Povídá se, že se jeden starý pán přiblížil v kostele ke zpovědnici a něco šuškal do okénka, jakoby se chtěl zpovídat. Nakonec zpovědník porozumněl, co říká: prý viděl ve zjevení sv. Petra. Zpovědník cítil silný dech alkoholika. Ptá se ho: ?Kolik jste vypil?? ? ?Málo, jenom půl litru.? ? ?Radím Vám, abyste vypil ještě jednu půlku a uvidíte i sv. Pavla.? Jiné paní, která také chtěla vyložit, že mívá často zjevení, zpovědník řekl, že to není těžký hřích, že se proto z toho nemusí zpovídat.
Je normální, že nevěříme snadno nenormálním osobám, které propagují samy sebe svými viděními. Ale zase naopak církev je poslána, aby učila zjevené pravdy. Je proto důležité umět rozeznat, co vlastně zjevení je nebo není, a jak se projevuje. Český výraz ?zjevení? je výrazný: něco se začíná jevit, objevuje se. Řecký termín je téhož rázu. Svátek zjevení Páně se nazývá epiphania, něco co vyšlo na povrch. Latinské revelatio je obrazné, odsunula se z něčeho rouška, velum, která zahalovala, je to tedy odhalení skryté skutečnosti.
V denním životě děláme mnoho zkušeností tohoto rázu. Pokrok malého dítěte se děje neustálým objevováním něčeho, co se předtím neznalo. Bez těch zkušeností by dítě zakrnělo. I pro dospělé je věda souhrn objevů. Ty jsou v tomto případě organizované, pracuje se tu společně, jeden vědec sděluje své nálezy druhým. To, co první viděl na vlastní oči, popíše ostatním v knihách. Prostí lidé je neznají, ale studující ty spisy objevuje v knihovně nebo v nových vydáních, které si hledí rychle opatřit, protože je podle latinského přísloví život krátký, zatím co věda je dlouhá.
Zjevení je ovšem i základní prvek v náboženství. Teologie je vědecké poznávání Boha, který se zjevuje mnohými způsoby. List k židům začíná tou konstatací: ?Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu? (Žd 1,1). Ale i potom se jeho zjevení nemůže zastavit, protože patří k dynamice života. Proto už v době církevních Otců se pokusil Origenes o to, aby načrtnul, jak tento dynamismus pokračuje.
Začíná od samého počátku. Jak se zjevoval Bůh prvnímu člověku po stvoření světa? Měl k disposici dva základní prameny: otevřené oči vnější a čisté svědomí uvnitř srdce. Očima objevoval svět a hlas svědomí ho učil, jak všech věcí používat k dobrému. Co si mohl přát lepšího? To stačilo k čistému životu přirozenému i náboženskému. Bohužel on pod vlivem pokušení zatoužil poznávat i zlo a okamžitě zažil důsledky tohoto tragického objevu. Lidem se otevřely oči k možnostem konat zlo ve světě a hlas svědomí přestal zaznívat ve své čistotě. Lidé si začali své zlé skutky ospravedlňovat, přestali mít před očima jenom dobro.
Bůh však ve svém milosrdenství nepřestal se i nadále zjevovat. Otevíral lidem oči zase k dobru, hlavně těm, které volal k poučení jiných. Starý zákon je nazýval ?vidoucí? a ?proroci?, měli totiž říci lidem, rokovat, to, co jim Bůh dal vidět ve zvláštním osvícením. Bylo to obyčejně tak vážné, že to buď oni sami nebo jejich žáci napsali. Uchovávalo se to a tak ponenáhlu vznikaly svaté knihy, Písmo svaté. Jejich obsah je zjevení Boží, ale ne v tom smyslu, že by nahrazovalo původní. Knihy tu nejsou k tomu, aby nahrazovaly svědomí, ale jsou jako lék k jeho očištění. Ten, kdo je správně čte, zjistí, že tu nachází to, po čem už dávno toužil. Mezi hlasem svědomí a slovy Písma je úzká příbuznost, musí se jim naslouchat současně aby se doplňovaly.
Prorocká zjevení byla častá ve Starém zákoně, stala se zákonem pro život. Kristus nepřišel, aby jej zrušil, ale naplnil (Mt 5,17). Dával Písmu pravý autentický smysl. I jeho slova učedníci zapsali. Vzniká Nový zákon a i tomu stále dává pochopení živá církev. Prorocký dar tedy stále pokračuje, jsou tu lidé vidoucí, mluvící, píšící poslání Boha, který se stále zjevuje. Kdo to je? Na prvním místě tu mají hlas ti, kteří k tomu dostali výslovné pověření a příslib od Krista, že bude stále s nimi. Je to církev učící. Ale i oni neučí sami odděleně od ostatních. Jejich hlas se musí stále uvádět v souhlas s Písmem, s ostatními, kteří mají totéž poslání, aby tím zazníval jakoby krásný chór jednoty církve. Nejsou vyloučeni ani prostí věřící, protože i ti jsou povoláni ke svatosti. Těm, kdo jsou čistého srdce, bylo slíbeno, že Boha vidět budou (Mt 5,8), tj. budou mít osvícenou mysl tak, aby rozpoznali co je dobré a zlé, aby pochopili smysl toho, co se děje ve světě a v duších lidí. K tomu ideálu se mají podle dané milosti přibližovat všichni věřící.
Jde tu o zdokonalení hlasu svědomí. Občas se však vyskytnou i ti, kteří vidí skrytou skutečnost Boží jakoby vnějšíma očima. Mají vidění v doslovném smyslu. Senzaciozní mentalita ty zjevy vyhledává, ale církev jako celek je velmi opatrná. Upozorňuje se především na to, aby je sám nikdo nevyhledával. Někdo nazval blahoslavené ty, kdo očima viděli anděla. Na to sv. Jan Klimak odpovídá: ?Daleko blaženější je ten, kdo viděl své hříchy.? Čteme v tzv. Apoftegmatech Otců, že se jednomu mnichu zjevil ďábel v krásné podobě a ohlásil se, že je Kristus. Dobrý mnich mu suše odpověděl: ?Spletl jsi si cestu, já nejsem hoden, abych měl vidění Krista.? Tím se pranýřuje lehkomyslnost a ošemetnost těch, kdo podlehnou ilusím a klamům. Církev však nemá v úmyslu popírat fakt, že je prorocký dar stále živý a že Bůh sám některým lidem dává zvláštní světlo, které je spojeno i s viděním. Jak poznáme hodnověrnost takové zprávy? Pravidlo je celkem jednoduché. Je-li to skutečně hlas Boží, je v souladu se všemi ostatními hlasy: s čistým svědomím, s tím, co říká Písmo, s učením církve, a i s přirozeným rozvážným úsudkem. Omilostněné vidoucí z Fatimy, sestry Lucie, se ptali úřední zástupci na její vidění. Dala krásnou odpověď: ?Já vám mohu říci jenom to, co jsem viděla, smysl toho musíte vysvětlit vy.? Pravý vidoucí se tedy chce dát poučit, falešní chtějí hned učit všechny ostatní. Sokratovské ?Vím, že nic nevím? je tedy velmi užitečné i pro tyto případy. Neochudí nikoho, ale naopak vede k lepšímu vědění pravdy, aby se zjevila k užitku všech.
odeslat článek
vytisknout článek
