Otázka:Svatý Otče, jmenuji se Franz Pixner a jsem farářem ve dvou velkých farnostech. Já sám a mnoho spolubratří, ale i laiků, si děláme starosti s přibývající zátěží v duchovní správě, s osamocením, se snižováním počtu kněží ale také věřících. Mnozí si kladou otázku, co chce Bůh v této situaci a jak nám chce Duch svatý dodávat odvahu? Přitom se zmiňují například otázky celibátu, svěcení viri probati (osvědčených mužů) na kněze, zapojení charismat, zvláště charismat žen, v pastorační práci, pověření teologicky vzdělaných spolupracovnic a spolupracovníků ke kázání a k udělování křtu. Vyvstává také otázka, jak si my kněží můžeme navzájem pomáhat v bratrském společenství a to na různých úrovních diecéze, děkanátu a farnosti.
Prosíme Vás, Svatý Otče, o dobrou radu ve všech těchto otázkách. Děkuji!
Odpověď Benedikta XVI.:
Milý pane děkane, vy jste přednesl hned celý balík otázek, které v této době zaměstnávají a tísní duchovní správce a nás všechny. A jistě víte, že nejsem nyní s to na to všechno odpovědět. Budete to všechno znovu a znovu promýšlet se svým biskupem, a my pak na synodách biskupů. Myslím si, že všichni potřebujeme tento společný dialog, dialog víry a odpovědnosti, abychom našli správnou cestu v této době, z mnoha stránek obtížné pro víru a namáhavé pro kněze. Nikdo prostě nemá hotový recept, všichni se společně snažíme ho najít.
Stojím s vámi všemi uprostřed tohoto procesu námahy a zápasu a pokusím se říci pár slov, které jsou součástí mnohem většího dialogu. Ve své odpovědi bych rád ukázal dva podstatné prvky: na jedné straně nenahraditelnost kněze, význam a způsob kněžské služby dnes; na druhé straně – co se dnes více vynořuje než předtím – mnohost charismat a to, že všichni společně jsme církví, budujeme církev a musíme se snažit o probouzení charismat, musíme pěstovat toto živé společenství, které pak také nese kněze. Jenom v tomto mnohovrstevném a rozmanitém společenství může dnes církev růst a vrůstat do budoucnosti.
Vždy bude zapotřebí kněze, který je tu zcela pro Pána a tím pádem také zcela pro lidi. Ve Starém zákoně je „volání“ k posvěcení, které víceméně odpovídá tomu, co dnes nazýváme svěcením, také kněžským svěcením. Něco se předává Bohu a je vzato z oblasti obecného a dáno Jemu. A to pak znamená, že je to tu pro všechny. Právě protože je něco vyňato a dáno Bohu, právě proto to není izolováno, nýbrž je to povzneseno do „být pro,“ to je „být pro všechny“. Myslím si, že to můžeme tvrdit o kněžství církve. Znamená to, na jedné straně, že jsme odevzdáni Pánu, vyňati z obecného, ale na druhé straně jsem odevzdáni Jemu, abychom Mu tímto způsobem mohli zcela patřit a zcela patřit druhým. Myslím, že bychom se měli stále snažit ukazovat to mladým - těm, kdo jsou idealisté, kteří chtějí vykonat něco pro celek - měli bychom ukazovat právě to, že toto „vyjmutí z obecného“ znamená darování sebe celku a že je to velký ba největší způsob, jak si navzájem sloužit. A k tomu právě také patří být zcela k dispozici Pánu a tak být zcela k dispozici lidem. Myslím si, že celibát je základním výrazem této úplnosti; je to velký vykřičník v tomto světě, a má smysl jenom tehdy, když opravdu věříme ve věčný život, a v to, že nás Bůh požaduje a my zde můžeme být pro Něho.
Kněžství je tedy nenahraditelné, protože v eucharistii znovu a znovu vychází z Pána a vytváří církev. Ve svátosti pokání vždy znovu zprostředkovává očištění, právě ve svátosti je zahrnuto do onoho „být pro“ Ježíše Krista. Vím, jak je to dnes těžké – když někdo nemá na starosti jen jednu farnost, která byla přehledná, ale více farností, musí být k dispozici radou atd... je těžké žít takový život. Myslím, že v této situaci je důležité mít odvahu k omezení a jasné priority. Základní prioritou kněžské existence je „být s Bohem“, a tedy mít čas na modlitbu. Sv. Karel Boromejský vždy říkával: „Nemůžeš se starat o duše jiných, jestliže necháváš tu svou zakrnět. Nakonec se pak nestaráš ani o duše druhých. Musíš mít také čas „pro sebe s Bohem“. A tak bych rád zdůraznil: I když se toho na nás tolik hrne, je to opravdová priorita, mít i přes to každý den celou hodinu ke klidu pro Pána a s Pánem, jak nám to nabízí církev - s breviářem, s modlitbami dne, abychom se vždy znovu vnitřně obohacovali, abychom se – jak jsem říkal v odpovědi na první otázku – dostali do prostoru, kde dýchá Duch svatý. Podle toho se pak mají řadit priority. Musím se naučit vidět, co je opravdu podstatné, kde jsem nenahraditelně požadován jako kněz a čím nemohu nikoho pověřit. A zároveň musím v pokoře přijmout, že mnohé, které by se očekávalo, vykonat nemohu, protože uznávám své hranice. Věřím, že tuto pokoru budou lidé chápat
A s tím pak musím spojit to druhé: umět delegovat, zvát lidi ke spolupráci. Můj dojem je, že i lidé to vidí a že uznávají, když je kněz u Boha, když si plně uvědomuje, že se musí modlit za druhé. „My se nemůžeme mnoho modlit,“ říkají, „ty to musíš dělat za nás. Je to takřka tvé řemeslo být přímluvcem za nás.“ Chtějí mít kněze, který se poctivě snaží žít s Bohem a pak je skutečně tu pro lidi: pro trpící, umírající, pro děti a mladé. Chtějí kněze, který také ví, co jiní mohou udělat lépe než on sám a dává prostor těmto charismatům. Mám tu na mysli různá hnutí a jiné rozmanité formy spolupráce ve farnosti. Jistě o tom ve vaší diecézi společně uvažujete, hledáte způsoby a vyměňujete si názory. Správně jste říkal, že je při tom důležité hledět za hranice farnosti do společenství diecéze, ano, do společenství celé církve, která zas naopak musí hledět zpět, aby viděla, jak to jde konkrétně ve farnosti a jaké důsledky to má pro jednotlivého kněze.
Pak jste se ještě zmínil o jednom bodu, který je pro mne velmi důležitý, že totiž kněží, i když zeměpisně žijí daleko od sebe, jsou skutečné společenství bratří, kteří mají nést břemena jeden druhého a navzájem si pomáhat. Toto společenství kněží je dnes důležitější více než kdy jindy. Právě aby se člověk nepropadl do izolace, osamocení a do svých smutků, je důležité, abychom se pravidelně navzájem stýkali. Bude úkolem diecéze stanovit, jak nejlépe uskutečňovat tato kněžská setkání – dnes jsou auta, jimiž se snadněji dostaneme ke druhému – abychom znovu a znovu zakoušeli společenství, být jeden s druhým, jeden od druhé se učit, jeden druhého opravovat a jeden druhému také pomáhat, posilovat ho a těšit, abychom v tomto společenství presbyteria spolu s biskupem konali službu místní církvi. Toto krásné společenství, na teologické úrovni všemi uznávané, musí být také přeneseno do praxe způsoby, které nachází místní církev. A to se musí rozšířit, protože žádný biskup není jen biskupem, nýbrž biskupem v kolegiu, ve velkém společenství biskupů. O toto společenství chceme stále usilovat. Domnívám se, že právě to je krásné na katolicismu, že si skrze primát, který není žádnou absolutní monarchií, nýbrž službou společenství, můžeme být jisti touto jednotou, že ve velkém a mnohohlasém společenství zjednáváme platnost velké hudbě víry v tomto světě.
Prosme Pána, aby nás stále těšil, když si myslíme, že už to dál nejde, nesme břemena jeden druhého a pak nám i Pán bude pomáhat nacházet společné cesty.
odeslat článek
vytisknout článek
