Při pohledu z proslulého Fora Romana, z centra antického Říma směrem ke Koloseu, upoutá pohled nedaleko Titova oblouku vysoká románská zvonice. Patří bazilice nazývané původně Santa Maria Nuova, volně přeloženo Nový chrám P. Marie, zasvěcené později sv. Františce Římské. Památka této mystičky pozdního středověku připadá na 9. března, úterý příštího týdne. Proto je doba příhodná vypravit se do jejího chrámu na Foru Romanu právě dnes.

V apokryfních Petrových Aktech se vypráví, že jistý kouzelník zvaný Šimon Mág získal v Římě svými magickými kousky mnoho přívrženců. Protože věděl o mimořádných činech, které se děly ve společenství prvních křesťanů shromážděných kolem Petra a Pavla, usiloval také o jejich přízeň. Mezi oběma apoštoly a kouzelníkem se rozpoutala pře. Šimon, jistý si svým uměním, se rozhodl, že pravdu svého učení dokáže veřejně, před očima všech Římanů i samotného císaře Nerona. Před davem shromážděným na Foru Romanu chtěl vystoupit na nebesa. A vskutku: působením magických sil se mu podařilo odpoutat od země, modlitby Petra a Pavla však jeho pokus zhatily. Způsobily, že zřítil na zem a zabil se.
Třebaže příběh sám má na první pohled legendické rysy, existenci Šimona Mága dokládá řada jiných spisů z II. století. Tradici založilo velmi rané svědectví sv. Justina (I. Apolog., xxvi), díky kterému o Šimonově existenci nepochybuje ani kritická historiografie. Podle sv. Justina je Šimon, který přišel do Říma za vlády císaře Klaudia, osobou známou ze Skutků apoštolů (Sk 8, 9-24). Muž proslulý svými čarodějskými kejkli chtěl vlichotit křesťanské komunitě v Samaří, protože věřil, že získá další mimořádné schopnosti. Nechal se pokřtít od Filipa a když viděl, že se Petr a Jan přišli modlit o seslání Ducha svatého, nabídl apoštolu Petrovi značný obnos, aby vkládáním rukou dostal Boží moc také on. Petr pobouřeně odmítl a i Šimon se prý naoko obrátil prosil Petra o modlitbu, přestože i nadále zůstal u svých blouznivých učení. Šimon Mág se tak zapsal do křesťanské tradice jako ?Otec heretiků? a navíc propůjčil své jméno nectnosti zvané simonie nebo česky svatokupectví, tj. pokusům řídit se ve svatých věcech vlastním prospěchem a ziskem.

K čemu tak dlouhý úvod? Na paměť místa, kde se Petr modlil, aby magie nezískala převahu nad pravou víru, založil papež Pavel I. kolem roku 760 oratoř zasvěcenou Petru a Pavlu. V ní byly uloženy tzv. silices apostolici ? kámen, na kterém podle tradice klečel při exposé Šimona Mága v modlitbě sv. Petr. Kapli později v IX. století papež Lev IV. začlenil do většího kostela postaveného nad pohanským chrámem z II. století (Chrám Venuše a Říma, postavený Hadriánem 121-135), který byl zasvěcen Panně Marii s přízviskem Nová; nedaleko stál totiž jiný Mariánský chrám ( Sta Maria Antiqua).

Lev IV. dal přenést do nové baziliky těla mučedníků Nemesia, Esuperia, Simpronia, Olimpia, Lucily a Teodula. A zřejmě položil také základy stavby kláštera, ve kterém pak sídlili nejprve Kanovníci od sv. Frediana z Luccy (1061-1119) a pak až do poloviny 14. století Lateránští kanovníci.
Zásadní rekonstrukce baziliky proběhla ve XII. století, za papeže Alexandra III. (1159-1181): apsida byla vyzdobena mozaikami, kostel dostal zvonici a nový dvůr. Roku 1352 přicházejí k bazilice Benediktini z nové kongregace tzv. Olivetánů, založené roku 1313 bl. Bernardem Tolomei.

Důležitým obdobím pro rozvoj místa je první polovina 15. století. V té době začíná při bazilice působit skupina žen shromážděná kolem Františky Bussa di Leoni, známé dnes jako sv. Františka Římská.
Františka sdílela osud mnoha jiných dívek ze šlechtických rodin. Navzdory touze vstoupit do kláštera, byla ve dvanácti letech provdána za muže, kterého jí vybral otec. Proslula ovšem svou zbožností a úsilím o návrat mnoha římských dam k dobrým mravům. Když její děti dospěly, založila právě při benediktinském klášteře P. Marie na Foru Romanu ženskou větev, tvz. Kongregaci oblátek P. Marie na Tor de´Specchi, schválenou papežem Evženem IV. 4. července roku 1433. Členky kongregace žily jako řeholnice, ale bez klauzury. Řídily se řeholí sv. Benedikata a některými dalšími předpisy, věnovaly se modlitbě a dobročinné práci. Františka Římská sama proslula zázraky, upadala do extází, ve viděních komunikovala se svým andělem strážným a zažila vize očistce a pekla. Předpověděla konec západního schismatu a dokázala prý číst tajné myšlenky a poznat úklady pocházející od zlého ducha. Po smrti manžela (1436) odešla mezi své oblátky a na čtyři poslední léta života se stala jejich představenou. Zemřela v pověsti svatosti 9. března roku 1440 a byla pohřbena v kryptě chrámu.
Za svatou prohlásil Františku Římskou papež Pavel V. při jedné ze slavných kanonizací potridentské obnovené církve, 9. května roku 1608.

Právě v té době, v prvním desetiletí 17. století pověřili Olivetáni spolu s kardinálem protektorem, Paolo Emiliem Sfondratim, architekta Carla Lambardiho, aby dal chrámu novou fasádu a rekonstruoval interiér, včetně krásného kazetového stropu. Obnovený chrám dostal zasvěcení sv. Františce. Lambardiho fasáda, dokončená roku 1615 připomíná v dolní etáži triumfální oblouk. Bazilika při prastaré Via sacra, na které kdysi úspěšní římští vojevůdci slavili svá vítězství, tak připomíná jiný triumf: vítězství nad zlem, o něž usilovala sv. Františka. Její socha stojí na tympanonu, v doprovodu Anděla, Madony s dítětem a jiné velkomyslné Římanky, jen o mnoho staletí starší, sv. Cecílie.

Vedle bohaté výzdoby, věnované povětšině benediktinům Olivetánské kongregace a sv. Františce v doprovodu dalších uctívaných římských světic, stojí za povšimnutí mozaika v apsidě, datovaná obvykle do roku 1160. Zobrazuje Madonu s Dítětem a čtyři apoštoly: Jakuba, Jana, Petra a Ondřeje. V pravém transeptu stojí Náhrobek papeže Řehoře XI, připomínající jeho návrat do Řím 17. ledna 1377 z Avignonu, kde více než sedm desetiletí papežové sídlili. Památník provedl roku 1584 sochař Pietro Paolo Olivieri na zakázku římského senátu. Na pravé straně pod zpěváckou tribunou jsou uchovávány dva kameny z Via sacra, již připomenuté silices apostolici ? tvořily původně jeden kus, který se náhodně rozlomil roku 1899.

2. dubna roku 1638 byl otevřen hrob sv. Františky pod hlavním oltářem a novou úpravu zadali Olivetáni velkému baroknímu sochaři, scénografu a architektovi, Gian Lorenzo Berninimu.

Pod oltářem se otevírá průhled na jakýsi korintský chrámek, v němž klečí Sv. Františka Římská s Andělem. Snad s podobnou prosbou, s jakou se na tomtéž místě podle legendy obracel k nebesům sv. Petr: aby pletichy zlého ducha nezmařily počínání dobrých.

Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma