Papežský ceremonář mons. Guido Marini poskytl deníku L´Osservatore Romano rozhovor, ve kterém odpovídá na otázky, týkající se různých podrobností, kterých si povšimne divák televizních přenosů veřejných vystoupení Svatého otce. Různé prvky liturgického ustrojení a náčiní při papežských bohoslužbách jsou díky televizi NOE viditelné i divákům v České republice a mohly by proto vzbudit stejné otázky i u nás. Papežský ceremonář
mons. Marini na tyto otázky ve zmíněném rozhovoru odpovídá.
Již před několika měsíci došlo k výměně biskupské berly, kterou papež používá během bohoslužeb. Co bylo důvodem této změny?
?Zlacená berla zakončená řeckým křížem, kterou dnes papež užívá, patřila Piu IX. a Benedikt XVI. ji poprvé použil letos na Květnou neděli. Tuto berlu se rozhodl používat Svatý otec výměnou za stříbrnou berlu, na jejímž konci je kříž s corpusem a kterou zavedl Pavel VI. a užíval ji pak Jan Pavel I., Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Tato změna není výrazem nějakého návratu k tomu, co je staré, ale podtrhuje vývoj v kontinuitě, zakořenění v tradici, které umožňuje řádně pokračovat na cestě dějin. Tato pastýřská hůl neboli biskupská berla totiž odpovídá věrněji formě berel, jež jsou typické pro římskou tradici a které měly vždycky formu kříže bez korpusu a to přinejmenším od doby, kdy římští papežové začaly berlu používat. Netřeba také zapomínat na praktický prvek celé věci. Berla Pia IX. je totiž lehčí a lépe se drží než pastýřská hůl, kterou zavedl Pavel VI.?
Platí to také o liturgickém rouchu, které papež při různých příležitostech obléká?
?I v tomto případě je třeba říci, že použitá liturgická roucha, jakož i některé detaily ritu, mají podtrhnout kontinuitu aktuálního liturgického slavení s těmi způsoby slavení, jimiž se vyznačoval život církve v minulosti. Hermeneutika kontinuity je vždycky přesným kritériem interpretace dobové cesty církve. Platí to také pro liturgii. Jako papež cituje ve svých dokumentech předchozí papeže, aby poukázal na kontinuitu magisteria církve, tak v oblasti liturgie papež užívá liturgický oděv a posvátná roucha předešlých papežů, aby naznačil tutéž kontinuitu i v oblasti lex orandi. Chtěl bych ovšem poznamenat, že papež nepoužívá jenom stará liturgická roucha, ale často také ta moderní. Důležité není ani tak to, zda jsou stará nebo moderní, ale spíše to, zda jsou hezká a důstojná. To jsou důležité složky liturgického slavení.?
Záleží však možná také na tom, zda se papež nachází v Itálii nebo mimo Itálii, kde je vybírají místní církve.
?Samozřejmě. Týká se to např. poslední zahraniční cesty do Spojených států, ale i nedávných italských cest do Janova a Apulie. I v obou těchto případech připravují liturgická roucha dané diecéze, po dohodě s úřadem papežských liturgických obřadů. V různosti stylů a s pozorným přihlédnutím k charakteristickým místním prvkům, je kritériem krása a důstojnost, což jsou typické dimenze posvátných úkonů, ke kterým dochází při slavení eucharistie.?
Existuje v této souvislosti nějaká zvláštnost, pokud jde o nadcházející cestu Benedikta XVI. do Austrálie?
?Mohu říci, že doba příprav byla velmi plodná a na australské straně jsme se setkali s velmi srdečnou a ochotnou spoluprácí. Papež Benedikt XVI. se znovu setká s mládeží celého světa a všichni se modlíme, aby toto setkání mohlo být opět důvodem velké milosti pro všechny, příležitostí poznat intenzivněji tvář Ježíše i církve, podnětem k pohotové a velkodušné odpovědi na Pánovo volání. Přáním je také to, aby pečlivě připravované liturgické slavnosti byly prožívány od srdce a opravdově a staly se tak příležitostí k přijetí této milosti.?
Co lze říci o papežském trůnu, použitém při konsistoři a o kříži, který se vrátil opět doprostřed oltáře?
?Takzvaný trůn, užívaný při zvláštních příležitostech chce jednoduše zdůraznit liturgické předsednictví papeže, Petrova nástupce a Kristova náměstka. Pokud jde o umístění kříže do středu oltáře, ukazuje se tím na ústřední postavení krucifixu při slavení eucharistie. Při ní nejde o podívanou, ale o pohled na Toho, který se narodil, zemřel a vstal z mrtvých, na Spasitele. Od Pána přichází spása, On je Východ, vycházející Slunce, ke kterému máme obracet svůj pohled, od něhož máme všichni přijmout dar milosti. Otázka liturgické orientace při slavení eucharistie, jakož i její praktické provedení, kterým dostává svou formu, má velkou důležitost, protože v sobě nese základní jak teologický a antropologický, tak eklesiologický obsah, jež patří do osobní spirituality.?
A to bylo také důvodem rozhodnutí slavit eucharistii na starobylém oltáři Sixtinské kaple během letošního svátku Křtu Páně?
?Přesně tak. V okolnostech, kdy se bohoslužba koná tímto způsobem, nejedná se o obracení se zády k věřícím, ale o společnou orientaci věřících směrem k Pánu. Z tohoto hlediska proto shromážděným věřícím ?není upírán vstup?, ale ? spíše se jim otevírá? a jsou přiváděni k Pánu. Je možné postřehnout rozmanité okolností, při nichž - v důsledku uměleckého rázu místa kultu a jeho mimořádné krásy a harmonie - je jakoby žádoucí slavení na starém oltáři, na kterém je mimo jiné uchována přesná orientace liturgického slavení. Nemělo by to překvapovat: stačí jít do baziliky svatého Petra ráno, aby bylo možné vidět, jak kněží u různých oltářů slaví eucharistii v řádné formě ritu podle liturgické reformy a to na tradičních oltářích a tedy právě tím směrem jako tomu bylo o letošním Křtu Páně v Sixtinské kapli.?
Během nedávné pastorační návštěvy v Apulii papež podával svaté přijímání do úst klečícím věřícím. Je to praxe, která se stane pravidlem při papežských bohoslužbách?
?Domnívám se, že ano. V této souvislosti nesmíme zapomínat na to, že z hlediska církevního práva je podávání sv. přijímání na ruku dosud výjimkou z obecného zákona, která byla udělena Svatým stolcem biskupským konferencím, které o to požádaly. Způsob, který o letošní slavnosti Božího Těla zavedl Benedikt XVI. má v úmyslu podtrhnout existenci normy dosud platné pro celou církev. Kromě toho je v tom snad možné vidět i určité upřednostnění tohoto způsobu podávání, který aniž by něco upíral tomu druhému, dává lépe vyniknout pravdě reálné přítomnosti Krista v eucharistii, napomáhá zbožnosti věřících a snadněji uvádí do smyslu tajemství, což jsou aspekty, které je v naší době z pastoračního hlediska naléhavě třeba zdůrazňovat a obnovit.?
Co by odpověděl ceremonář papežských liturgií těm, kteří obviňují Benedikta XVI. z toho, že chce zavádět předkoncilní zvyky?
?Především bych rád zdůraznil upřímné a přesvědčené přilnutí také k liturgickému magisteru Svatého otce. Pokud jde o termíny jako ?předkoncilní? a ?pokoncilní?, které někteří užívají, zdá se mi, že patří k již překonanému slovníku a pokud jsou užívány s úmyslem poukázat na diskontinuitu dějinné cesty církve, pokládám je za chybné a typické pro velmi reduktivní a ideologické koncepce. Existují věci ?staré i nové?, které navždy patří k pokladu církve a jako takové je třeba je brát v úvahu. Moudrý umí nalézt ve svém pokladu jedny i druhé. Ne všechno, co je nové, je pravé, stejně tak jako není pravé všechno, co je staré. Pravda prochází tím, co staré i nové, a k ní musíme bez předsudků směřovat. Církev žije podle zákona kontinuity, na jejímž základě je její vývoj zakořeněn v tradici. Tím nejdůležitějším, k čemu by se všechno mělo sbíhat, je, aby liturgické slavení bylo opravdu slavením posvátného tajemství, Pána ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, který se zpřítomňuje ve své církvi ritualizací tajemství spásy a volá nás v logice autentické a aktivní účasti sdílet až do krajních důsledků jeho vlastní život, který je životem lásky darované Otci i bratřím, život svatosti.?
Zdá se, že motu proprio Summorum Pontificum o užívání římské liturgie, jež předchází liturgické reformě z roku 1970, dodnes vzbuzuje protikladné interpretace. Existuje hypotetická možnost slavení mše svaté za Papežova předsednictví podle mimořádné, tedy staré formy římského ritu?
?To je otázka, na niž nedovedu odpovědět. Pokud jde o citované motu proprio vezme-li se do úvahy upřímně, pozorně a bez ideologického vidění a spolu s vysvětlujícím listem, který papež adresoval biskupům celého světa, vysvítá zde dvojí přesný záměr. Především je to pobídka k nastoupení cesty smíření uvnitř církve a v tomto smyslu, je zmíněné motu proprio krásným aktem lásky k jednotě církve. A za druhé ? a to je fakt hodný zmínky ? je jeho účelem favorizovat vzájemné obohacení mezi dvěma formami římského ritu: takže např. při slavení podle misálu Pavla VI. (to znamená podle řádné formy římského ritu) ?se bude moci projevit silněji než tomu bylo doposud, ona posvátnost, která mnohé přitahuje ke starému způsobu??.
Z deníku L´Osservatore Romano 26.června 2008
přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
