Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
drazí bratři v biskupské službě!

Je to poprvé od začátku mého pontifikátu, kdy mám to potěšení setkat se s vámi se všemi. Srdečně zdravím vašeho předsedu, kardinála André Vingt-Troise, a děkuji mu za laskavá slova, jimiž mne vaším jménem přivítal. S potěšením zdravím rovněž místopředsedy, stejně jako generálního sekretáře a jeho spolupracovníky. Vroucně zdravím každého z vás, moji bratři v biskupské službě, kteří jste přišli ze všech stran Francie i ze zámoří. Myslím také na Mons. Françoise Garniera, arcibiskupa Cambrai, který dnes ve Valenciennes slaví milénium ?Notre-Dame du Saint Cordon?.

Mám radost, že jsem dnes s vámi v tomto sále, nazvaném po sv. Bernadettě, který je obvyklým místem vašich modliteb a setkání, místem, kde předkládáte své starosti a své naděje, místem vašich diskusí a reflexí. Tento sál je zbudován v privilegovaném místě nedaleko jeskyně a mariánských bazilik. Návštěvy ?ad limina? vám zajisté dovolují pravidelně se setkávat s Petrovým nástupcem v Římě, ale chvíle, kterou prožíváme nyní, je nám dána jako milost pro potvrzení úzkých svazků, které nás pojí v účasti na témže kněžství, jež je přímo odvozené od kněžství Krista Vykupitele. Povzbuzuji vás, abyste nadále pokračovali v úsilí o jednotu v důvěře v plném společenství s Petrem, který přišel posílit vaši víru. Máte nyní mnohé starosti! Vím, že se s nadšením pracujete na nově definovaném rámci reorganizace mapy církevních provincií, což mne opravdu těší. Chtěl bych využít této příležitosti ke společnému zamyšlení nad některými tématy, která stojí ve středu vaší pozornosti.

Církev ? jedna, svatá, katolická a apoštolská ? vás křtem zrodila. Povolala vás ke službě; darovali jste jí své životy, nejprve jako jáhni a kněží, potom jako biskupové. Chci vám vyjádřit veškeré své uznání za tento váš dar sebe sama. I přes šíři úkolu, která zdůrazňuje jeho čest ? honor, onus! ? věrně a pokorně plníte své trojí poslání ve vztahu k ovčinci, který je vám svěřen: učit, vést a posvěcovat ve světle konstituce Lumen gentium (č.25-28) a dekretu Christus Dominus. Vy, nástupci apoštolů, reprezentujete Krista, hlavu diecézí, které jsou vám svěřeny, a snažíte se v nich uskutečňovat obraz biskupa, načrtnutý sv. Pavlem. Na této cestě máte růst bez pózy s úmyslem být stále více ?pohostinní, milovat dobro, umět se ovládat, být spravedliví, zbožní a zdrženliví, takovými, kdo se v kázání pevně drží spolehlivé nauky, aby byl schopný povzbuzovat ve zdravém učení? (srov. Tit 1,8-9). Křesťanský lid na vás má hledět s obdivem a úctou. Již od počátků křesťanská tradice kladla důraz na tento bod: ?Všichni, kdo jsou pro Boha a pro Ježíše Krista, jsou s biskupem,? píše sv. Ignác z Antiochie (Ad Phil. 3,2) a dodává: ?Toho, koho pán domu posílá, aby spravoval jeho dům, musíme přijmout, jako bychom přijímali toho, kdo ho poslal? (Ad Ephes. 6,1). Vaše poslání, zejména duchovní tedy spočívá ve vytváření nezbytných podmínek k tomu, aby věřící mohli ?skrze Krista zpívat jediným hlasem chvalozpěv Otci? (ibid. 4,2) a činit tak ze svého života dar pro Boha.

Právem jste přesvědčeni, že pro růst božské příchuti a chápání smyslu života v každém pokřtěném má základní význam katecheze. Dva základní nástroje, které máte k dispozici ? Katechismus katolické církve a Katechismus biskupů Francie ? představují cenné prostředky k tomu cíli. Nabízejí totiž harmonickou syntézu katolické víry a umožňují hlásat evangelium se skutečnou věrností vůči jeho bohatosti. Katecheze není především záležitostí metody, nýbrž obsahu, jak ukazuje samotný název: jde o organické osvojení (kat-echein) celku křesťanského zjevení, jež je schopna dát inteligenci i srdce k dispozici Slovu toho, který dal svůj život za nás. Katecheze tak dává v srdci každé lidské bytosti zaznít jediné a bez pózy obnovované výzvě: ?Následuj mne? (Mt 9,9). Důkladná příprava katechetů umožní celistvé předávání víry podle příkladu sv. Pavla, největšího katechety všech dob, na něhož hledíme se zvláštním obdivem během letošního dvoutisícího výročí jeho narození. Ve svém apoštolském působení varoval: ?Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím? (2 Tim 4,3-4). S pokorou, vytrvalostí a vědomím velkého realismu jeho předpovědi se snažte odpovědět na jeho doporučení: ?Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod? s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky? (2 Tim 4,2).

Abyste účinně uskutečňovali tento úkol, potřebujete spolupracovníky. Z tohoto důvodu je třeba víc než kdy jindy podporovat kněžská a řeholní povolání. Byl jsem informován o iniciativách, které s vírou přijímáte v tomto sektoru, a chtěl bych vyslovit veškerou svou podporu těm, kteří se nebojí, stejně jako to činil Kristus, zvát mladé i méně mladé lidi, aby se dali do služeb Mistra, který je tady a volá (srov. Jan 11,28). Chtěl bych vroucně poděkovat a povzbudit všechny rodiny, všechny farnosti, všechna křesťanská společenství a všechna církevní hnutí, která jsou úrodnou půdou, schopnou přinášet hojné plody (srov. Mt 13,8) povolání. V této souvislosti nemohu nevyjádřit své uznání za nesčetné modlitby pravých učedníků Krista a jeho církve. Jsou mezi nimi kněží, řeholníci a řeholnice, osoby pokročilého věku či nemocní lidé, a také vězni, ti všichni po desetiletí vznášejí k Bohu své prosby za splnění Ježíšovy výzvy: ?Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň? (Mt 9,38). Biskup a společenství věřících mají, pokud možno, upřednostňovat a přijímat kněžská a řeholní povolání a opírat se přitom o milost, kterou dává Duch Svatý kvůli nezbytnému rozlišování. Ano, drazí bratři v biskupské službě, pokračujte v povzbuzování ke kněžství a k řeholnímu životu, tak jako Petr vhodil své sítě do moře na Mistrův pokyn, přestože se namáhal celou noc a nic nechytil (srov. Lk 5,5).

Nikdy nebude dostatečně zdůrazněno, že kněžství je pro církev nezbytné v zájmu samotných laiků. Kněží jsou darem Boha církvi. Kněží nemohou delegovat své funkce věřícím v tom, co se týká jejich úkolů. Drazí bratři v biskupské službě, povzbuzuji vás, abyste vytrvali a s veškerou péčí pomáhali vašim kněžím, aby žili ve vnitřním spojení s Kristem. Jejich duchovní život je základem jejich apoštolského života. Povzbuzujte je proto s něhou ke každodenní modlitbě a důstojnému slavení svátostí, zejména eucharistie a smíření, jako to činil sv. František Saleský u svých kněží. Každý kněz by měl mít možnost, aby se cítil šťastný ve službě církvi. Ve škole svatého Faráře arského, syna vaší země a patrona všech farářů světa, nepřestávejte opakovat, že člověk nemůže učinit nic většího než rozdávat věřícím Tělo a Krev Krista a odpouštět hříchy. Snažte se být pozorní k jejich lidské, intelektuální a duchovní formaci, a také k prostředkům jejich živobytí. Snažte se i přes tíži vašich svízelných starostí pravidelně se s nimi setkávat a umět je přijímat jako bratry a přátele (srov. LG 28, ChD 16). Kněží potřebují vaši srdečnost, vaše povzbuzení a podporu. Buďte jim nablízku a mějte zvláštní pochopení pro ty, kteří mají těžkosti, pro nemocné a staré (srov. ChD 16). Nezapomínejte, jak praví II. vatikánský koncil v překrásném vyjádření, přejatém z listu sv. Ignáce z Antiochie křesťanům v Magnesii, že kněží jsou ?duchovní korunou biskupa? (srov. LG 41).

Liturgický kult je nejvznešenějším výrazem kněžského a biskupského života stejně jako katechetická výuka. Váš úkol posvěcovat věřící lid, drazí bratři, je pro růst církve neodmyslitelný. V motu proprio Summorum pontificum jsem byl nucen upřesnit podmínky plnění tohoto úkolu, pokud jde o možnost používat jak misál bl. Jana XXIII. (1962), tak misál papeže Pavla VI. (1970). Některé plody těchto nových ustanovení se již ukázaly a doufám, že nezbytné uklidnění duší z milosti Boží dále probíhá. Beru do úvahy těžkosti, s nimiž se setkáváte, ale nepochybuji, že budete moci v odpovídajícím čase dosáhnout uspokojivých řešení pro všechny, takže se nesešívaná Kristova suknice dále nebude trhat. Nikdo není v církvi navíc. Každý bez výjimky se v ní má cítit ?jako doma? a nikdy nemá být odmítnut. Bůh, který miluje všechny lidi a nechce, aby někdo zahynul, svěřuje nám toto poslání a činí z nás pastýře svých ovcí. Musíme mu vzdávat díky za důvěru a úctu, kterou k nám chová. Snažme se proto být vždycky služebníky jednoty!

Které další oblasti vyžadují větší pozornost? Odpovědi se mohou lišit podle jednotlivých diecézí, ale je tu jeden problém, který je patrně všude zvlášť naléhavý: je to situace rodiny. Víme, že manželství a rodina dnes procházejí obdobím skutečných bouří. Slova evangelisty ohledně loďky v bouři uprostřed jezera je možné aplikovat na rodinu: ?Vlny dorážely na loď a ta už se plnila vodou? (Mk 4,37). Faktory, které vyvolaly tuto krizi, jsou dobře známé, a proto nebudu je uvádět. Již několik desetiletí zákony v mnoha zemích relativizují povahu základní buňky společnosti. Často se tyto zákony snaží spíše přizpůsobit zvláštním zvykům a nárokům jednotlivců či skupin než prosazovat obecné blaho společnosti. Stabilní spojení muže a ženy, zaměřené na budování pozemského blahobytu díky narozeným a od Boha darovaným dětem, už v myslích některých lidí není modelem, ke kterému manželský závazek vzhlíží. Zkušenost nicméně učí, že rodina je pevným základem, na němž stojí celá společnost. Křesťan navíc ví, že rodina je také živou buňkou církve. Čím více bude rodina napojena duchem a hodnotami evangelia, tím více bude obohacena samotná církev a lépe pak bude plnit své poslání. Znám a živě povzbuzuji snahy, které vyvíjíte, abyste podpořili různá sdružení, která přinášejí pomoc rodinám. Právem pevně lpíte, i když přitom jdete proti proudu, na principech, které dávají moc a vznešenost svátosti manželství. Církev chce zůstat bezchybně věrná příkazu, který jí dal její zakladatel, náš Mistr a Pán Ježíš Kristus. Nikdy nepřestane opakovat spolu s ním: ?Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj? (Mt 19,6). Církev si toto poslání nedala, ale přijala jej. Nikdo jistě nemůže popírat existenci zkoušek, někdy velmi bolestných, jimiž některé rodiny procházejí. Bude nezbytné provázet rodiny, jež se ocitly v těžkostech, pomáhat jim chápat velikost manželství, povzbuzovat a nikoli relativizovat vůli Boží a zákony života, které nám dal. Otázkou obzvláště bolestnou je soužití rozvedených. Církev, která nemůže odporovat Kristově vůli, uchovává věrně princip nerozlučitelnosti manželství, třebaže přistupuje s tím největším pochopením k mužům a ženám, kteří jej z různých důvodů nedokázali dodržet. Není proto možné připustit iniciativy, které směřují k uznávání nelegitimního soužití. Apoštolská exhortace Familiaris consortio otevřela cestu ohleduplným chápáním pravdy a lásky.

Dobře vím, drazí bratři, že mládež je středem vaší péče. Věnujete jí hodně času a to právem. Jak víte, před nedávnem jsem se setkal s velkým počtem mladých lidí v Sydney na Světovém setkání mládeže. Měl jsem příležitost docenit jejich nadšení a schopnost věnovat se modlitbě. Přestože mladí lidé žijí ve světě, který se jim vemlouvá a hýčká jejich nižší instinkty, a nesou také nemalou tíži obtížně přijímaného dědictví, uchovávají si svěžest ducha, která vzbuzuje můj obdiv. Apeloval jsem na jejich smysl pro odpovědnost a vyzval jsem je, aby stále směřovali k poslání, které jim Bůh dal v den křtu. ?Naše síla je v tom, co od nás chce Kristus,? říkával kardinál Jean-Marie Lustiger. Můj ctihodný předchůdce během své první cesty do Francie pronesl k mládeži vaší země promluvu, která neztratila nic ze své aktuálnosti a byla tehdy nezapomenutelným způsobem vřele přijata. ?Morální uvolněnost nečiní člověka šťastným,? prohlásil za bouřlivého potlesku. Zdravé cítění, které inspirovalo zdravou reakci jeho posluchačů, není mrtvé. Prosím Ducha Svatého, aby promlouval k srdcím všech věřících a vůbec všech vašich spoluobčanů a dal jim ? nebo jim vrátil ? chuť ze života vedeného podle kritérií pravého štěstí.

Předevčírem v Elysejském paláci jsem poukázal na jedinečnost francouzské situace, kterou chce Svatý stolec respektovat. Jsem přesvědčen, že národy nemají nikdy připustit zánik své specifické identity. Skutečnost, že v rodině mají různí její členové stejného otce a stejnou matku, neznamená, že jsou subjekty vzájemně lhostejnými, jsou však osobami, které mají vlastní individualitu. Totéž nastává v zemích, které mají bdít nad zachováním a rozvojem svojí specifické kultury a nemají se nechat pohltit jinými nebo potlačit nějakou šedou uniformitou. ?Národ,? řečeno slovy papeže Jana Pavla II., ?je vlastně velkou komunitou lidí vzájemně spojených různými vztahy, ale především kulturou. Národ existuje díky kultuře. Národ existuje skrze kulturu a pro kulturu, která je proto velkou vychovatelkou lidí, aby byl národ ještě více společností? (Promluva v UNESCO, 2. června 1980, č. 14). Z tohoto hlediska umožní důraz položený na křesťanské kořeny Francie každému obyvateli této země lépe porozumět tomu, odkud přichází a kam směřuje. V důsledku toho by bylo třeba v rámci existujícího institucionálního rámce a při maximálním respektování platných zákonů nalézt novou cestu k interpretaci a každodennímu prožívání základních hodnot, na nichž je zbudována identita národa. Váš prezident poukázal na tuto možnost. Sociálně-politické předpoklady staré nedůvěry nebo dokonce nepřátelství postupně mizí. Církev pro sebe nežádá státní post. Nechce nahradit stát. Je totiž společenstvím založeným na přesvědčení, cítí se zodpovědná za celek a nemůže se omezovat na sebe samu. Svobodně mluví a stejně tak vede dialog v touze dosáhnout nastolení všeobecné svobody. Zdravou spoluprací mezi politickou komunitou a církví, uskutečněnou s vědomím respektu k nezávislosti a autonomii každé strany na svém vlastním poli, je člověku prokazována služba, která směřuje k jeho plnému osobnímu a sociálnímu rozvoji. Četné body, východiska těch dalších, ke kterým se v případě potřeby dospěje, už byly prozkoumány a vyřešeny v rámci ?Úřadu pro dialog mezi církví a státem?. Jeho přirozenou součástí je na základě své vlastní mise a jménem Svatého stolce apoštolský nuncius, který je povolán aktivně sledovat život církve a její situaci ve společnosti.

Jak víte, moji předchůdci bl. Jan XXIII., kdysi nuncius v Paříži, a papež Pavel VI. založili sekretariáty, které se roku 1988 staly Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Papežskou radou pro mezináboženský dialog. K tomu se záhy přidala Komise pro náboženské vztahy s judaismem a Komise pro náboženské vztahy s islámem. Tyto struktury jsou jakýmsi koncilním a institucionálním uznáním nesčetných dřívějších iniciativ a aktivit. Podobné komise a rady ostatně existují ve vaší biskupské konferenci a ve vašich diecézích. Jejich existence a jejich funkce dokazují vůli církve dále rozvíjet bilaterální dialog. Nedávné plenární zasedání Papežské rady pro mezináboženský dialog zdůraznilo, že autentický dialog vyžaduje jako základní podmínku dobrou formaci těch, kteří se mu věnují, a osvícené rozlišování za účelem postupného objevování Pravdy. Cílem ekumenického a mezináboženského dialogu, jež jsou přirozeně odlišné co do příslušných povah a cílů, je hledání a prohloubení pravdy. Jde o úkol vznešený a závazný pro každého muže víry, protože Pravdou je samotný Kristus. Budování mostů mezi velkými křesťanskými tradicemi a dialog s jinými náboženskými tradicemi vyžadují skutečné nasazení vzájemného poznávání, protože nevědomost spíše ničí než buduje. Z druhé strany, nic jiného než pravda neumožňuje autenticky žít dvojí přikázání lásky, které nám zanechal Spasitel. Je zajisté nutno pozorně sledovat různé pořádané iniciativy a rozlišovat ty, které upřednostňují vzájemné poznání a respekt, a také podporu dialogu, a vyhýbat se těm, které vedou do slepých uliček. Dobrá vůle nestačí. Jsem přesvědčen, že je vhodné začínat nasloucháním a potom přejít k teologické diskusi a nakonec dojít ke svědectví a hlásání víry (srov. Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace, č. 12). Duch Svatý ať vám dá rozlišování, kterým se má vyznačovat každý Pastýř. Sv. Pavel doporučuje: ?Všecko zkoumejte, a co je dobrého, toho se držte? (1 Sol 5,21). Globalizovaná, multikulturní a multináboženská společnost, v níž žijeme, je příležitostí, kterou nám nabízí Pán, abychom hlásali pravdu a praktikovali lásku s úmyslem dosáhnout každé lidské bytosti bez rozdílu i za hranicemi viditelné církve.

V roce, který předcházel mému zvolení na Petrův stolec, jsem měl to potěšení navštívit vaši zemi, abych předsedal slavnosti k 60. výročí vylodění v Normandii. Zřídkakdy předtím jsem zaznamenal takové přilnutí synů a dcer Francie k zemi svých předků. Francie tehdy slavila své osvobození na závěr kruté války, která si vynutila bezpočet obětí. Nyní je vhodné pracovat na opravdovém duchovním osvobození. Člověk má vždy zapotřebí být osvobozen od svého strachu a od svých hříchů. Člověk se musí bez ustání či opakovaně učit, že Bůh není jeho nepřítel, ale jeho Stvořitel plný dobroty. Člověk potřebuje vědět, že jeho život má smysl a že je na konci svého pozemského přebývání očekáván, aby přijal účast na nekonečné slávě Krista v nebi. Vaším posláním je vést část Božího lidu, svěřenou vaší péči, k uznání tohoto slavného cíle. Přijměte zde výraz mého uznání a vděčnosti za všechno to, co konáte s úmyslem pokračovat tímto směrem. Buďte si jisti mou denní modlitbou za každého z vás. Věřte, že nepřestanu prosit Pána a jeho Matku, aby vás na vaší cestě vedli.

S radostí a dojetím vás, drazí bratři v biskupské službě, svěřuji Naší Paní Lurdské a sv. Bernadettě. Moc Boží se vždycky projevovala ve slabosti. Duch Svatý vždycky smývá to, co bylo poskvrněno, svlažuje, co bylo vyprahlé, vyrovná, co bylo zkřivené. Kristus Spasitel, který z nás chtěl mít nástroje komunikace své lásky k lidem, vám nikdy nepřestane dávat růst ve víře, v naději, v lásce, aby vám dal radost z toho, že k němu vedete rostoucí počet mužů a žen naší doby. Svěřuji vás jeho moci Vykupitele a udělují vám všem z hloubi srdce srdečné apoštolské požehnání.

přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy