spojuje jediné evangelium Ježíše Krista (Gal 2,9). Krásné znamení tohoto rostoucího vnitřního objetí, které se vyvíjí i přes různost temperamentů a poslání, vidím i v tom, že spolupracovníci, kteří jsou zmíněni v závěru prvního listu svatého Petra - Silván a Marek - jsou blízkými spolupracovníky svatého Pavla. Stejní spolupracovníci velmi konkrétně zviditelňují společenství jediné církve, objetí velkých apoštolů.

Petr a Pavel se nejméně dvakrát sešli v Jeruzalémě a nakonec cesta jich obou vede do Říma. Proč? Je v tom snad něco více než pouhá náhoda? Je v tom obsaženo nějaké trvalé poselství? Pavel dorazil do Říma jako vězeň, ale zároveň jakožto římský občan, jenž se právě jako takový po uvěznění v Jeruzalémě odvolal k císaři, před jehož tribunál byl přivezen. V hlubším smyslu však Pavel přišel do Říma dobrovolně. Nejdůležitějším ze svých listů se tomuto městu vnitřně už přiblížil. Církvi v Římě adresoval list, který je - více než ostatní - syntézou celého jeho poselství a jeho víry a je tudíž známý všude jako vzor (Řím 1,8). Píše: „Rád bych, bratři, abyste věděli, jak jsem si už vícekrát umínil, že k vám půjdu, ale doposud mi vždycky do toho něco přišlo“ (1,13). Na závěr svého listu znovu toto téma přebírá a mluví přitom o plánu vydat se do Španělska. „Až se vydám do Španělska, doufám, že se na té cestě s vámi uvidím. Trochu se s vámi potěším a pak mě vypravíte na cestu tam“ (15,24). „A vím, že až k vám přijdu, přijdu s plnou mírou Kristova požehnání“ (15,29). Stávají se tu zřejmými dvě věci: Řím je pro Pavla etapou na cestě do Španělska, to znamená - podle jeho pojetí světa - na krajní výspu země. Považuje svou misii za realizaci poslání, jehož se mu dostalo od Krista, aby nesl evangelium až na konec tehdy známého světa. Cestou se chce zastavit v Římě. Zatímco obvykle jde Pavel do míst, kde evangelium dosud hlásáno nebylo, představuje Řím určitou výjimku. Nachází tady církev, o jejíž víře svět mluví. Jít do Říma je součástí univerzality jeho poslání jakožto vyslance ke všem národům. Cesta do Říma, na niž se ještě před svou cestou vydal niterně svým listem, je integrující částí jeho poslání nést evangelium všem národům - zakládat katolickou, všeobecnou církev. Jít do Říma je pro něho vyjádřením katolicity jeho poslání. Řím musí zviditelnit víru celému světu, musí být místem setkání v jediné víře.

Proč se však do Říma vydal Petr? O tom Nový zákon přímo nic neříká. Poskytuje nám však určité indikace. Evangelium svatého Marka, které můžeme považovat za odraz kázání svatého Petra, je vnitřně orientováno k momentu, kdy římský setník při smrti Ježíše Krista na kříži, řekne: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží!“ (15,39). U kříže se zjevuje tajemství Ježíše Krista. Pod křížem se rodí církev pohanů: setník římské popravčí čety poznává v Kristu Syna Božího. Skutky apoštolů popisují jako rozhodující etapu příchodu evangelia do světa pohanů epizodu s Kornéliem, setníkem tzv. Italské čety. Ten na pokyn Boží posílá posla, aby přivedl Petra, jemuž se taktéž dostalo pokynu shůry a přichází do domu setníkova a káže. Během jeho řeči sestoupí Duch svatý na tam shromážděné domácí společenství a Petr řekne: „Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?“ (Sk 10,47). Tak se na apoštolském sněmu Petr stává přímluvcem církve z pohanů, kteří nepotřebují Zákon, protože Bůh „očistil jejich srdce vírou“ (Sk 15,9). V listu Galaťanům Pavel sice říká, že Bůh dal Petrovi moc k apoštolské službě mezi židy, zatímco Pavlovi mezi pohany (Gal 2,8). Toto pověření však mohlo platit pouze v době, kdy Petr pobýval spolu s Dvanácti v Jeruzalémě v naději, že celý Izrael přijme Krista. Vzhledem k dalšímu vývoji, však Dvanáct apoštolů uznalo, že nadešel i jejich čas, aby se vydali na cestu a hlásali evangelium celému světu. Petr, jenž podle Božího pokynu otevřel brány pohanům, přenechává tedy předsednictví křesťansko-židovské církve Jakubovi Menšímu, aby se věnoval svému pravému poslání: službě jednotě jediné církve Boží, tvořené židy a pohany. Touhu svatého Pavla jít do Říma zdůrazňuje mezi charakteristikami církve - jak jsme viděli - zejména slovo „catholica“. Cesta svatého Petra do Říma, který reprezentuje národy celého světa, se odvíjí především ve znamení slova „jediná“. Jeho úkolem je vytvořit katolickou jednotu církve, tvořenou židy i pohany - církev všech národů. A to je trvalé Petrovo poslání: zasazovat se o to, aby se církev nikdy neidentifikovala pouze s jediným národem, s jedinou kulturou nebo s jediným státem, aby byla vždycky církví všech, aby sjednocovala lidstvo napříč všemi hranicemi a uprostřed rozdělení tohoto světa zpřítomňovala pokoj Boží, smiřující sílu jeho lásky. Díky všude stejné technice, díky světové informační síti, jakož i díky slučování společných zájmů existují dnes ve světě nové způsoby jednoty, které však dávají propuknout novým kontrastům a poskytují nové podněty těm starým. Uprostřed této vnějškové jednoty, založené na materiálních věcech, potřebujeme mnohem více jednotu vnitřní, která vychází z Božího pokoje, jednotu všech těch, kteří se prostřednictvím Ježíše Krista stali bratry a sestrami. A to je trvalé poslání Petra a také zvláštní poslání, jež je svěřeno římské církvi.

Drazí spolubratři v biskupské službě! Chtěl bych nyní oslovit vás, kteří jste přišli do Říma, abyste obdrželi pallium jakožto symbol své důstojnosti a odpovědnosti arcibiskupů v církvi Ježíše Krista. Pallium bylo utkáno z vlny ovcí, které římský biskup každoročně žehná na svátek Stolce sv. Petra, čímž je takříkajíc dává stranou, aby se staly symbolem Kristova ovčince, kterému předsedáte. Když si klademe na ramena pallium, připomíná nám toto gesto pastýře, který bere na svá ramena ztracenou ovci, která sama nemůže najít cestu domů, aby ji přinesl ji zpět do ovčince. Otcové církve spatřovali v této ovci obraz celého lidstva, celé lidské přirozenosti, která zbloudila a nemůže najít cestu domů. Pastýřem, který ji domů přinese, může být pouze Logos, věčné Slovo samotného Boha. Vtělením vzal nás všechny - ovečku „člověka“ - na svá ramena. On, věčné Slovo, pravý Pastýř lidstva, nás nese. Skrze své lidství nese každého z nás na svých ramenou. Cestou kříže nás donesl domů, nese nás domů. Chce však mít také muže, kteří ?nesou? spolu s Ním. Být Pastýřem v církvi Kristově znamená podílet se na tomto poslání, které pallium naznačuje. Když jej oblékáme, ptá se nás: „Poneseš se mnou ty, kteří mi patří? Poneseš je ke mně, k Ježíši Kristu?“ Přitom nám přijde na mysl vyprávění o tom, jak Zmrtvýchvstalý posílá Petra. Vzkříšený Kristus nerozdělitelně spojuje s pokynem: „Pas moje ovce“ také otázku: „Miluješ mne, miluješ mne více než tito?“ Kdykoli na sebe bereme pallium Pastýře ovcí Kristových měli bychom cítit tuto otázku: „Miluješ mne?“ a měli bychom se nechat dotázat ohledně té větší lásky, kterou On od Pastýře očekává.

Pallium se tak stává symbolem naší lásky ke Kristu Pastýři a naší lásky spolu s tou Jeho; stává se symbolem povolání milovat lidi jako On a spolu s Ním: ty, kteří hledají a kteří se táží, kteří jsou si jistí sami sebou i ty pokorné, prosté i velké; stává se symbolem povolání milovat je všechny mocí Krista a vzhledem ke Kristu, aby Jej mohli nalézt a v Něm nalézt sami sebe. Pallium, které obdržíte „od“ hrobu svatého Petra má však ještě jeden význam neoddělitelný od tohoto prvního. K jeho porozumění může posloužit slovo z prvního listu svatého Petra. Ve své pobídce kněžím, aby správně pásli stádce, označuje sám sebe slovem synpresbýteros - spolu presbyter (5,1). Tato formulace implicitně obsahuje potvrzení principu apoštolské posloupnosti. Pastýři, kteří následují po sobě, jsou Pastýři jako on, jsou jimi spolu s ním, patří ke společné službě pastýřů církve Ježíše Krista, službě, která pokračuje v nich. Toto „spolu“ má však ještě dva další významy. Vyjadřuje také skutečnost, kterou dnes označujeme slovem „kolegialita“ biskupů. My všichni jsme spolu presbyteři. Nikdo není Pastýřem sám. Jsme v apoštolské posloupnosti jenom díky tomu, že jsme ve společenství sboru, v němž má své pokračování sbor apoštolů. Společenství, „my“ Pastýřů je součástí bytí Pastýřů, protože ovčinec je pouze jeden - jediná církev Ježíše Krista. Výraz „spolu“ odkazuje nakonec také na společenství s Petrem a s jeho nástupcem jako záruku jednoty. Tak nás odkazuje k apoštolské povaze, ke společenství s vírou apoštolů, na níž je založena církev. Mluví k nám o církvi jediné, katolické, apoštolské a přirozeně nás pojí s Kristem; říká nám také, že církev je svatá a naše jednání je službou Jeho svatosti.

To mne závěrem vrací opět ke svatému Pavlovi a jeho poslání. Pavel vyjádřil podstatu svého poslání jakož i nejhlubší důvod své touhy jít do Říma v 15. kapitole listu Římanům mimořádně krásnou větou. Píše tam, že je povolán být „služebníkem (liturgem) Ježíše Krista mezi pohany a kázat proto Boží evangelium, jako bych konal posvátný úkon (jako kněz), aby se tak pohané stali milou obětí, posvěcenou od Ducha svatého“ (15,16). Pouze v tomto verši Pavel používá slova „leitourgós“ - liturg a „hierourgeō“ - jako kněz; mluví o kosmické liturgii, která má ze světa lidí učinit úkon klanění se Bohu, oběť v Duchu svatém. Až se svět ve svém celku stane liturgií Boha, až se skutečně stane klaněním, pak dosáhne svého cíle, pak bude uzdraven a zachráněn. To je poslední cíl apoštolského poslání svatého Pavla i našeho poslání. K tomuto poslání nás Pán volá. Modleme se nyní, aby nám pomáhal konat je správně, abychom se stali pravými liturgy Ježíše Krista.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie