Drazí bratři a sestry,
Dnes bych chtěl mluvit o blahoslavené Anděle z Foligna, velké středověké mystičce ze 13. století. Obvykle vzbuzuje úžas vrcholná zkušenost sjednocení s Bohem, kterého dosáhla, ale možná jsou přitom příliš málo vzaty v úvahu její první kroky, obrácení a dlouhá cesta, která vedla od jejího výchozího bodu, ?velkého strachu před peklem? až k cíli naprostého sjednocení s Trojicí. První část Andělina života určitě není životem horlivé Pánovy učednice. Narodila se kolem roku 1248 v dobře postavené rodině, ztratila otce a matka ji vychovávala poněkud povrchně. Záhy vstupuje do světského prostředí města Foligno, kde poznala muže, za něhož se ve dvaceti letech provdala a s nímž měla děti. Její život byl lehkomyslný. Až do té míry, že opovrhovala takzvanými ?kajícníky? ? velmi často se vyskytujícími v té době ? tedy těmi, kteří se rozhodli následovat Krista, rozdávali svůj majetek a žili v modlitbách, postu, ve službě církvi a charitě.
Několik události jako bylo ničivé zemětřesení roku 1279, vichřice, letitá válka proti Perugii a její těžké následky zasáhnou do života Anděly, která si postupně začíná uvědomovat vlastní hříchy, až k rozhodujícímu kroku: prosí svatého Františka, který se jí ukáže ve vidění, aby jí dal radu ohledně dobré generální zpovědi, kterou se rozhodne vykonat. Píše se rok 1285 a Anděla se vyzpovídá u jednoho frátera v San Feliciano. Tři roky poté dochází na cestě jejího obrácení k dalšímu zlomu: rozvázání citových vazeb, protože během několika měsíců postupně umírají její matka, manžel a všechny děti. Rozdá tedy svůj majetek a roku 1291 vstupuje do třetího řádu sv. Františka. Umírá ve Foligno 4. ledna 1309.
Kniha blahoslavené Anděly z Foligna, v níž je sebrána dokumentace o naší blahoslavené, vypráví o tomto obrácení a ukazuje jeho nezbytné prostředky: pokání, pokoru a odříkání; vypráví o jednotlivých etapách, o postupných Anděliných zkušenostech, které začaly roku 1285. O svých prožitcích vyprávěla fráterovi zpovědníkovi, který je věrně zapsal a pokusil se je seřadit do etap, které nazval ?kroky nebo proměny?, ale nedokázal je zcela uspořádat (srov. Il Libro della beata Angela da Foligno, Cinisello Balsamo 1990, str. 51). To proto, že zkušenost sjednocení blahoslavené Anděly naprosto vytěžuje duchovní i tělesné smysly, a z toho, co během svých extází ?pochopí?, zůstává v její mysli jen určitý ?stín?. ?Opravdu jsem tato slova slyšela ? zpovídá se po mystickém vytržení ? ale o tom, co jsem viděla a pochopila, a co mi Bůh ukázal, nic nevím či nemohu říci, třebaže bych ráda vyjevila to, co jsem slyšenými slovy pochopila. Byla to však absolutně nevýslovná propast.? Anděla z Foligna představuje svůj mystický ?prožitek?, aniž by se k němu dopracovala myslí, protože božská osvícení se její duši sdělovala nečekaně a nenadále. Samotný fráter zpovědník s obtížemi referuje o těchto událostech ?také kvůli její velké a podivuhodné rezervovanosti, pokud jde o božské dary? (Ibid., str. 194). K těžkostem Anděly vyjádřit svou mystickou zkušenost, přistupuje také obtíž jejích posluchačů ji pochopit. Tato situace zřetelně ukazuje, jak jediný a pravý Mistr, Ježíš, žije v srdci každého věřícího a touží se ho plně zmocnit. Anděla jednomu svému duchovnímu synovi píše toto: ?Můj synu, kdybys viděl moje srdce, byl bys absolutně donucen konat všechno, co Bůh chce, protože moje srdce je srdcem Boha a srdce Boha je srdcem mým.? Zaznívají zde slova svatého Pavla: ?Nežiji už já, ale Kristus žije ve mně? (Gal 2,20).
Zamysleme se jenom nad několika ?kroky? bohaté duchovní cesty naší blahoslavené. Prvním je vlastně úvod: ?Bylo to poznání hříchu ? upřesňuje ? po kterém duše zakoušela velkou bázeň před zatracením; v tomto kroku hořce plakala? (Il libro della beata Angela da Foligno, str. 39). Tato ?bázeň? před peklem odpovídá typu víry, kterou měla Anděla ve chvíli svého ?obrácení?; víry, která ještě neoplývá láskou, tedy láskou k Bohu. Lítost, strach před peklem a pokání otevírají Anděle bolestnou perspektivu ?cesty kříže?, která ji pak od osmého do patnáctého kroku dovede na ?cestu lásky?. Fráter zpovědník vypráví: ?Věřící mi pak řekla: Měla jsem následující zjevení: ?Po všem co jste napsali, nech napsat toto: kdokoli chce uchovat milost, nesmí odtrhnout zrak duše od kříže, ať ve slávě či ve smutku, které udělím či dopustím?? (ibid., str. 143). V této fázi však Anděla ještě ?nepociťuje lásku? a prohlašuje: ?Duše zakouší zahanbení a hořkost, nezakouší ještě lásku, nýbrž bolest? (ibid., str. 39), a je nespokojena.
Anděla cítí, že musí Bohu něco dát, aby odčinila svoje hříchy, ale postupně chápe, že Mu nemá co dát, ba dokonce, že před Ním ?je ničím?, ?neláskou?. Jak říká: pouze ?pravá a čirá láska, která přichází od Boha, spočine v duši a umožní ji poznat vlastní nedostatky i božskou dobrotu? Tato láska uvádí duši do Krista a ona bezpečně pochopí, že to nelze dokázat, ani to nemůže být klam. S touto láskou nelze míchat nějakou lásku tohoto světa? (Ibid., str. 124-125). Otevřít se jedině a naprosto lásce Boží, která se maximální měrou vyjadřuje v Kristu: ?Můj Bože ? modlí se ? učiň mne hodnou poznat svrchované tajemství, které pro nás tvá nejvroucnější a nevýslovná láska uskutečnila spolu s láskou Trojice, tj. svrchované tajemství tvého nejsvětějšího vtělení? Ó nepochopitelná lásko! Nad tuto lásku, která způsobila, že se Bůh stal člověkem, aby mne učinil Bohem, není větší lásky? (Ibid., str. 295). Nicméně, srdce Anděly stále nese rány hříchu; i po dobře vykonané zpovědi, kdy pocítí odpuštění, je stále drcena hříchem, svobodná i podmíněná minulostí. Je rozhřešená, ale potřebuje pokání. A také myšlenka na peklo ji provází, protože čím větší pokroky činí duše na cestě křesťanské dokonalosti, tím více se přesvědčuje nejen o tom, že je ?nehodná?, ale také že si zasluhuje peklo.
A pak Anděla na své mystické pouti hluboce pochopí ústřední skutečnost: od své ?nehodnosti? a ?pekla, které zasluhuje,? ji nezachrání její ?sjednocení s Bohem? ani vlastnění ?pravdy?, nýbrž ukřižovaný Ježíš, ?Jeho ukřižování pro mne?, Jeho láska. V osmém kroku praví: ?Dosud jsem nechápala, zda bylo větším dobrem moje vysvobození z hříchů a z pekla, konverze k pokání anebo Jeho ukřižování pro mne? (Ibid., str. 41). Nestabilní rovnováha mezi láskou a bolestí se projevuje během celé její obtížné cesty k dokonalosti. Právě proto s oblibou rozjímá o ukřižovaném Kristu, protože v tomto vidění spatřuje uskutečnění dokonalé rovnováhy: na kříži je člověk-Bůh ve svrchovaném úkonu utrpení, jenž je svrchovaným úkonem lásky. Ve třetím Poučení klade blahoslavená důraz na tuto kontemplaci a prohlašuje: ?Čím dokonaleji a ryzeji vidíme, tím dokonaleji a ryzeji milujeme? Proto čím více vidíme Boha a člověka Ježíše Krista, tím více jsme láskou proměněni v Něho? Co jsem řekla o lásce, to říkám také o bolesti: nakolik duše kontempluje nevýslovnou bolest Boha a člověka Ježíše Krista, natolik se zarmucuje a je proměněna v bolest? (Ibid., str. 190-191). Ztotožňuje se, proměňuje se v lásku a v utrpení ukřižovaného Krista, identifikuje se s Ním. Obrácení Anděly započaté onou zpovědí z roku 1285 dozraje teprve tehdy, až se Boží odpuštění ukáže její duši jako nezasloužený dar lásky Otce, pramene lásky: ?Není nikoho, kdo by se mohl vymluvit ? tvrdí ? protože kdokoli může milovat Boha. A On nežádá po duši nic jiného, než aby ho měla ráda, protože ji miluje a je její láskou? (Ibid., str. 76).
Skrze Ukřižovaného dochází na duchovní cestě Anděly k přechodu od obrácení k mystické zkušenosti, od toho, co lze vyjádřit, až k nevyslovitelnému. ?Umučený Bohočlověk? se stává jejím ?učitelem dokonalosti?. Veškerá její mystická zkušenost tedy spočívá ve směřování k dokonalému ?připodobnění se? Jemu prostřednictvím stále hlubších a radikálnějších očišťování a proměn. Do tohoto podivuhodného podniku se Anděla pouští od začátku do konce naplno, duší i tělem, aniž by se šetřila v úkonech kajícnosti a odříkání, přičemž má touhu zemřít se všemi těmi bolestmi, které podstoupil ukřižovaný Bohočlověk, aby byla plně proměněna v Něho: ?Ó děti Boží ? doporučuje ? proměňte se plně v trpícího Bohočlověka, který vás tolik miloval, že pro vás zemřel nejpotupnější a nevýslovně bolestnou smrtí tím nejubožejším a nejhořčím způsobem. A to vše jenom z lásky tobě, člověče? (Ibid., str. 247). Toto ztotožnění také znamená prožívat to, co prožíval Ježíš: chudobu, pohrdání, bolest, protože ? jak praví ? ?skrze chudobu v čase nalezne duše věčné bohatství; skrze pohrdání a zahanbení obdrží čest a obrovskou slávu; skrze nepatrné pokání vykonané s bolestí a lítostí obdrží s nekonečnou něhou a útěchou Svrchované Dobro, věčného Boha? (Ibid., str.293).
Od obrácení k mystickému sjednocení s ukřižovaným Kristem, až k nevyjádřitelnému. Nejvznešenější cesta, jejíž tajemstvím je ustavičná modlitba: ?Čím více modlíš ? tvrdí ? tím více budeš osvícen; čím více budeš osvícen, tím hlouběji a intenzivněji uvidíš Svrchované Dobro, svrchovaně dobré Bytí; čím hlouběji a intenzivněji ho uvidíš, tím více jej budeš milovat, tím více tě bude milovat; a čím více tě bude milovat, tím více mu porozumíš a budeš uschopněn rozumět. Potom dojdeš plnosti světla, protože pochopíš, že nemůžeš pochopit? (Ibid., str. 184).
Drazí bratři a sestry, život svaté Anděly začíná světským životem, poněkud vzdáleným Bohu. Avšak setkání s postavou svatého Františka a konečně setkání s Ukřižovaným Kristem probouzí její duši pro přítomnost Boha, pro fakt, že jedině s Bohem se život stává pravým životem a v bolesti nad hříchem stává se láskou a radostí. To nám říká svatá Anděla. Dnes jsme všichni v nebezpečí žít jakoby Bůh neexistoval, zdá se tak vzdálen dnešnímu životu. Avšak Bůh má tisíce způsobů, pro každého ten jeho, aby se duši představil, ukázal, že existuje, že mne zná a miluje mne. A svatá Anděla nás chce naučit vnímavosti vůči těmto znamením, kterými se Pán dotýká duše, vnímavosti k přítomnosti Boha a učit tak cestě spolu s Bohem a k Bohu ve společenství s Ukřižovaným Kristem. Modleme se k Pánu, aby nás učinil vnímavými ke znamením své přítomnosti, aby nás naučil skutečně žít.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
