V Apoftegmatech Otců pouště se, že jeden mnich ráno po probuzení dělal před svou celou gymnastickou rozcvičku. Viděl ho soused a napomenul ho: ?Nevíš, že tím posiluješ svého úhlavního nepřítele, hříšné tělo?? Nevíme, co mu na to mnich odpověděl. Ale moderní seminarista, který to četl, dodal: ?Nemáme snad své nepřátele milovat??
V antice kvetl kult těla. Ale v této euforii pro tělo se skrývala hluboká nostalgie. Filosofové, ať už patřili ke kterékoli škole, docházeli ke stejným závěrům. Pohrdají tělem jako ?nepřítelem? duše. Je-li tělo užitečné, pak je to jenom otrok, kterého se zbavíme hned, když přestává sloužit. To ovšem neodpovídá křesťanské víře, která učí, že má tělo vstát z mrtvých spolu s Kristem, že je chrámem Ducha svatého, že má člověk oslavit Boha i v těle. Setkání biblického a filosofického myšlení nebylo pro Otce na tomto poli snadné. V řeči mnišských asketů se mísí vlivy, které se dají těžko oddělit. Mluví o boji proti ?žádostivosti těla? vzpírajícího se duchu, o potřebě zahubit tělo tak, že to zní docela platonicky. Palladius opakuje výrok jiného mnicha, který se postil nadmíru a ospravedlňoval to výrokem: ?Zabíjím toho, kdo zabíjí mne.? Ale jiní byli zásadně vyrovnanější. Tak píše např. Athenagoras: ?Z jedné strany je tělo, které má hmotný původ, z druhé strany je duše, ta se s ním smísila neznámým zpúsobem, vtělila se zvenku do stvoření z prachu.?
Nesmíme se proto negativními texty dát příliš ovlivnit. V asketické souvislosti se slovem ?tělo? označují zlé náklonnosti, které jsou proti duchu. Když mluvili teologicky, užívají Otcové správných výrazů, jak to čteme např. u sv. Řehoře Nyského: ?Slovo se stalo tělem, aby usměrnilo naše tělo směrem k duchu..., aby se s ním posvětilo celé lidské tělo, protože v něm byly posvěceny začátky.? V této souvislosti už není tělo nepřítelem, ale ?nástrojem ducha?, je jako loutna v rukou loutnisty, ?společník duše v práci pro Boha?. Askese už se nelíčí jako zabíjení, ale naopak zduchovnění těla, tělo se má stát duši tím, čím je duše Bohu, zjevením slávy Stvořitelovy. Děje se to především při liturgické modlitbě, která je tělesná a duchovní současně. Sv. Řehoř Naziánský tedy výslovně smiřuje různé výroky, které se zdají protichůdné: Musíme stále bojovat proti pokušení, proti démonu sídlícímu v těle, současně pak musíme usilovat o to, abychom tělo zduchovnili a skrze ně celý svět.
Ale je v tělu jedna náklonnost, která je sice přirozená, ale zdá se, že je ze všech ostatních nejnebezpečnější: sklony pohlavní. Není proto divu, že mniši, kteří slibují pohlavní čistotu, se ženám zásadně vyhýbali. Už pouhý pohled na ně se zdá hříšným. Utvrzovala je v tom i stoická psychologie. Pohledem se probudí vášeň a vášeň svede ke zlému činu. Proto ten, kdo se na ženu podíval, už v duchu s ní zhřešil. Není to nelidské?
Tvrdí se, že je žena v primitivních společnostech považována za otrokyni. Ale antická intelektuální společnost nebyla o mnoho lepší. Podle Platona je žena neschopna filosofie, přátelství kvete jen mezi muži, ženy jsou svárlivé.Takových výrodů se najde mnoho. Písmo Starého zákona není od té mentality daleko. Podává sice pěkné příklady vzorných žen, ale v náboženství a veřejném životě vedou muži. V evangelium jsou apoštoly také muži, ale Ježíše provázely i zbožné ženy. Mezi mučedníky pak jsou jsou i ženské postavy, které svou statečností udivují. To dokazovalo jasně, že jsou posilovány Duchem svatým, že se tedy po duchovní stránce mužům vyrovnají a že je mohou i překonat. V životopise sv. Melánie čteme, že svými skutky ?dokázala, že ženské pohlaví není o nic slabší než mužské, když jde o ctnost podle Boha?.
Řečtí Otcové začali hájit ženskou rovnoprávnost i filosoficky následujícím důvodem: Obraz Boží je v duši, duše není ani mužská ani ženská, rozdíl pohlaví je v těle, ale nemá vliv na duchovní život. Z toho odvodili důsledky i pro praxi. Byla napsána i naprosto stejná pravidla řeholního života pro mnichy basiliány a sestry basiliánky, benediktíny i benediktínky. Tu se to ospravedlňovalo i Písmem svatým. Ideálem mnichů bylo překonat pohlaví a být jako andělé (Mt 22,30), nebo podle alegorického rčení Origenova žít tak, že ?žena se stane mužem?. Známe z dějin spirituality mnoho žen, které byly ?duchovními matkami?, poradkyněmi v duchovním životě pro všechny, tedy i pro muže.
Tento duchovní ?feminismus? Otců přišel na správnou míru až později. Bylo potřeba jemnějšího citu, abychom si uvědomili, že rovnoprávnost není totéž co stejnost. Matematika jistě není ani mužská ani ženská, ale postoj ke studiu matematiky může být rozdílný u muže a u ženy. K duchovní svatosti jsou povolány obě pohlaví. Ale Duch svatý se ?vtěluje? do konkrétní psychologické sruktury lidské. Od doby 16. století začínají vznikat ženské řehole s pravidly lépe přizpůsobenými ženské mentalitě. Nemíní se tím snížit úroveň, ale naopak zvýšit možnost svatosti životem podle přirozených vloh a hlasů srdce.
Z toho plyne i pro dnešní dobu upozornění. Když bereme do ruky duchovní knihy, staré i nové, ve kterých se mluví o tělu a tělesných sklonech, musíme si ověřit, v jaké souvislosti se toho výrazu užívá a jaký se mu dává smysl. Je to tím ošemetnější, protože i opačné výrazy, tj. duch, duchovní hodnoty, mají jiný smysl v literatuře profánní a v mluvě výrazně křesťanské. Tu znamenají život pod vedením Ducha svatého. To, co vedení Ducha svatého odporuje, se podle sv. Pavla nazývá tělem. Jenom v tom smyslu je naším hlavním nepřítelem. Ale tělo fyzické, ve kterém jsme se zrodili, musíme opatrovat, aby bylo nástrojem Ducha i se všemi svými přirozenými sklony.
odeslat článek
vytisknout článek
