Netušil jsem, že mne to tak zasáhne ? ty záběry pohřbu Jana Palacha, které vysílala Česká televize 16. ledna 2009 v pořadu ?Oběť nejvyšší?, uvedeném ke čtyřicetiletému výročí jeho sebeupálení. Jsem pamětník a přesto, či právě proto: ty nekonečné smuteční zástupy proudící Starým Městem do Karolina, to pochmurné lednové počasí, které odráželo syrovost toho strašného, co se v naší zemi událo, ta těžká, šedá oblaka, která coby smuteční opona zakryla modř nebe a slunci zabránila svítit; ty bledé tváře lidí, oněmnělé silou silou oběti, která volá k nebi jako oběť Abelova a usvědčuje Kaina, kterým se musel cítit každý, kdo vnitřně už svolil anebo se alespoň dost nevzepřel plíživé ?normalizaci? vlastní duše; ty černobílé snímky toho všeho, mne ještě po čtyřiceti létech přímo ťaly do duše. Tak silně, jakoby to bylo včera! Čas se zdá pouhou iluzí. Existují lidské příběhy, které prostě jsou: nepřikryje je země, nepohltí je hrob, ukazují a volají, byť zoufale, k nebi a domáhají se věčnosti i v myslích těch, kteří ve věčnost nevěří.
Chceme tím schvalovat Palachův čin? Není nám to dovoleno, už jen pro tragickou řadu následovatelů, počínajíc Janem Zajícem! A přesto se v nás všechno vzpouzí, máme-li jejich čin jen třeba jen pojmenovat: cítíme, že slovo ?sebevražda? je tu nemístné. Neplatí tu vůbec žádná ?nálepka?, označení, vysvětlení, zařazení, či odvození, ani z oné nepopíratelné drásavosti doby. Jde o zcela osobní a tudíž svobodný čin, ke kterému se Jan Palach rozhodl v nedotknutelné svatyni vlastního svědomí, které mu velelo promluvit do svědomí nás všech jazykem silnějším než jsou slova: sebeobětováním. Proto není slov a ústa oněmí. Zjevná šlechetnost pohnutek jednadvacetiletého mladíka plného života si však přímo vynucuje, utéct se k evangeliu, bušit na vrata nebeského království a ?pro Kristovy drahé rány? si vyprosit světlo slova, které by zjevilo naději i v činu, který sám o sobě je výrazem beznaděje.
Je to cesta, kterou nám ukázal evangelický farář Jakub Trojan, když pro moto své řeči nad Palachovým hrobem sáhl po evangeliu, na místo, kde Ježíš nazývá ?blahoslavenými? ty, kteří jsou ?čistého srdce?, neboť oni ?uzří Boha? (Mt 5,8). A Trojan to vysvětluje: ?Jan Palach měl čisté srdce, protože sám pro sebe nic nechtěl?. Musím přiznat, že jsem krásnější vysvětlení toho, co evangelium nazývá ?čistotou? nikdy neslyšel. Dal všechno! Samovolně se vynořují v mysli další slova evangelia: ?Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život? (Jan 15,13). Ten, kdo je vyslovil, Ježíš, skutečně svůj život za své přátele dal! A nikoliv za úzký okruh ?těch jeho? přátel či rodinných přislušníků, ale za všechny; On, Boží syn, nedělal rozdíly, ale přišel, aby ze všech udělal bratry a sestry ? děti jediného Otce. A Palach? Nezračilo se v tvářích lidí, kteří neúnavně proudili uctít jeho památku, vědomí, že takové oběti byl schopen jenom ten, kdo miloval tak čistě, bez rozdílu a tak silně, že ze sobě navzájem cizích občanů vytvořil přes noc jeden (chce se říct téměř Boží) lid?
Nelze snad spatřit v Palachově oběti alespoň odlesk oné očistné síly smrti Kristovy, který ?zemřel za naše hříchy?. Nebo jsme snad žádné hříchy neměli, když jsme se tak rychle přizpůsobili a krčili rozpačitě ramena, že ?taková je holt doba!?? Nenechala Palachova smrt vyplavat tyto černé skvrny našich duší na povrch? Nezůstali jsme oněmělí zjištěním, že ten očistný oheň ?tolik stál?, jak nám to připomínala píseň ?Ticho?, která do oněch dnů zněla jako naléhavé zpytování svědomí?
Stejnojmenný film ?Ticho?, kde píseň doprovází záběry Palachova pohřbu, vkládá ? třikrát ? děsivý záběr: ofačovaná postava se zčernalým obličejem nehybně ležící na oddělení popálenin v Legerově ulici v bílém prázdném pokoji. Je to Jan Palach jak umírá ? sám. Nikdo se u něj nemodlí, nikdo nad ním nepláče, nikdo mu není na blízku, jen nemilosrdná kamera je svědkem jeho agónie. Když se záběr opakuje, zakrývám si oči. Není tu slov než ?Pašije?, ?Kalvárie?, ?Getsemanská zahrada?, kde se Kristus potil krví. Palachovo sežehnuté tělo krev už nepotí. Je už s Kristem, přibit na ?kříž? nemocničního lůžka, s Ním už odevzdává svého ducha Stvořiteli, Bohu Otci, a celou ztichlou zemí zní jeho němé ?dokonáno jest?.
Zde Palachova Kalvárie končí. Nadchází poslední rozloučení. Nerozlučme se s ním však bez otázky: Smíme říci, že Palach umíral s Kristem? Co víme o jeho víře, kterou alespoň formálně jako evangelický křesťan vyznával? Nevíme a nemůžeme vědět, co se dělo v jeho duši v posledních okamžicích jeho vědomí. Věříme však, že Ježíš Kristus, zemřel a vstal z mrtvých jednou pro vždy za nás, za všechny a tím nás vykoupil. A že Kristův život, smrt a vzkříšení se promítá tajemně do života každého z nás. Jedině ve světle této Kristovy přítomnosti dostává každá lidská bolest smysl a proměňuje se v útěchu, radost a naději. Je to tajemství Velikonoc: Pašije, které ústí do radosti vzkříšení. Věřím, že Jan Palach ?uzřel spásu od Hospodina v zemi živých? (srv. Job 19,25n a Žl 116,9) a Hospodin-Bůh že naplní všechny jeho ideály, pro které žil a pro které se s čistým srdcem obětoval. A nám? Nám Palach nám dává ?v odlesku Kristova díla nahlédnout do končin, kam lidské srdce může vstupovat jen v nadějném očekávání spásy.? (Jakub Trojan).
Indický jesuita Antony de Mello napsal ve své poslední knížce: ?Smrt je hrozná jen pro lidi, kteří nikdy neporozuměli životu. Jen mrtví lidé se bojí smrti??.[1] A přesto si klade český kardinál Tomáš Špidlík obecně otázku: ?Kdo by si nechtěl život uchránit? Vždyť žít znamená stále si život uchraňovat. Opak je sebevražda. Život je základní hodnota, na kterou se převádějí všechny ostatní?. A pokračuje: ?V církevním kalendáři se dávají svatým různé tituly. Na prvním místě ovšem stojí mučedníci. Diskutuje se o tom, komu ten název patří. Původně se dával jenom těm, kdo výslovně zemřeli pro víru, např. odepřeli obětovat pohanským bohům. Kristus totiž slibuje věčný život ne každému, kdo umře, ale kdo umře pro něho samého. Ale brzy si křesťané uvědomili, že Kristus je skutečnost, která přesahuje jeho historickou osobu, je mystickou realitou, která zahrnuje všechno dobré, všechny ctnosti. On je pravda, spravedlnost, láska, pokora, píše Origenes. Tedy ten, kdo žije a umírá pro pravdu, pro spravedlnost, pro lásku, pro pokoru a pro jakoukoliv jinou opravdovou ctnost, ten žije a umírá pro Krista. Bude tedy mít věčný život.? [2]
Co lze dodat? Zakončeme výňatkem z proslovu papeže Pavla VI. na Svatopetrském náměstí 26. ledna 1969: ?Nemůžeme opomenout v naší dnešní nedělní modlitbě pocity, které drama Československa vyvolavá po celém světe. Chceme převést tyto pocity v záblesky světla a energie, pro lepší morální svědomí naší doby?. [...]
?Nemůžeme schvalovat tragickou podobu, kterou nabylo toto svědectví (Jana Palacha), ale můžeme uchovat jeho hodnoty, z nichž klade na stupeň nejvyšší obětování sebe sama a lásku k druhým; a v tak bezmocné a rozsáhlé ztrátě nás může utěšit pohled na dav, který spojuje společná bolest, dav tichý, jednotný, uvážlivý, téměř připraven definovat novou formu pokojného a bratrského soužití. Na tento obraz hledíme s obdivem a nadějí. Vyzýváme vás všechny, blízké i daleké, aby jste se modlili a přemýšleli.?
odeslat článek
vytisknout článek
