Rádio Vaticana

Vatikán. Promluva Benedikta XVI. na téma kněžství byla jádrem dnešního setkání, na kterém se v apoštolském paláci Svatého stolce každoročně na začátku postní doby scházejí faráři a kaplani římské diecéze se svým biskupem. V rámci probíhajícího Kněžského roku letošní setkání výjimečně nemělo podobu neformální výměny otázek kněží a papežových odpovědí, ale proběhlo formou lectio divina, tedy papežovým improvizovaným výkladem na přečtený úryvek z Písma svatého. Obsáhlá téměř 40 minutová meditace měla za základ několik pasáží z listu Židům o kněžství Krista. Plná lidskost a naprostá odevzdanost Bohu, to jsou charakteristické znaky kněžství, jež vyplynuly ze zmíněných biblických pasáží v interpretaci Benedikta XVI. Starý zákon chápal Mesiáše především z hlediska jeho královské dimenze, ale autor listu Židům, podotknul papež, objevuje verš 110. žalmu ?Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchizedecha? ? zasazuje ho do svého spisu a vrhá tak na celou Bibli nové světlo:

?Ježíš nejenom naplňuje Davidovský příslib, očekávání pravého krále Izraele i světa, ale také uskutečňuje příslib pravého kněze? Autor listu Židům zdůrazněním zmíněného žalmového verše pochopil, že v Kristu se oba přísliby spojují. Kristus je pravý král, Syn Boží,? ale také pravý kněz. Celý svět náboženského kultu, realita posvátných obětí a kněžství tak nacházejí v Kristu svůj klíč, své dovršení.?

Kněžství se tak ?ukazuje ve své ryzosti a hluboké pravdivosti?, pokračoval Benedikt XVI., který pak vyzdvihnul charakteristiku, jež dává smysl povolání každého Kristova svěceného služebníka:

?Kněz, který má být skutečně prostředníkem mezi Bohem a člověkem, musí být člověk? a Syn Boží se stal člověkem právě proto, aby byl knězem, aby uskutečnil poslání kněze. Posláním kněze tedy je, aby byl prostředníkem, mostem, který spojuje a nese tak člověka k Bohu, k jeho vykoupení, k pravému světlu, k jeho pravému životu.?

Pokud je kněz ?mostem ? řekl dále papež ? vytváří společenství lidství s božstvím, a jeho duše se musí živit denní ustavičnou modlitbou a eucharistií:

?Pouze Bůh mne může přitáhnout k Sobě, může mne autorizovat, dát mi účast na tajemství Kristově. Pouze Bůh může vstoupit do mého života a vzít mne za ruku? Stále znovu se musíme vracet ke svátosti ? daru, ve kterém mi Bůh dává tolik, kolik bych si nikdy nemohl dát sám? Kněz musí být skutečně muž Boží, musí znát Boha zblízka a poznává jej ve společenství s Kristem. Z tohoto společenství musíme žít.?

Toto rozhodnutí pro život, zdůraznil Benedikt XVI. žádá po knězi, aby byl člověkem, který rozvíjí své vnímání a cítění podle Boží vůle. Toto obrácení rozhodně tedy není jednoduché, zvláště vezmeme-li v úvahu onu scestnou benevolenci, která se v soudobé mentalitě vzmáhá:

?Říkává se ?lhal - to je lidské; kradl - to je lidské.? Toto však není opravdu lidská existence. Lidská bytost je velkodušná, lidská bytost je dobrá. Být lidský znamená být člověkem spravedlnosti. A proto je třeba s Kristovou pomocí vyjít z tohoto zatemnění naší přirozenosti? A to je životní proces, který musí začít výchovou ke kněžství, jež se však musí uskutečňovat a pokračovat v celém našem životě.?

Kněz, jenž je plně uskutečněným člověkem, má především srdce schopné soucitu, zdůraznil dále Benedikt XVI. Znamením ?solidarity? s lidskou slabostí není hřích, nýbrž síla sdílet tíži slabosti s toutéž schopností dojetí, kterou projevoval ve svém životě Ježíš a která mu umožnila přednést naléhavé volání soucitu Božímu sluchu, aby byl člověk vykoupen a očištěn:

?My kněží se nemůžeme stáhnout do exilu, nýbrž jsme ponořeni do utrpení tohoto světa a musíme se jej s pomocí Krista, ve společenství s Kristem snažit proměnit a donést jej k Bohu.?

Benedikt XVI. se mimo jiné dotknul také významu poslušnosti, který vysvětlil následovně:

?Je to slovo, které se nám v této době nelíbí. Poslušnost je pokládána za jakýsi druh odcizení, za postoj servilnosti. Zdá se, že kdo je poslušný, nepoužívá svou svobodu, ale podřizuje se jiné vůli, takže není svobodný. Pravou lidskou existencí je prý ?sebeurčení?, ?osamostatnění?. Namísto slova ?poslušnost? bychom si jako klíčový antropologický pojem přáli ?svobodu?. Uvažujeme-li však o tomto problému blíže, zjistíme, že oba pojmy spolu souvisejí. Poslušnost Krista je připodobněním jeho vůle Otcově vůli; to znamená přivedení lidské vůle k božské vůli, připodobnění naší vůle Boží vůli. Svatý Maxim Vyznavač popsal úzkost Ježíšovy modlitby v Getsemanech slovy: ?ne má vůle, ale tvá vůle se staň?. V tomto procesu Kristus jako pravý člověk shrnuje lidskou přirozenost a vůli, přivádí přirozený lidský život k životu božskému a člověka tak proměňuje. Vůle Boží totiž není tyranská vůle, která existuje mimo naše bytí, nýbrž je vůlí stvořitelskou, je místem, kde nacházíme svou vlastní identitu. Bůh nás stvořil a my jsme sami sebou, existujeme-li v souladu s vůlí Boží. Spočíváme-li v pravdě své existence, nejsme sami sobě odcizeni. Naopak, odcizení nastává, když se vymaňujeme z vůle Boží, protože tak se ocitáme mimo své bytí, přestáváme být sami sebou a propadáme se do prázdna. Ve skutečnosti je poslušnost Bohu jakýmsi připodobněním Bohu. Pravda našeho bytí je pravou svobodou, protože je zbožštěním. Ježíš, jenž přivedl člověka či lidské bytí k sobě, jej tak zároveň připodobnil Bohu dokonalou poslušností, to znamená, že nás vykoupil dokonalým připodobněním dvou vůlí (lidské a božské). Vykoupení v sobě vždycky zahrnuje tento proces přivedení lidské vůle do společenství s vůlí božskou. V rámci tohoto procesu denně prosíme v modlitbě Otče nás ?buď vůle tvá?. Skutečně tedy prosme Pána, aby nám pomohl vidět niterně, že toto je svoboda a že radostný vstup do poslušnosti je přijetím lidské bytosti, kterou - příkladem, pokorou, modlitbou, pastorací - přivádíme ke společenství s Bohem.?

Řekl dnes mimo jiné Benedikt XVI. na lectio divina při setkání s klérem římské diecéze.

(mig)