Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Chtěl bych dnes mluvit o jedné středověké ženě, která vzbudila nebývalý obdiv. Jde o svatou Alžbětu Uherskou zvanou také Durynská.
Narodila se roku 1207; historikové diskutují kde. Jejím otcem byl bohatý a mocný Uherský král, Ondřej II., který se z důvodů upevnění politických svazků oženil s německou hraběnkou Gertrudou z Andechs-Merano, sestrou Hedviky, manželky vévody Slezska. Alžběta žila na uherském dvoře pouze první čtyři roky svého dětství, společně s jednou sestrou a třemi bratry. Měla ráda hry, hudbu a tanec; věrně recitovala svoje modlitby a již tehdy prokazovala zvláštní pozornost chudým, které těšila dobrým slovem nebo procítěným gestem.

Její šťastné dětství bylo příkře přerušeno, když z dalekého Durynska přijeli rytíři, aby ji odvezli do jejího nového sídla ve středním Německu. Podle zvyku tehdejší doby totiž její otec rozhodl, že se Alžběta stane Durynskou vévodkyní. Lankrabě či vévoda onoho kraje byl na počátku 13.století jedním z nejbohatších a nejvlivnějších v Evropě a jeho hrad byl střediskem kultury a honosnosti. Avšak za slavnostmi a zdánlivou slávou se skrývaly ambice feudálních knížat, kteří spolu často vedli války a byli v konfliktu s královskými i císařskými představiteli. Za těchto okolností lankrabě Heřman ochotně souhlasil se zásnubami svého syna Ludvíka a Uherské princezny. Alžběta odjela ze své vlasti s bohatým věnem a velkým doprovodem, včetně služebných, z nichž dvě jí zůstaly přátelsky věrné až do smrti. Právě ony nám zanechaly cenné informace o dětství a životě světice.

Po dlouhé cestě dorazily do Eisenachu, odkud pak vystoupaly do pevnosti Wartburg, obrovského hradu nad městem. Tady se slavily zásnuby Ludvíka a Alžběty. V následujících letech, zatímco se Ludvík učil profesi rytíře, Alžběta a její družky se učily němčině, francouzštině, latině, hudbě, literatuře a vyšívání. Ačkoli zásnuby byly událostí motivovanou politicky, mezi oběma mladými se zrodila upřímná láska, živená vírou a touhou plnit Boží vůli. Ludvík se po smrti svého otce ve věku 18 let ujal vlády nad Durynskem. Alžběta se však stala terčem mnoha kritik, protože její chování neodpovídalo dvornímu životu. Proto také svatba nebyla slavena honosně a zčásti ušetřené výdaje za hostinu byly rozdány chudým. Alžběta svou hlubokou citlivostí vnímala rozpor mezi vyznávanou vírou a křesťanskou praxí. Kompromisy nesnášela. Jednou po vstupu do kostela na slavnost Nanebevzetí sňala svou korunu, položila ji pod kříž a se zahalenou tváří padla na zem v prostraci. Když jí toto gesto tchýně vytknula, odpověděla: ?Jak mohu já, ubohé stvoření, nosit korunu pozemské důstojnosti, když vidím svého Krále, Ježíše, korunovaného trním?? Jak se chovala před Bohem, tak se chovala také k poddaným. Ve spise Výroky čtyř služebných nacházíme toto svědectví: ?Nepřijala pokrm, dokud se předtím nepřesvědčila, že pochází z majetku a legitimního vlastnictví manželova. Zdržovala se dober, která byla získána nedovoleně, a zasazovala se také o to, aby bylo vypláceno odškodné těm, kteří utrpěli násilí.? (srov. 25 a 37). Je opravdovým příkladem pro všechny, kdo zastávají vedoucí úřady. Vykonávání autority na jakémkoli stupni se musí dít spravedlivě a s láskou za ustavičného hledání obecného dobra.

Alžběta neúnavně konala skutky milosrdenství: dávala jíst a pít všem, kdo klepali na její bránu, opatřovala jim oděv, platila dluhy, starala se o nemocné a pohřbívala mrtvé. Často sestupovala ze svého hradu a spolu se svými služebnými navštěvovala příbytky chudých, kterým přinášela chléb, maso, mouku a další potraviny. Osobně jim rozdávala potraviny a pečlivě dohlížela na jejich odění a obydlí. O těchto skutcích byl informován manžel, který tím nejenom nebyl roztrpčen, ale žalobníkům odpověděl: ?Dokud mi neprodá hrad, budu spokojen!?. Do tohoto kontextu zapadá zázrak s chlebem proměněným v růže. Stalo se, že Alžběta, kráčející se zástěrou plnou chleba určeného chudým, potkala manžela, který se jí ptal, co nese. Rozhrnula tedy zástěru a namísto chleba se objevily nádherné růže. Tento symbol charity se častokrát vyskytuje na znázorněních svaté Alžběty.

Její manželství bylo hluboce šťastné: Alžběta pomáhala manželovi povznášet jeho lidské kvality k nadpřirozenému stupni a on nad ní výměnou držel ochranou ruku v její štědrosti vůči chudým a v její náboženské praxi. Ludvíkův obdiv k víře jeho manželky neustále rostl a jednou jí v souvislosti s její péčí o chudé řekl: ?Drahá Alžběto, tím, o koho se staráš, omýváš jej a krmíš, je Kristus.? Jasné svědectví toho, jak víra a láska k Bohu i k bližnímu posilují rodinný život a prohlubují manželskou jednotu.

Mladý pár našel duchovní podporu u Menších bratří, kteří roku 1222 přišli do Durynska. Z nich si Alžběta vybrala bratra Ludikara (Rüdiger) jako duchovního vůdce. Když jí vyprávěl o obrácení mladého a bohatého obchodníka Františka z Assisi, Alžběta se pro svou cestu křesťanského života ještě více nadchnula. Od toho okamžiku byla rozhodnuta ještě více následovat chudého a ukřižovaného Krista, přítomného v chudých. Ani po narození prvního syna, po němž následovali další dva, nezanechala naše světice nikdy své charitativní činnosti. Pomáhala rovněž Menším bratřím vybudovat v Halberstadtu konvent, kde se bratr Ludikar stal představeným. Duchovní vedení Alžběty tak přešlo na Konráda z Marburku.

Velkou zkouškou byl manželův skon koncem června roku 1227, kdy se Ludvík IV. připojil ke křížové výpravě Fridricha II. Své manželce vysvětlil, že taková je tradice svrchovaných vládců Durynska, a Alžběta mu odpověděla: ?Nebudu tě zadržovat. Dala jsem Bohu sebe samu a nyní musím dát i tebe.? Ludvíkovi oddíly však zdecimovala horečka, onemocněl také on sám a zemřel v Otrantu ještě před naloděním v září roku 1227 ve svých 27 letech. Alžbětu přijatá zpráva natolik zdrtila, že se stáhla do ústraní samoty. Posilována modlitbou a potěšena nadějí, že jej spatří v nebi, začala se však znovu zaobírat záležitostmi panství. Čekala ji však další zkouška. Její bratranec se v Durynsku zmocnil vlády, prohlásil se za pravého Ludvíkova dědice s tím, že Alžběta je zbožná žena, jež není schopna vládnout. Mladá vdova se třemi dětmi byla vyhnána z hradu Wartburg a začala hledat útočiště v okolí. Pouze dvě služebné jí zůstaly nablízku a provázely ji. Tři děti byly svěřeny do péče Ludvíkových přátel. Alžběta putovala po vesnicích a pracovala tam, kde ji přijali, pomáhala nemocným, předla a šila. Během této kalvárie, kterou snášela v obrovské víře, trpělivosti a oddanosti Bohu, někteří příbuzní, kteří jí zůstali věrni a považovali vládu, které se chopil bratranec, za nelegitimní, její jméno očistili. Počátkem roku 1228 tak Alžběta mohla obdržet náležitou rentu a usídlit se na rodinném hradu v Marburku, kde přebýval také její duchovní vůdce bratr Konrád. On pak informoval papeže Řehoře IX. o následující události: ?Na Velký pátek roku 1228, když byly odhaleny oltáře, položila ruce na oltář v jedné kapli svého města, kde usadila Menší bratry, a za přítomnosti některých se zřekla vlastní vůle, veškeré světské slávy a všeho, co Spasitel v evangeliu radil opustit. Chtěla se zříci také všeho majetku, ale odradil jsem ji od toho z lásky k chudým. Krátce na to nechala zbudovat ve městě špitál, kde shromažďovala nemocné a neduživé, a ty, kteří byli zvlášť ubozí nebo se jimi pohrdalo, obsluhovala u svého stolu. Když jsem jí to vytknul, Alžběta mi odpověděla, že od chudých obdržela zvláštní milost a pokoru? (Epistula magistri Conradi, 14-17).

Z tohoto tvrzení můžeme vytušit jistou mystickou zkušenost podobnou té, kterou prožil svatý František: prosťáček z Assisi totiž ve své závěti prohlásil, že služba malomocným proměnila to, co mu bylo odporné, na duševní i tělesnou sladkost (Testamentum, 1-3). Alžběta prožila poslední léta v hospici, který založila, sloužila nemocným a bděla u umírajících. Snažila se neustále konat ty nejnižší a nejodpornější práce. Mohli bychom říci, že se stala ženou zasvěcenou ve světě (soror in saeculo) a spolu s dalšími svými přítelkyněmi, oblečené v bílých hábitech, tvořily řeholní komunitu. Nikoli náhodou je patronkou třetího řádu sv. Františka a sekulárního františkánského řádu.

V listopadu roku 1231 byla stižena silnou horečkou. Jakmile se rozšířila zpráva o její nemoci, přišly ji navštívit obrovské zástupy lidí. Po deseti dnech požádala, aby byly dveře zavřeny a mohla zůstat sama s Bohem. V noci 17. listopadu sladce zesnula v Pánu. Svědectví o její svatosti byla tolikerá a taková, že ji papež Řehoř IX. za pouhé čtyři roky prohlásil za svatou, a v témže roce byl v Marburku vysvěcen k její cti nádherný kostel.

Drazí bratři a sestry, v postavě svaté Alžběty vidíme, jak víra a přátelství s Kristem vytvářejí smysl pro spravedlnost a rovnost všech, pro práva druhých a rodí lásku a charitu. Z této lásky se rodí také naděje, jistota, že jsme milováni Kristem, který nás očekává, uschopňuje nás Jej napodobovat a vidět Jej v druhých. Svatá Alžběta nás vyzývá, abychom Krista znovu objevili, milovali Jej, měli víru a tak nacházeli pravou spravedlnost a lásku, jakož i radost, že jednoho dne budeme ponořeni v božskou lásku, do věčné radosti s Bohem.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience