Sešli se pantáti u piva. Po třetím džbánku, když pomysleli na to, že budou muset platit, přišla na ně melancholie. Shodli se v tom, že je život těžký. A nebylo ani obtížné najít příčinu té bídy: ženy nás doma stále komandují, nemáme už, co říci. Jenom jeden z nich, který byl starý voják odporoval: ?To u nás je jinak. Já mám ve všech rozepřích poslední slovo.? Ostatní obdivovali jeho odvahu: ?Ty jsi starý četař, tys vyhrával bitvy, ale jak to děláš doma?? ? ?Docela jednoduše. Řeknu: Máš pravdu, ženo. A jdu spát. Na vojně, chlapci, vyhrává, kdo bojuje, ale doma jenom ten, kdo ustupuje.?
Žert má hlubší význam, než jak se na první pohled jeví. Svobodný člověk totiž nesnadno snáší podřízenost. Snadněji ji přijme, jde-li o násilí vnější. Od mládí jsme si navykli, že nemá smyslu protestovat proti špatnému počasí, ba dokonce ani ne proti státní vládě. Ale jednu svobodu si nechceme dát vzít: svobodný úsudek o tom, co se děje. Nemohu dělat, co bych chtěl, ale alespoň si mohu myslet, co chci. Proto je nám zásadně nesympatický každý, kdo nám vnucuje svůj náhled. Kdo to je? Ve společnosti se to snadno svede na vládu, v rodině si to muži usnadňují tím, že dávají vinu ženám nebo naopak. Přesto však se zapomíná na jednu násilnost, která se může stát tragickou. Ta nepřichází z vnějšku, ale objevuje se v našem vnitřním světě, ve formě nechtěných myšlenek a představ. Historie zná hrdiny, kteří bojovali vítězně proti diktátorům státním. Ale nezapomínejme na ty, kteří chtěli vybojovat svobodu vnitřní. To byli především staří egyptští poustevníci. Dočítáme se o tom pěkně v životopise prvního křesťanského mnicha sv. Antonína Poustevníka.
Jednou jsem se zavázal, že budu dávat letní kurs v Americe v jedné koleji na téma četba Otců církve. Předem se mne ptali, jakou knihu mají pro posluchače objednat jako úvod do této četby. Odpověděl jsem, aby koupili spis, který v poslední době u nich vyšel v anglickém překladu. Byl to právě Život sv. Antonína od sv. Athanasia. Začali jsem četbu tedy tímto spiskem. Ale hned na počátku se vyskytla potíž. Antonín se totiž uchýlil do pouště, aby hledal klid. Tam jej ovšem nechali na pokoji všichni lidé. Ale objevili se ďábli s hroznými zjeveními a nedali mu spát. To všechno se v knize drasticky popisuje. Jaká byla reakce u dnešních čtenářů? Moji posluchači kursu byli mladí, hoši a děvčata asi okolo dvaceti let. Čtení o ďáblech je zřejmě nenadchlo a z malých úšklebků jsem vypozoroval, že tomu ani nevěří. Jak je ujistit? Udělal jsem to jednou větou: ?Mějte trpělivost, brzy dojdeme k další kapitole a tam se dozvíme něco nového. Co to bylo? Velký objev, který udělal Antonín sám. Začal totiž uvažovat takto: Vidím tolik hrůzných stvůr a divokých zvířat. Kdyby byly skutečností, už by mne dávno pohltily, nic by ze mne nezbylo. Ale já jsem pořád tady. To znamená, že všechny ty obludy jsou jenom ve fantasii. A já bych se měl bát své vlastní představivosti? To by byla opravdová zbabělost. Antonín se tedy dal do práce a naučil se bojovat proti zlým představám a myšlenkám. Našel dokonalý duchovní klid a stal se pověstným duchovním vůdcem všech, kdo k němu přicházeli s podobnými potížemi. Další žáci ještě víc do podrobností objasnili jeho rady a tak vzniklo velké duchovní hnutí, které si vzalo za úkol najít vnitřní svobodu a klid bojem proti špatným myšlenkám.
Které tu jsou hlavní principy? Dají se stanovit stručně. První je konstatace, že u člověka všechno zlo začíná nečistou myšlenkou. Říká se ji správně nečistá. Není to pouhé myšlení, ale připojí se k němu jakýsi matný obraz, který probudí touhu, strach, neklid. Vzpomenu si např., že mám zítra potkat jistého člověka a vyjednat s ním něco důležitého. Nevím, jak se to děje, ale hned se k té myšlence něco připojí, znečistí se jinou. Napadne mne, že on je zřejmě podvodník, že mne ošidí, že se ho musím obávat apod. Stala se z něho nestvůra, který mi nedala spát. Nebezpečnější jsou ovšem představy na poli sexu, ctižádosti, lakomství. Společné mají všechny jednu vlastnost: vnucují se proti naší vůli, chtějí mít poslední slovo, tj. donutí nás k souhlasu. Je to jakoby říkaly: Udělej to po našem! Někdy se stávají tak utkvělé, že se lidé obracejí k odborným psychologům s žádostí: Pokuste se mne zbavit těch utkvělých představ, nebo pozbudu rozum!
Otcové pouště nebyli odborní psychologové, ale dávali rady z vlastní dobré zkušenosti. Upozorňují na to, že znepokojující zlá myšlenka nemůže pocházet z naší vlastní mysli, z našeho srdce. Bůh nás stvořil k dobrému. Je tedy v nás, jako něco cizího, co tam nepatří, démonického. Je potřeba být proto pohotovým a umět vetřelce odrazit hned při jeho prvním útoku. Je to jako když nás někdo nevhodně osloví, aby nás rušil při klidné práci. Stačí jedna krátká rázná odpověď: Nemám čas, dejte pokoj! Vrátí se sice hned, ale odpovíme ještě rázněji. Jinak by nepřestal a chtěl by diskutovat a přesvědčovat.
Sv.Ignác z Loyoly, který také se naučil očistit si srdce podobným způsobem, vyjadřuje svou zkušenost způsobem, který zní antifeministicky, ale protože je to jenom příklad, usmějeme se jeho názornosti. Říká, že si ten vnitřní nepřítel počíná jako zlá žena, která se hádá s mužem. Neumí-li jí odpovědět, posílí ji v její zběsilosti, ráznost ji naopak umlčí.
Klasickým příkladem této praxe je sám Ježíš v evangeliu, kde se mluví o jeho pokušení (Mt 4). Scéna je velice jednoduchá. Čtyřikrát mu ďábel řekl a čtyřikrát mu Ježíš krátce odepřel, měl tedy poslední slovo on. ?A andělé přistoupili a sloužili mu? (Mt 4,11). V životopise sv. Antonína poustevníka se poznamenává, že potom, co se naučil dobře tomuto duchovnímu boji, jeho tvář tak zkrásněla, že ho i neznámí lidé hned poznali podle tohoto vnitřního klidu. Kdo by dnes netoužil po něčem podobném? Prostředek je vlastně všem k disposici, mužům i ženám v rovnosti, nemusejí svádět vinu na jiné.
odeslat článek
vytisknout článek
