Otázka: Svatý Otče, jmenuji se Michael Horrer, a jsem bohoslovcem. Na 23. Světovém dni mládeže v Sydney v Austrálii, kterého jsem se zúčastnil s jinými mladými naší diecéze, jste přítomným stále zdůrazňoval důležitost působení Ducha svatého v nás mladých a v církvi. Téma Světového dne bylo: „Dostanete moc Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mými svědky“ (Sk 1, 8). Nyní, my mladí, posíleni Duchem svatým a Vašimi slovy, jsme se vrátili do svých domovů, do svých diecézí a do všedního života.
Svatý Otče, jak konkrétně máme žít zde, ve své vlasti a ve všedním životě dary Ducha svatého a vydávat mu svědectví u druhých, aby i naši rodiče, přátelé a známí cítili a zakoušeli moc Ducha svatého a my vykonávali své poslání svědků Krista? Co byste nám poradil, aby naše diecéze zůstala mladá, navzdory stárnutí kléru a aby zůstala otevřená Božímu Duchu, který řídí církev?
Odpověď Benedikta XVI.:
Děkuji za tuhle otázku. Těší mě, když vidím bohoslovce této diecéze, v jehož tváři mohu v jistém smyslu znovu nacházet mladou tvář diecéze. Těší mě, když slyším, že jste byl spolu s ostatními v Sydney, kde jsme při velké slavnosti víry společně zakoušeli právě mládí církve. Také pro Australany to byla veliká zkušenost. Zpočátku se dívali na toto Světové setkání mládeže s velkou skepsí. Očekávali, že do všedního života přinese mnoho překážek, jako například kompilace v dopravě. Ale nakonec, pozorovali jsem to také ve sdělovacích prostředcích, jejich předsudky kus po kusu opadly. Všichni se cítili strženi touto atmosférou radosti a víry. Viděli, že mladí přicházejí a nepůsobí bezpečnostní ani žádné jiné, ale že v radosti dokážou být pospolu. Viděli, že i dnes je víra silou, která je schopná dát lidem správné zaměření, a proto nadešla chvíle, kdy jsme opravdu cítili vanutí Ducha svatého, které odstraňuje předsudky, které dává lidem pochopit, že toto je směr, jakým máme jít; a tak se dá žít a otevírat se budoucnosti.
Správně jste řekl, že to byl silný okamžik, z nějž jsme si domů odnesli plamínek. Ve všedním životě je ale mnohem obtížnější konkrétně vnímat působení Ducha svatého nebo být osobně prostředkem, aby On mohl být přítomen, aby se uskutečnilo jeho vanutí, které odstraňuje dobové předsudky, které v temnotě zažíhá světlo a dává nám zakoušet, že víra nejenže má budoucnost, nýbrž že je budoucností!
Jak to můžeme uskutečnit? Samozřejmě, sami toho schopni nejsme. Je to Pán, kdo nám pomáhá, ale my musíme být ochotnými nástroji. Jednoduše řečeno: nikdo nemůže dát to, co sám nemá. Nemůžeme tedy účině předávat Duchaa svatého, činit ho vnímatelným, jestliže Mu my sami nejsme blízko. Právě proto myslím, že je nejdůležitější, abychom setrvávali v dosahu vanutí Ducha svatého, ve styku s Ním.
Druhým ho budeme moci předávat jedině tehdy, bude-li se nás stále vnitřně dotýkat, bude-li v nás přítomen. Potom nám On sám nám vnukne nápad, co a jak dělat. Takové nápady nelze naplánovat, ty vyrůstají z momentální situace působením Ducha svatého.
Janovo evangelium nám vypráví, jak po vzkříšení Pán přichází mezi učedníky, dýchne na ně a říká: „Přijměte Ducha svatého“. To je paralela ke knize Genesis, která nám vypráví, jak Bůh dýchl na uhnětenou hlínu a ta oživla a stala se člověkem. Nuže člověk, který je vnitřně zatemněný a polomrtvý, znovu dostane Kristův dech a tento boží dech dá jeho životu nový rozměr, dává mu život s Duchem svatým. Můžeme tedy říci: Duch svatý je dech Ježíše Krista a my musíme prosit Krista, aby na nás stále dýchal, aby se v nás tento dech stal živým a mocným a působil ve světě. To znamená, že se musíme zdržovat v Kristově blízkosti. Děláme to tím, že rozjímáme jeho Slovo. Víme, že hlavním autorem Písma svatého je Duch svatý. Když skrze ně hovoříme s Bohem, nehledáme jen minulost, ale skutečně přítomného Pána, který k nám mluví, a je to tedy, jak jsem to také řekl v Austrálii, jako bychom se procházeli v zahradě Ducha svatého, mluvili s Ním a on s námi. Naučit se být doma v tomto prostředí, v prostředí Božího slova je velmi důležité, a v jistém slova smyslu nás to uvádí do vanutí Boha. A pak se přirozeně toto naslouchání, toto procházení se v prostředí Slova, přemění v odpověď, v odpověď v modlitbě, ve styku s Kristem. A především ve svátosti eucharistie, v níž nám jde vstříc a vstupuje do nás, téměř se s námi slévá. Ale pak také ve svátosti smíření, která nás stále očišťuje, která smývá temnoty, jimiž nás zanáší každodenní život. Stručně: život s Kristem v Duchu svatém, v Božím slově a ve společenství církve, v jejím živém společenství. Sv. Augustin řekl: „Chceš-li Ducha Božího, musíš být v Kristově Těle.“ V mystickém těle Krista se nachází prostředí Jeho Ducha.
To všechno by mělo určovat průběh našeho dne tak, aby se stal strukturovaným, aby se stal dnem v němž k nám má Bůh vždycky přístup, v němž se neustále ověřuje spojení s Kristem, v němž neustále přijímáme vanutí Ducha svatého. Budeme-li dělat toto, nebudeme-li příliš líní, neukáznění nebo lhostejní, tehdy se nám přihodí to, že den nabude tvar a náš život formu a bude z nás vyzařovat světlo, aniž bychom museli příliš přemýšlet nad tím, co dělat. Přijde to samo sebou.
K tomu bych pak přidal druhý rozměr, logicky spojený s prvním: žijeme-li s Kristem, také lidské věci se nám budou dařit. Vždyť víra nezahrnuje pouze nadpřirozený aspekt; ona rekonstruuje člověka, přivádí ho k jeho lidství, jak to ukazuje ona obdoba mezi knihou Genesis a 20. kapitolou Janova evangelia. Zakládá se právě na přirozených ctnostech, jako jsou: čestnost, radost, ochota naslouchat bližním, schopnost odpouštět, velkomyslnost, dobrota, srdečnost. Tyto lidské ctnosti poukazují na fakt, že je víra opravdu přítomna, že jsem opravdu v Kristu. Myslím, že bychom si také měli dávat pozor na to, abychom v nás dávali dozrávat ryzímu lidství, protože víra zahrnuje plné uskutečnění lidského bytí, lidskosti. Měli bychom si dávat pozor, abychom správným způsobem uskutečňovali lidské věci i v zaměstnání, v respektování bližního tím, že se o něj staráme . To je nejlepší způsob, jak se starat o sebe: vždyť „být tu“ pro druhého, je nejlepší způsob, jak „být tu“ pro nás samé. A z toho pak vznikají ony iniciativy, které se mohou plánovat: společenství modlitby, společenství, která čtou bibli nebo také účinná pomoc lidem v nouzi, jež se ocitli na okraji života, nemocným, tělesně postiženým a podobně. Kéž se nám otevřou oči, abychom viděli své osobní schopnosti, abychom se pustili do vhodných iniciativ a uměli vlévat odvahu druhým, aby jednali podobně. A právě tyto lidské věci nás pak upevňují tím, že nás nějakým způsobem nově uvádějí do styku s Božím Duchem.
Velmistr Maltézských rytířů v Římě mi vyprávěl, že o vánocích šel s několika mladými na nádraží Termini, aby přinesl kousek vánoc opuštěným lidem. Když pak odcházeli slyšel, jak jeden mladík říká druhému: „Toto je mnohem lepší než diskotéka! Tohle bylo opravdu krásné, že můžu udělat něco pro druhé!“ Toto jsou iniciativy, které v nás Duch svatý probouzí. Bez dlouhých řečí nám dávají zakoušet sílu Ducha a člověk se stává vnímavým pro |Krista.
Možná jsem byl málo konkrétní, ale myslím, že nejdůležitější je, aby byl náš život zaměřen na Ducha svatého, abychom žili v jeho prostředí, v Kristově Těle a odtud pak zakoušíme zlidštění, pěstujeme prosté lidské ctnosti a učíme se tak být dobří v nejširším slova smyslu. Tímto způsobem se nabývá citlivost pro podněty dobra, které pak přirozeně rozvíjí misionářskou sílu a v jistém smyslu připravují onu chvíli, v níž se stává rozumné a pochopitelné mluvit o Kristu a o naší víře.
odeslat článek
vytisknout článek
