Přesně 1750 let uplynulo letos 6. srpna od mučednické smrti Sixta II. Po prvních třech papežích, dokládajících pradávnou kontinuitu řady Petrových nástupců, přeskakuje seznam dalších 19 (ba možná dokonce 21, počítáme-li dva sporné pontifikáty Hypolita a Novatiána) a jmenuje jednoho z nejproslulejších mučedníků třetího století ? Sixta.
Do čela římské církve nastoupil Sixtus II. v obtížné době pronásledování křesťanů. Císař Valerián (253-260) krátce před tím vydal první edikt proti křesťanům, kterým přikazoval účast na oficiálním pohanském kultu a křesťanství vykazoval do soukromí. Všem, kdo by tak nečinili, pohrozil vyhnanstvím. Jak uvidíme, na rozdíl od jiných římských císařů počínal si Valerián dosti systematicky: zaměřil se na likvidaci hierarchie. Jednou z prvních obětí se stal papež Štěpán I., podle tradice zachycené v Liber Pontificalis byl sťat císařskou gardou (pretoriány) při bohoslužbě.
Sixtus tedy nastupoval ke kormidlu Petrovy loďky s reálnou vyhlídkou na to, že jej potká stejný osud jako jeho předchůdce. S pronásledováním křesťanů souvisely i hlavní starosti, které mu zanechal Štěpán I. Řím vedl spor s africkými a maloasijskými církvemi o tom, zda znovu křtít odpadlíky. Sixtus se stavěl za mírnější jednání než jeho předchůdce, který se rozešel s oponenty ve zlém. Stejně jako on nicméně zastával názor, že se křestní obřad nemá u navracejících se heretiků opakovat.
Na začátku roku 258 vydal Valerián nový edikt, ve kterém paušálně odsoudil k smrti stětím všechny biskupy, kněze a jáhny. Jeho text známe díky listu sv. Cypriána z Kartága, který se rovněž měl stát obětí Valeriánova pronásledování, jinému africkému biskupovi Successovi (PL, IV, col 430). U něho najdeme také zprávu o smrti Sixta II. Popisuje, jak 6. srpna roku 258 shromáždil svou církevní obec v na hřbitově sv. Kalixta při Via Appia. Právě seděl na svém stolci a promlouval k zástupu, když byl znenadání napaden skupinou vojáků. Není zcela jisté, zda ho popravili bez soudu nebo zda byl nejprve postaven před soud, a pak znovu odveden do katakomb a popraven na místě, kde byl přistižen.
Papež Damasus o sto let později umístil na Sixtův hrob epitaf, který může být interpretován oběma způsoby. Sixtovo tělo bylo uloženo v Kalixtových katakombách, v tzv. papežské kryptě. Během třetího století se totiž stala místem, kde očekávají vzkříšení těla devíti římských biskupů. Do krypty byl přenesen také papežský stolec, na němž byl sťat. Přestože archeologové neobjevili původní nápis na Sixtově hrobě, jeho přítomnost je doložena celou řadou nápisů vyrytích do měkkých tufových stěn katakomb a dosud čitelných v přilehlých prostorech.
Spolu s papežem byli popraveni také čtyři jáhni: Januarius, Vincentius, Magnus a Stephanus, a další dva ? Felicissimus a Agapitus, je následovali ještě téhož dne. Sedmým a posledním z římských jáhnů byl sv. Vavřinec, upálený jen o čtyři dny později. Vzhledem k tomu, že v prvních staletích býval římský biskup zpravidla vybírán mezi jáhny, nikoli presbytery, zůstal Petrův stolec po Sixtově smrti celý rok neobsazen.
Nejstarší kostel zasvěcený v Římě sv. Sixtu II. stojí na Via Appia u Antoniánových lázní.
Dodejme ještě, že císař Valerián se dočkal neslavného konce. V roce 260 prohrál s Peršany bitvu u Edessy a byl zajat. Nelze potvrdit, zda zemřel skutečně tak potupně, jak ve 4. století popsal Lactatius ve svém pojednání ?O smrti pronásledovatelů? (De mortibus persecutorum). Podle něj totiž, perský král Sapor, Valeriánův přemožitel, používal císaře nejprve jako podnož při nasedání na koně, a posléze jej dal zabít, svléci z kůže a vycpat. Perské prameny dokládají jen tolik, že pokořeného vládce Římanů notně používal k mocenské propagandě. O jeho konci mlčí.
Další články z podrubriky Svatí římského kánonu
odeslat článek
vytisknout článek
