Nový portál Vatikánského rozhlasu

Odstranit kříže z veřejných budov! To heslo se v různých obměnách a v různých dobách slyší. Můžeme k tomu něco dodat na zamyšlenou? To, co se na veřejné budovy dává, má být vždycky symbol něčeho, oč společnost usiluje. Proto to bývá nejčastěji státní prapor nebo znak. Co se značí křížem? Už sv. Pavel si uvědomil, že se hned na první pohled lidé neshodnou. Nám křesťanům je kříž chloubou, zatímco pro pohany je pošetilostí a pro židy pohoršení (1 Kor 1,18). Jak k tomu závěru Pavel došel? Pohanská společnost, kterou on znal, byla pozdně řecká. Byla už v úpadku, ale v jedné věci se ještě shodli, podobně jako dnes, ve fandovství sportovním klání na stadionu. Tam dostává cenu, kdo vyhraje, kdo má úspěch. Klanět se někomu, kdo v životě prohrál, je rozhodně proti zdravému rozumu.

A židé? Mysleli v duchu biblických dějin. Vyvolený národ vznikl tím, že Abrahám a jeho potomci uvěřili Bohu a Bůh ze své strany odměňoval stále jejich víru nečekanými úspěchy. Izraelský chlapec David stále vítězil nad obrovskými okolními Goliáši a po každém takovém vítězství se sláva Hospodinova šířila po celém zemi. Proroci na to stále poukazovali a slibovali, že má tato historie vyvrcholit v příchodu Mesiášů. Ti kdo viděli slíbeného Spasitele v Ježíši z Nazaretu, jeho příchod do Jeruzaléma vítali s radostným Hosanna, Ať žije! Když hned na to uviděli jeho porážku, neznali jiné odpovědi než tuto: ?Ať sestoupí z kříže a uvěříme mu!? (Mk 15,32). I oni uvažovali tedy správně? Logicky snad. I sv. Pavel byl na počátku jejich názoru a měl pevnou víru, že Bůh a ti, co jsou na jeho straně, vždycky vítězí. Ale právě jeho víra uzrála a u něho až do posledního závěru. Dostalo se mu zjevení, že Bůh nakonec zvítězí všude, dokonce i tam všecko lidské namáhání končí. Kříž Kristův by byl bez vítězného vzkříšení nekřesťanský. Humorně to ilustruje vypravování o sv. Františkovi. Když při své cestě v Orientu šel na audienci k sultánovi, nachystali mu tam na cestu křížky a pozorovali, jestli na ně šlápne. Šlápnul a vtipně se ospravedlnil: ?To byly kříže lotrů, my uctíváme kříž Kristův.? A právě proto i my rádi vidíme toto znamení spásy na veřejných místech, aby se posílila naše víra, že i naše společnost má naději dobře skončit, i když vidíme spoustu toho, co nejde a nemá naději, že to povede k dobru. ?V tomto znamení zvítězíš!? zaslechl císař Konstantin, když táhnul s vojskem, aby zasednul na trůn starého pohanského Říma.

Ale k odstranění křížů z veřejných míst se dnes začíná udávat jiný, na pohled velmi tolerantní důvod, ekumenický. Vyložil mi jej pokojně jeden italský důstojník. V době vojenské služby se věřícím členům umožňovalo, aby se mohli účastnit náboženských funkcí a respektovaly se katolické svátky. Byli tu totiž převážnou většinou katolíci, Ale dnes je situace jiná. Nevěřících se to netýká, jim by to nemuselo vadit. Ale jsou tu už i jiná náboženství nekřesťanská, mají jiné svátky a jiné symboly víry. Nebylo by dobré, mínil důstojník, najít místo kříže nějaký jiný symbol, který by byl neutrálně náboženský, tak všeobecný, že si jej pak každý vyloží po svém? Řekl jsem důstojníkovi, že už jsem něco podobného viděl v jedné zbrusu nové univerzitní budově v Austrálii, Nade dveřmi jedné velké místnosti, uvnitř docela prázdné, bylo jakési tajemné znamení. Vysvětlili mi, že je to kaple. Různá náboženství si musejí vždycky včas rezervovat dobu, kdy chtějí místnost použít ke své bohoslužbě. V době, kdy jsem otevřel dveře, tam nic náboženského nebylo, ale hodně studentů tam pojídalo chlebíčky a házelo papíry a zbytky jídel po zemi. ?Přespříliš laické,? zažertoval jsem.

Ale v rozhovoru s italským důstojníkem jsme se ještě zabývali otázkou, jestli by se i sám kříž nemohl brát jako znamení ekumenické. Záleží ovšem na tom, jak se ekumenismus chápe. V profánním podání je ekumenický ten, kdo hledá ve styku s druhými vždycky to, co je společné všem. Toho je ovšem velmi málo zvláště tam, kde se usiluje o nějaký ideál. Ale pravý ekumenismus v duchu Druhého vatikánského koncilu je jiného rázu. Jako věřící nemáme nejmenší úmysl hledat něco, co by umenšovalo naši víru, kterou chápeme jako cestu ke spojení s osobou Krista. Ta cesta je ovšem pozvolná a pro mnohé zatemnělá. Spasitel, který přišel spasit všechny, pro každého nějakým způsobem rozžíhá světlo, které k němu vede. Koncilní dekret o ekumenismu ty iluminace seřazuje podle blízkosti ke katolické víře. Na nejzazším konci je světlo, které je tentokrát opravdu společné pro všechny, a to je svědomí. Kdykoli se jeho hlas probudí, ukazuje cestu k dobrému a kdo se dá vést k dobrému, dojde ke Kristu.

Jak do této úvahy zařadíme symbol kříže? Vidíme na něm člověka nevinného, nespravedlivě odsouzeného. Ten pohled musí otřást svědomím každého, kdo má lidské city. Kdyby ten ukřižovaný byl ještě naživu, všichni by se hned ptali, co pro něj mohou udělat. On už sám toho nepotřebuje, ale nevinně pronásledovaných, Kristu podobných v jistém stupni, jsou miliony. Nemohli bychom pro něco alespoň malého udělat? Probudit tyto city je beze sporu velké ekumenické dílo. Není k tomu tedy vhodný kříž?

Ale v této souvislosti jsem slyšel ještě jednu námitku. Tentokrát mi ji přinesl někdo z Dánska, kde prý nějací učitelé protestovali, že je obraz Ukřižovaného krajně neestetický a ruší proto prostředí. O té otázce jsem si docela rád zadebatoval, protože žiji v prostředí, kde je estetika poutem soužití. Mám proto hned pohotovou odpověď. Co je krásné? Kýčové obrázky jsou líbivé, ale nejsou umělecky hodnotné. Podle definice Solovjevovy je krásné to, co obrací náš pohled k něčemu vyššímu. Uhel a diamant jsou chemicky stejného složení. Uhel je škaredý ne proto, že je černý, ale proto, že v něm nic jiného nevidíme, zatímco diamant nás zavede k vidění paprsků světla. Kříže lotrů jsou černým uhlem, kříž Kristův je diamant, který pozvedá mysl z lidské bídy k vidění nebeského světla. Římské svaté oficium zakázalo jednou vystavovat v kostelech kříže, na kterých nebylo vidět nic jiného než utrpení člověka. Obraz umučeného musí být doplněn alespoň náznaky vzkříšen. Nejstarší kříže jsou pozlacené. Ty ovšem nikoho neruší a i vojáci si je rádi dají připnout na prsa za odvahu. Té potřebujeme k životu všichni.