Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Benedikt XVI. dnes v podvečer z titulu římského biskupa zahájil sympozium římské diecéze, které se konalo v lateránské bazilice, a pronesl úvodní přednášku na téma Církevní příslušnost a pastorační spoluodpovědnost. Její analytickou část, pojednávající o církvi jakožto Božím lidu a Kristově Těle přinášíme.

2. vatikánský koncil chtěl předat ryzí a úplnou nauku církve tak, jak uzrála během dvou tisíc let, chtěl podat její ?promyšlenější definici?, osvítit především její tajemnou povahu, tj. ?skutečnost, jež je prostoupena božskou přítomností, a proto je neustále schopna nového a hlubšího podání? (Pavel VI., Promluva na zahájení druhého zasedání, 29.9.1963). A tedy: Církev, jež má svůj počátek v trojičním Bohu, je tajemstvím společenství. Jako společenství, církev není jenom realitou duchovní, ale žije v dějinách, takříkajíc v mase a kostech. 2.vatikánský koncil ji popisuje jako ?svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva? (Lumen gentium, 1). A podstatou svátosti je právě dotyk neviditelného a viditelného, takže to, co je viditelné a hmatatelné, otevírá bránu Bohu samému. Církev, jak jsme řekli, je společenství, společenství osob, které působením Ducha svatého, tvoří Boží lid, který je zároveň Kristovým Tělem. Zamysleme se trochu nad těmito dvěma klíčovými výrazy. Pojem ?Boží lid? se rozvinul ve Starém zákoně. Ke vstupu do reality lidských dějin, Bůh vybral určitý lid, lid Izraele, aby byl Jeho lidem. Cílem tohoto zvláštního výběru bylo dospět za pomoci mála, k mnohým, a od mnohých ke všem. Jinými slovy, zvláštním cílem tohoto výběru je univerzalita. Prostřednictvím tohoto lidu Bůh skutečně a konkrétně vstupuje do dějin. A tato otevřenost na univerzalitu se uskutečnila v Kristově kříži a vzkříšení. Na kříži, jak říká Pavel, Kristus rozbil přehradu rozdělení. Tím, že nám dal svoje Tělo, sjednocuje nás se svým Tělem, aby z nás učinil jedno jediné. Ve společenství ?Kristova Těla? se všichni stáváme jediným lidem, Božím lidem, kde ? abychom znovu citovali svatého Pavla ? jsou všichni jedno a není už žádného rozdílu, diference mezi Řekem a Židem, obřezaným a neobřezaným, barbarem, skytou, otrokem, nýbrž Kristus je všechno ve všech. Zbořil přehradu rozdělující národy, rasy, kultury: všichni jsme jedno v Kristu. Vidíme tak, že oba pojmy ? Boží lid a Kristovo Tělo ? se doplňují a dohromady tvoří novozákonní pojem církve. Boží lid vyjadřuje kontinuitu dějin církve a Kristovo Tělo vyjadřuje univerzalitu zahájenou křížem a vzkříšením Páně. Pro nás křesťany tedy Kristovo Tělo není jenom obrazem, ale pravým pojmem, protože Kristus nám daroval své skutečné Tělo, nikoli pouhý obraz. Pojem Boží lid a Kristovo Tělo se tak doplňují: v Kristu se stáváme skutečně Božím lidem. A Boží lid tudíž znamená všichni: od papeže až k poslednímu pokřtěnému dítěti. První eucharistická modlitba, tzv. římský kánon, sepsaný ve 4.století, rozlišuje mezi služebníky - ?my tvoji služebníci? - plebs tua sancta, a mluví tedy o služebnících a plebs sancta, zatímco výraz Boží lid vyjadřuje všechno společně v jejich společném bytí církví.

Vzápětí po koncilu se tato eklesiologická nauka setkala s rozsáhlou odezvou a díky Bohu v křesťanském společenství uzrály mnohé dobré plody. Je však třeba také zmínit, že přijetí této nauky do praxe a následné zapojení do tkaniva církevního vědomí, nenastalo vždy a všude bez těžkostí a podle správného výkladu. V roce 2005 v promluvě k římské kurii (22.12.) jsem poukázal na interpretační proud, odvolávající se na domnělého ?ducha koncilu?, který zavedl diskontinuitu ba dokonce zlom do církve před koncilem a po koncilu, přičemž byly také v této věci někdy překročeny objektivně existující hranice mezi hierarchickou službou a zodpovědností laiků v církvi. Zejména pojem ?Boží lid? byl některými interpretován podle sociologické vize, střižené výhradně horizontálně, takže byl vyloučen vertikální vztah k Bohu. Tato pozice je v otevřeném rozporu se slovy a duchem koncilu, který nechtěl žádný zlom, nějakou jinou církev, ale pravou a hlubokou obnovu, v kontinuitě jediného subjektu církve, který během času roste a rozvíjí se, ale přitom zůstává stále sebou samým, jediným subjektem putujícího Božího lidu.

Za druhé je třeba uznat, že probuzení duchovních a pastoračních energií během těchto let vždycky nezpůsobilo toužený růst a rozvoj. Je nutné konstatovat, že v některých církevních komunitách po období horlivosti a iniciativnosti následovala doba ochabnutí, situace únavy, někdy dokonce uváznutí, odporování a rozporu mezi koncilní naukou a různými koncepcemi formulovanými jménem koncilu, ale ve skutečnosti protiřečící jeho duchu i jeho liteře. ? Tato skutečnost nám říká, že průzračné stránky, jež koncil věnoval laikům, nebyly dosud plně tlumočeny a realizovány v povědomí katolíků a v pastorační praxi. Na jedné straně existuje stále ještě tendence identifikovat církev jednostranně s hierarchií a zapomínat na společnou odpovědnost, společné poslání Božího lidu, kterým jsem v Kristu my všichni. Na druhé straně přetrvává také tendence chápat Boží lid, jak jsem již řekl, podle ideje čistě sociologické či politické, a zapomínat přitom na novost a specifičnost onoho lidu, který se stává lidem pouze ve společenství s Kristem. ?

Řekl mimo jiné Benedikt XVI. ve své podvečerní úterní přednášce v lateránské bazilice.

(mig)