Vatikán.
V sobotu v podvečer se ve vatikánské aule Pavla VI. konal koncert, kterého se účastnil Benedikt XVI. spolu se synodálními otci. Pozváni byli také klienti římské diecézní Charity. Koncert věnoval německý dirigent a skladatel Enoch zu Guttenberg. Bavorský sbor
Chorgemeinschaft Neubeuern provedl
Requiem Giuseppe Verdiho. Na závěr koncertu oslovil všechny přítomné Benedikt XVI., připomněl, že skladatel zkomponoval své dílo na památku významného italského spisovatele Alessandra Manzoniho, jehož obdivoval a ctil. Velký skladatel chtěl vytvořit dílo, které by bylo vrcholem jeho hudební tvorby jako odpověď na duchovní potřebu, kterou v něm vyvolal kontakt s lidským a křesťanským rozměrem italského spisovatele. Benedikt XVI. pak řekl:
?Giusseppe Verdi strávil svůj život hloubáním o lidském srdci; ve svých dílech odhaloval drama lidské situace: za pomoci hudby, příběhů a rozmanitých postav. Jeho opery jsou plné nešťastných, pronásledovaných osob a obětí. Tento tragický přístup k lidskému osudu vystupuje také v jeho Messa da Requiem. Dotýkáme se tu nevyhnutelné reality smrti a základní otázky transcendentního světa, a Verdi, osvobozen od jevištních prvků, vyjadřuje pouze za pomoci slov katolické liturgie a hudby celý rejstřík lidských citů souvisejících se životním skonem: úzkost člověka vzhledem k jeho křehké přirozenosti, pocit vzpoury proti smrti a hrůza na prahu věčnosti. Tato hudba vyzývá k zamyšlení nad posledními skutečnostmi prostřednictvím všech stavů lidské duše a lidského srdce v kontrastní řadě forem, tónů a barev, v nichž se střídají dramatické momenty s melodickými, jež jsou poznamenány nadějí.
Giuseppse Verdi, který se v jednom slavném dopise nakladateli Ricordimu označil za ?tak trochu ateistu?, napsal mši, kterou vnímáme jako velkou prosbu k Věčnému Otci ve snaze překonat beznadějný křik tváří v tvář smrti a nalézt znovu touhu po životě, která se stává tichou a cílenou modlitbou: ?Libera me Domine?. Verdiho Requiem se vskutku začíná mollovým taktem, který jakoby sestupoval až na hranici ticha ? pár tónů violoncell v pianissimu a s tlumítkem ? a končí se vrcholnou invokací k Pánu ?Libera me?. Tato hudební katedrála je jakýmsi znázorněním duchovního dramatu člověka tváří v tvář Všemohoucímu Bohu, člověka, který nemůže uniknout věčné otázce po své vlastní existenci.
Po Mši Rekviem Verdi prožil jakousi druhou ?skladatelskou sezónu?, která se končila opět náboženským dílem Pezzi Sacri. Je znamením jeho duchovního neklidu, znamením toho, že touha po Bohu je vepsána do srdce lidské bytosti, protože naše naděje spočívá v Pánu. ?Qui Mariam absolvisti, et latronem exaudisti, mihi quoque spem dedisti?, slyšeli jsme: ?Ty, jenž jsi odpustil Máří Magdaléně a vyslyšel jsi dobrého lotra, i mně jsi dal naději.? Velká hudební freska v nás obnovuje jistotu slov svatého Augustina: ?Inquietum est cor nostrum, donec requiescat in te?. Naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě? (Vyznání, I,1).?
Řekl papež v italské části svého poděkování na závěr koncertu.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
