Drazí bratři a sestry,
Dnes bych rád pokračoval v zamyšlení nad sv. Hildegardou z Bingen, významnou ženskou postavou středověku, která vynikla duchovní moudrostí a svatostí života. Mystické vize Hildegardy se podobají vizím starozákonních proroků, jsou vyjadřovány v kulturních a náboženských kategorií její doby a interpretují Písmo svaté ve světle Božím v souvislosti s nejrůznějšími životními okolnostmi. Všichni, kteří jí naslouchali, se tak cítili povzbuzeni praktikovat důsledný a náročný styl křesťanské existence. V jednom listě svatému Bernardovi porýnská mystička vyznává: ?Vize prostupuje celé moje bytí: nevidím ji svým tělesným zrakem, ale v duchu se mi ukazují tajemství? Poznávám hluboký význam toho, co podává Žaltář, evangelia a další knihy, a ukazuje se v mých viděních. Jako plamen hoří v mojí hrudi a v mojí duši, a učí mne hluboce chápat jejich text? (
Epistolarium pars prima I-XC: CCCM 91).
Mystické vize Hildegardy mají bohatý teologický obsah. Odkazují na hlavní události dějin spásy a používají především poetický a symbolický jazyk. V jejím nejznámějším díle, nazvaném Scivias, tzn. ?Poznej cesty?, shrnuje v pětatřiceti viděních události dějin spásy, od stvoření světa až do konce časů. V ústřední části svého díla rozvíjí Hildegarda charakteristickými črtami ženské vnímavosti téma mystického manželství mezi Bohem a lidstvem, jak se uskutečnilo Vtělením. Na stromu Kříže je uzavřen sňatek Božího Syna s Církví, Jeho nevěstou, plnou milosti a schopnou darovat Bohu nové děti v lásce Ducha svatého (srov. Visio tertia: PL 197, 453c).
Už z těchto krátkých textů vidíme, jak může být také teologie obohacena zvláštním vkladem žen, protože jsou schopny mluvit o Bohu a tajemstvích víry svou osobitou inteligencí a vnímavostí. Povzbuzuji tedy všechny, které konají tuto službu, aby ji konaly v hluboce církevním duchu, živily vlastní reflexi modlitbou a hleděly na obrovské a dosud částečně neprobádané bohatství středověké mystické tradice, zejména té, kterou představují zářivé vzory jako je právě Hildegarda z Bingen.
Porýnská mystička je autorkou také dalších spisů, z nichž dva jsou obzvláště důležité, protože podávají podobně jako Scivias její mystické vize. Jsou to Liber vitae meritorum (Kniha životních zásluh) a Liber divinorum operum (Kniha božských děl), nazvaná také De operatione Dei. V první z nich je vylíčeno jedinečné a silné vidění Boha, který oživuje kosmos svou silou a svým světlem. Hildegarda zdůrazňuje hluboký vztah mezi člověkem a Bohem a připomíná nám, že veškeré stvoření, jehož vrcholem je člověk, dostává život od Trojice. Kniha se soustředí na vztah mezi ctnostmi a neřestmi, poněvadž lidská bytost stojí denně tváří v tvář neřestem, které odvádějí z cesty k Bohu, a ctnostem, které ji usnadňují. Kniha je pobídkou vzdálit se od zla, oslavovat Boha a vejít po ctnostném životě do života ?naplněného radostí?. V druhé knize, kterou mnozí pokládají za její mistrovské dílo, popisuje opět stvoření, jeho vztah k Bohu a ústřední postavení člověka, přičemž dává vyniknout mocnému kristocentrismu biblicko-patristického zabarvení. Světice prezentuje pět vizí inspirovaných prologem evangelia svatého Jana a přináší slova, jimiž se Syn obrací k Otci: ?Veškeré dílo, které jsi chtěl a které jsi mi svěřil, jsem přivedl k dobrému konci, a nyní jsem já v tobě, ty ve mně a jsme jedno? (Pars III, Visio X: PL 197, 1025a).
V dalších spisech Hildegardy se pak ukazuje všestrannost jejích zájmů i kulturní vitalita ženských klášterů středověku navzdory předsudkům, kterými je toto období dosud zatíženo. Hildegarda se zabývala lékařstvím a přírodními vědami, jakož i hudbou. Byla obdařena uměleckým talentem a skládala také hymny, antifony a zpěvy, sebrané v díle nazvaném Symphonia Harmoniae Caelestium Revelationum (Symfonie souzvuku nebeských zjevení), které se radostně zpívaly v jejích klášterech, šířily atmosféru pokoje a dospěly až k nám. Celé stvoření pokládala za symfonii Ducha svatého, který je sám o sobě radost a jásot.
Popularita, které se Hildegarda těšila, byla pro mnohé pobídkou, aby ji interpelovali. Proto se nám zachovalo také mnoho jejích dopisů. Obraceli se na ni mužské i ženské kláštery, biskupové i opati. Mnoho odpovědí si ponechalo svou platnost i pro nás. Například jedné ženské řeholní komunitě Hildegarda napsala: ?Duchovní život musí být pěstován s velkým zanícením. Zpočátku je námaha hořká, poněvadž žádá zřeknout se rozmařilosti, tělesných rozkoší a podobných věcí. Pokud se však nechá okouzlit svatostí, nalezne svatá duše sladkost a líbeznost v pohrdnutí světem. Je třeba pouze inteligentně bdít nad tím, aby duše nechřadla? (E. Gronau, Hildegarda. Vita di una donna profetica alle origini dell´eta moderna, Milano 1996, str. 402). A když císař Fridrich Barbarossa způsobil církevní schizma tím, že postavil do opozice proti legitimnímu papeži Alexandru III. další tři papeže, neváhala mu Hildegarda inspirovaná svými vizemi připomenout, že také on, císař, bude podroben Božímu soudu. Se smělostí, která charakterizuje každého proroka, napsala císaři jménem Božím tato slova: ?Běda, běda tomuto ničemnému jednání bezbožných, kteří mnou pohrdají! Slyš králi, chceš-li žít. Jinak tě můj meč probodne!? (ibid. str. 412).
V posledních letech svého života se Hildegarda, obdařená duchovní autoritou, vydala na cesty, aby navzdory pokročilému věku a nepohodlí spojenému s cestováním promlouvala k lidem o Bohu. Všichni jí ochotně naslouchali i tehdy, když užívala přísný tón. Považovali ji za poselkyni poslanou Bohem. Vyzývala především mnišské komunity a klérus k životu odpovídajícímu jejich povolání. Hildegarda se především stavěla proti hnutí takzvaných katarů. Slovo kataři znamená doslova ?čistí?. Prosazovali radikální reformu církve zejména v boji proti deliktům kněží. Příkře jim vytýkala, že chtějí rozvrátit samu podstatu církve a připomínala jim, že opravdové obnovy církevního společenství se nedosáhne ani tak změnou struktur, ale spíše upřímným duchem pokání a činorodou cestou obrácení. Toto poselství bychom nikdy neměli zapomenout. Ustavičně vzývejme Ducha svatého, aby vzbuzoval v církvi svaté a odvážné ženy, jakou byla svatá Hildegarda z Bingen, a aby uplatněním darů obdržených od Boha poskytovaly svůj cenný a osobitý přínos k duchovnímu růstu našich společenství a církve naší doby.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
