Opominutí tématu náboženské svobody je jediným nedostatkem závěrů mezináboženského setkání, které se konalo z iniciativy Saúdskoarabského krále Abdallaha v Madridu. Tvrdí to v rozhovoru pro L´Osservatore Romano jeho účastník a reprezentant Svatého stolce kard. Jean Louis Tauran. Podle předsedy Papežské rady pro mezináboženský dialog se však na tomto ojedinělém setkání tří monoteistických náboženství objevilo mnoho pozitivních signálů. Všichni jeho účastníci vydali společné prohlášení. nazvané Madridská deklarace. Ta vyjadřuje touhu všech tří stran pokračovat v dialogu. Rozhovor, který poskytl po návratu z tohoto setkání kard. Tauran vatikánskému deníku L´Osservatore Romano (OR italské vyd., 23.7.2008), přinášíme v plném znění.
V čem je podle Vás Madridské setkání krokem vpřed?
Je to především tím, že se jednalo o iniciativu krále Saúdské Arábie, který není jen hlavou státu, ale také kustodem dvou nejvýznamnějších islámských mešit, což dává této události mimořádný kontext. Velmi důležité je to, že saúdský král usoudil, že není jiné alternativy než dialog. Je tedy vidět, že tu existuje touha podat jiný obraz islámu a přesvědčit základnu věřících muslimů, že dialog s křesťany a židy je dobrem. A nakonec je důležité, že to bylo poprvé, kdy se všechna tři náboženství sešla společně.
Mohl byste z katolické perspektivy shrnout jaký obraz islámu byl na tomto setkání podán?
Pokládám za důležité, že tam byla snaha podtrhnout především to, co sjednocuje věřící třech monoteistických náboženství: víra v jediného Boha, přesvědčení, že jsme povoláni respektovat a spravovat stvoření, hodnota rodiny a nezbytnost učit a předávat novým generacím morální a etická kritéria. Jsou to hodnoty, které sdílíme a které zajisté budou mít velmi pozitivní ozvěny.
Jak by tento postoj otevřenosti islámu mohl přispět ke změnám na mezinárodní scéně?
Především je zřejmé, že islám je náboženstvím pokoje a je tedy, samozřejmě, protikladem fundamentalistického islámu. Je totiž velmi důležité dokázat, že islám je náboženstvím pokoje a nikoli filosofií terorismu, kterou se stává, slouží-li náboženství ke zločinným cílům. Všichni, včetně muslimů, to uznávají. Kdo používá islám k odůvodňování teroristických aktů, dopouští se náboženské perverze. Opakuji však, že všichni, až na malou menšinu, to uznávají. Nikdo nemůže toto úchylné jednání schvalovat. Je třeba stále připomínat, že jazykem náboženství je modlitba, láska a bratrství.
Očekáváte nějaké změny na poli náboženské svobody?
Jedním z velmi příznačných rysů závěrečné deklarace je to, že tam chybí důraz na náboženskou svobodu. V svém vystoupení jsem ji však zmínil. To znamená, že v některých sektorech dosud existují četné těžkosti, pokud jde o pochopení rozdílu mezi svobodou kultu a svobodou náboženství.
Ve svém vystoupení na závěru Madridského setkání jste poukázal také na tři velmi konkrétní cíle, který je třeba urychleně dosáhnout: ?vzájemně se poznat, prosadit objektivní studium obsahu jednotlivých náboženství a formovat lidi k náboženskému dialogu?. Jak toho docílit?
Naučit se lépe se znát, respektovat se a spolupracovat mezi sebou znamená, že cílem dialogu je stále lepší chápání obsahu víry toho druhého; nejde pouze o přátelství, ale také o to naučit se číst posvátné texty druhých, číst teologická díla, která vysvětlují víru druhého; tedy touha učit se do hloubky. Povzbuzovat k religionistickým studiím znamená snažit se prezentovat vědecky náboženský fakt, který se projevuje náboženskou pluralitou. Existuje totiž nepopiratelný náboženský fakt a věřící žije svou víru vždycky v jednotlivých společenstvích. Ta mají své rity, své jazyky, své zvyky, a je velmi důležité naučit se je hodnotit. Pokud jde o formaci lidí k mezináboženskému dialogu, v seminářích, v noviciátech ženských řeholí, na katolických univerzitách.. potřebujeme učitele náboženství, kteří mají tuto formaci k mezináboženskému dialogu, který není pouhou improvizací. Velmi důležitá je oblast kultury. Kultura je velmi důležitý způsob, jak tyto ideje uvést do oběhu.
Podle vás došlo v posledních letech k pokroku směrem od tolerance k setkání, a od setkání k dialogu. Platí to také o jiných náboženstvích než islám?
Po 2.vatikánském koncilu k tomu došlo ve všech náboženstvích. Vzalo se na vědomí, že Bůh působí ve všech lidech a že tedy stále existuje něco pozitivního, co lze ve druhém objevit. Nejedná se tedy pouze o to jít druhému vstříc, ale zastavit se u něho, lépe ho pochopit a ujít alespoň kousek cesty společně.
Jakému postoji je třeba se v mezináboženském dialogu vždycky vyhnout?
Nikdy nezanechat dojem anebo si v duchu myslet, že všechna náboženství jsou si v podstatě podobná nebo že jsou víceméně stejná. Ne. Každé náboženství má svou specifičnost. My říkáme, že všichni věřící, všichni, kdo hledají Boha, mají tutéž důstojnost a musejí být právě proto respektováni. Nikoli proto, že jejich náboženství je pravé nebo falešné, ale proto, že jsou lidmi.
Jaké motto by měl každý neustále mít po ruce, když vede mezináboženský dialog?
?Nečiň druhým to, co nechceš, aby druzí činili tobě? ? to je zlaté pravidlo.
Z deníku L´Osservatore Romano
přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
