Rádio Vaticana

Jak se pozná na dálku, jaké národnosti jsou lidé, kteří spolu mluví? Celkem snadno. Když jeden mluví a ostatní naslouchají, jsou to Němci. Francouzi mluví vždy dva a dva spolu, musejí řešit nějaký problém. Holanďané mluví jeden po druhém dokola jak větrný mlýn. Italové mluví všichni a nikdo neposlouchá. Angličané všichni poslouchají a nikdo nemluví. Španěné všichni mluví, nikdo neposlouchá, ale poslouchají všichni sousedi. A Češi? A jiní? Mohou takové poznámky být vtipné nebo méně, ale obyčejně něco poví o různých postojech a názorech. S těmi pak se musí počítat při dnešním mísení národů.

Je to důležité i pro církev, má-li dát příklad rozumného a pokojného dialogu mezi lidmi. 2. vatikánský sněm vyzývá ke kolegiálnímu řešení společných problémů. Ale musí se tomu správně rozumět a musí se to také umět dělat. I v řeholních společnostech se zavádí tzv. komunitární rozlišování. Někteří se toho bojí, aby se místo poslušnosti nepropagovala hádavost. Proto je dobře upozornit na několik zkušeností z poslední doby. Pokusme se je roztřídit.

První stupeň se dá nazvat informativní. Pochválili si jej skupina řeholních kněží, kteří se věnují různým apoštolským činnostem, jsou proto často mimo dům, málo se potkávají navzájem. Postěžovali si, že jeden o druhém málo ví a skoro se neznají. Rozhodli se tedy k tomu, že se jednou za týden všichni uvolní, spolu se pomodlí, povečeří a každý krátce poví, co dělá a jak mu to jde. Fungovalo to. Pochválili si ten způsob vzájemného poznání a sblížení.

Druhý způsob nazvali lamentační. Je známo, že lidé kteří spolu žijí úzce spojeni, začnou vidět vzájemné chyby, snadno proto kritizují a cítí se od druhých utiskovaní. Vznikne trpká atmosféra v domě. Jak tomu odpomoci? Jedna skupina řeholnich sester praktikovala tuto metodu. Sednou si do kruhu a v prvním kole jedna po druhé kratičce řekne, co se ji na životě v domě líbí. Nakonec si radostně povzdychnou: Vidíte? Není to u nás nejhorší. Ale teď přijde druhé kolo. Jedna po druhé řekne, co jí tu připadá za těžké. Ale nesmí tam být cítit obviňování druhých, jenom prostý povzdych pro osobní potíž. Tak řekla např. jedna stará sestra: ?Vy jste zdravé, já vám gratuluji, ale já se svým revmatizmem těžko snáším ta stále otevřená okna?. Nářky jiného druhu je slyšet z jiné strany. Výsledek? Uvědomnění, jak málo stačí, abychom si navzájem život ulehčili vzájemným ohledem.

Třetí způsob je společné rozhodování. Má se nějaký problém řešit a bylo by dobře, kdyby se došlo k závěru společně. Konkrétní příklad. Děkan teologické fakulty svolal profesory a položil otázku: Je tu návrh, aby se zavedl nový kurs přednášek o novém tématu. Chtěl bych se vás zeptat, je-li ten návrh užitečný nebo ne. Beru křídu a tu na tabuli píšu nalevo všechny důvody pro, napravo to, co je proti. Nechci zatím vědět, kdo je pro a kdo je proti, ale jenom ?co?. Když se úsudky vyčerpají, přijde další pokyn. Posaďme se na dest minut v tichu, každý ať se pomodlí a popřemýšlí a nakonec mi napíšete na lístek ?ano? nebo ?ne?, tj. jsem pro zavedení kursu nebo jsem proti. Mohlo by se to říci veřejně, ale ti, kdo jsou pro, nesou nelibě, že i ten a ten byl proti. Je tedy líp, když to zůstane anonymně. Spočítalo se hlasování, výsledek byl takový, že bylo pro zavedení kursu o jeden hlas více než těch, kteří byli proti. Co z toho uzavřel děkan? Nemůžeme rozhodnout, není dústojné, aby se o jeden hlas přehlasovala druhá polovina členů. Otázku odložíme, až lépe uzraje. Ale v tom se ozval jeden z hlasujících. Já jsem hlasoval proti, ale nemíním stát na svém. Když vidím, že je tolik členů pro, já se rád podřídím. Hlasujme ještě jednou! Stalo se a tentokrát byla většina pozitivní. Některé lístky byly prázdné. I to je slušné vyznání, které jakoby říkalo upřímně: Já nevidím důvody pro, ale poddám se mínění ostatních.

Když se taková řešení dělají upřímně a se vzájemným pochopením, přinášejí obyčejně velké uklidnění ve společné práci. Všichni berou dílo za své a všichni mají právo upozornit na obavy, že se něco nepovede. Zmýlit se je lidské, ale není dobrá lidská situace, když pak někteří křičí: Já jsem to předvídal, ale musel jsem mlčet. Lépe je, když řekne: Já jsem to tušil, řekl jsem to, bohužel v tom čase jsem neprorazil, myslelo se jinak. Musíme se společně naučit i z chyby. Příklady, které jsme uvedli jsou z prostředí řeholních společností a z katolických skupin, které spolupracují. Ale tento postoj je žádoucí i pro nejužší lidskou společnost, tj.pro rodinu. I tam se snadno ztratí důvěra v klidné přátelské rozhodování. Zvrhne se to pak ve vzájemné obviňování: On je takový a takový, s ní není řeč apod. Není nikdy dobré začínat spory úvodem: Ty jsi.. Je daleko lepší jiný: Poslyš, já těžko snáším, když... I lamentace se pak stanou užitečné a pomohou ke vzájemnému snášení a k opatrnosti v zacházení s druhým.

Když se začala metoda spoečného rozhodování propagovat v řeholních domech, členové ze starší generace bývali zásadně proti tomu. Báli se, že se tak ztratí smysl pro poslušnost a že se podlomí autorita představených. Ale když se to společné uvažování dobře provádí, ukáže se opak. Vždyť základem poslušnosti je slyšet druhého, brát ho vážně, to pak předpokládá důvěru, ta v přátelském kruhu kvete. Na počátku nových řeholních sspolečností byla vždyckyskupina dobrých přátel, kteří se dohodli bez psaných pravidel a ta pravidla napsali proto, aby si dobré vzájemné vztahy uchovali i pro budoucnost a k obrodě celé církve. To je smysl zákonů. Podobnou obrodu potřebuje dnes celá lidská společnost v politice, v práci, v zájemných setkáních. Co k tomu vede, znameníá přínos a je to výraz křesťanské lásky ke všem