Buď budeš kladivem nebo kovadlinou, tj. buď budeš bít druhé nebo budou oni bít tebe. Ta věta se líbila Nietschemu jako přirozená a posmíval se slabošské morálce evangelia o neustálém odpouštění viny jiným lidem. Civilizovaná společnost ovšem chce překonat toto urputné zápasení zásadami spravedlnosti. Stát se proto považuje za tím dokonalejší, čím lépe pronásleduje každou nespravedlnost. Někdy to přesahuje i míru. Vzpomínám si na jeden případ, který se mně zdál naprosto nepochopitelný. Po jednom zemětřesení, jaké občas v Itáliii bývají, ověřoval inženýr budovy, které jsou nebezpečné. Přepočítal se v rozvaze. Vstoupil do otřeseného kostela, ze stropu na něj spadly kameny a zabily ho. Neštěstí, řekne, kdo to slyší. Chápeme také smutek nešťastné manželky. Ale nesrozumitelné bylo její tvrzení žurnalistům: ?Žádám, aby se to prověřilo, aby byl potrestán, kdo je tím vinen.? Kdo byl vinen? Zde v hledání viníků bychom zřejmě došli až k samému Pánu Bohu.
Ale tím vzniká vážný teologický problém. Ve světtě se děje mnoho zla. Bůh svět řídí, je jeho svrchovaný vládce. Dokáže spravedlivě potrestat všechny viníky? Požadavek dokonalejší spravedlnosti než ta, které se dočkáme na zemi, vede lidi k nutnosti uznat Boha, který spravedlivě odměňuje dobré a trestá zlé. Pohanská božstva jsou v tomto ohledu nesmlouvavá. Starořecká bohyně pomsty Nemesis stíhá nemilosrdně každého přestupníka mravních zákonů, ať už se dopustil činu vědomě nebo nevědomě. Líčí se to příkladně v klasických tragédiích. Král Oidipos zabil nevědomky svého otce, ani on ani ostatní lidé o tom nevěděli, ale Nemesis ho bezohledně potrestala. V té tvrdosti je její velikost.
Jak se na tomto pozadí vyjímá obraz křesťanského Boha, jehož velikost je v tom, že hříchy odpouští a člověk jej má napodobit? Podle sv. Řehoře Nyského se nejvíc podobáme Bohu, když dovedeme svým viníkům odpustit. Je to jedna z hlavních zásad evangelia. Bylo tomu tak i ve Starém zákoně? Zdá se, že je židovský Jahve bližší pohanským božstvům. Trestá hříchy až do třetího a čtvrtého pokolení. Podle jeho příkladu pak se cítili i Izraelité povinni pobít všechny své nepřátele. Dokázali to dělat tvrdě a bezohledně. Král David byl světec, ale nešetřil nikoho, když si uvědomoval, že je služebník vyšší spravedlnosti. Ale přece odkryjeme v jeho jednání nespravedlnost, tj. nerovnost v jednání. Obecně nazýváme vládce spravedlivými, když jednají se všemi stejně, když nerozlišují mezi těmi, kteří jsou jeho a cizími. V tomto ohledu David spravedlivý nebyl. Pobíjel Filištíny, ale usedavě pláče nad smrtí svého přítele Absolóna, který se proti němu spiknul. Rovnost v jednání vůči všem nepovažovali za ideální ani ostatní vládci a bojovníci Starého zákona. Byli tvrdí proti nepřátelům a cizím a naopak trpěliví k vlastním.
U starých Řeků tomu bylo jinak. Tam vznikl ideál, který hlásáme dnes: před zákonem jsou si všichni rovni, platí stejně pro všechny. Vypravuje se v této souvislosti poučný příklad. Když v Leuki Zefiri zavedli platný civilní zákoník, bylo tam stanoveno, že tomu, kdo se dopustil cizoložství, budou vyloupnuty obě oči. Byl v tom hříchu dopaden syn vládce. Ten se nedal zmást. Spravedlnost platí pro všechny, chystal se tedy provést trest i na svém synu. Obecné mínění však protestovalo, žádali, aby se viníkovi odpustilo. Nakonec se dal vládce natolik oblomit, že dal jedno oko vyloupnout synovi a druhé sobě.
Příklad je poučný. Ukazuje, že přece jenom nevěříme, že by byla spravedlnost opravdovou spravedlností, kdyby se nebral žádný ohled na to, vůči kterému ji aplikujeme. Jak tedy najít správný postoj? Podívejme se nejdříve, jak je tomu v přírodě, ta je učitelkou. Ale v našem případě nás, jak se zdá zklame. V přírodě nepozorujeme příklady spravedlnosti, ale naopak stálý boj o život. Jeden kámen vytlačuje druhý, jedna rostlina přerůstá druhou, jeden živočich požírá nebo zahání ze svého prostoru jiného. Ale pozorujeme tam i stálý ohled na to, co se považuje za vlastní. Samička ptáka se vrhne před psa, aby zachránila vlastní ptáčata. Zvířata, která žijí ve stádu, chrání se navzájem vůči vetřelcům.
Nedivíme se tedy, že to považujeme za přirozené i u lidí. Když vybízely totalitní režimy děti, aby udávaly vlastní rodiče, považujeme to za perverzní. Naopak chválíme hrdinskost matky, která se postaví na ochranu syna, i když se prohřešil, když on ví, že u ní najde vždycky útočiště. Z toho plyne závěr: odpustit někomu provinění znamená považovat ho za vlastního. Pro lidi je to možné jenom v úzkém kruhu. Bůh, kterého známe z evangelia, dovede to, co bychom si nedovedli ani představit: považuje za vlastní všechny lidi a chce být otcem všech. Právem tedy věřili Židé, že jenom Bůh může odpustit hříchy. Evangelium doplňuje: Bůh Otec dal tu moc vtělenému Synu a ten ji předal apoštolům.
V církvi se to uskutečňuje na různém stupni: úředně ve svátosti pokání a soukromě v denním životě. Je to, jak jsme řekli, schopnost Boží, a proto každý, kdo odpouští, se připodobňuje Bohu. Dokáže spojit to, co je na první pohled protichůdné: ztrátu a zisk. Někdo si např. ode mne vypůjčil peníze a nevrací je. Já mu odpustím a tím peníze ztrácím. Ale zdokonaluje se tím Boží obraz v duši, proto je to zisk daleko větší, než kdybych ty peníze dostal nazpět.
Není to náhodou, že dal Kristus plně tuto moc apoštolům po své smrti a svém vzkříšení. Tu se jednota ztráty a zisku zjevily v nedostižné míře. My to můžeme uskutečňovat v denním životě jenom částečně, jenom podlem míry osobní svatosti, ke které jsme vedeni pozvolna. A zase z druhé strany sami hleďme dobře využívat odpuštění pro sebe, které nám Církev nabízí z moci Kristovy ve svátosti pokání. Vstáváme tu ze smrti hříchu k věčnému životu.
odeslat článek
vytisknout článek
