Nový portál Vatikánského rozhlasu

Také dnes bych vám chtěl představit jednu ženskou postavu, sice méně známou, ale které církev za hodně vděčí nejenom pro její svatý život, nýbrž také za to, že svou velkou horlivostí přispěla k ustanovení jedné z největších liturgických slavností roku, totiž slavnosti Božího Těla. Jde o svatou Juliánu z Cornillon, která je známa také jako Juliána z Lutychu. Některé údaje o jejím životě máme zejména ze životopisu, který byl napsán jistým církevním hodnostářem, jejím současníkem, a ve kterém jsou shrnuta různá svědectví lidí, kteří světici bezprostředně znali.

Juliána se narodila mezi lety 1191 a 1192 poblíž Lutychu, v Belgii. Toto město je třeba zmínit, protože v té době byla zdejší diecéze jakýmsi ?eucharistickým večeřadlem?. Ještě před Juliánou popsali významní teologové svrchovanou hodnotu svátosti oltářní a v Lutychu působilo také několik ženských uskupení, která se velkodušně věnovala eucharistickému kultu a častému sv. přijímání. Vedeni příkladnými kněžími žily tyto ženy společně a věnovaly se modlitbě charitativním skutkům.

Juliána v pěti letech osiřela a spolu se svou sestrou Anežkou byla svěřena do péče augustiniánským mniškám z konventu a zároveň útulku pro malomocné v Mont-Cornillon. Byla vychovávána zejména sestrou jménem Sapientia, která dbala na její duchovní zrání až do doby, kdy samotná Juliána přijala řeholní hábit a stala se augustiniánskou řeholnicí. Dosáhla značné kulturní úrovně, takže četla latinsky církevní otce, zejména svatého Augustina a svatého Bernarda. Kromě pronikavé inteligence, Juliána od začátku tíhnula zvláštním způsobem ke kontemplaci. Měla hluboký smysl pro přítomnost Krista, kterou zvlášť intenzivně vnímala ve svátosti eucharistie, přičemž často rozjímala Ježíšova slova: ?Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa? (Mt 28,20).

V sedmnácti letech měla první vidění, které se později, když konala eucharistickou adoraci, několikrát opakovalo. Vidění představovalo měsíc v úplňku s temným proužkem, který jej přetínal. Pán jí dal pochopit význam toho, co jí bylo ukázáno. Měsíc symbolizoval život církve na zemi, tmavý proužek znázorňoval absenci liturgického svátku, o jehož ustanovení se Juliána měla účinně zasadit. Svátku, při kterém by věřící mohli adorovat eucharistii a posilovat tak svoji víru, činit pokroky praktikováním ctností a odčiňovat urážky Nejsvětější svátosti.

Juliána, která se mezitím stala převorkou konventu, po dvacet let uchovávala ve skrytosti toto zjevení, jež naplňovalo její srdce radostí. Potom se svěřila dalším dvěma horlivým ctitelkám eucharistie, bl. Evě, která vedla poustevnický život, a Isabele, která vstoupila do kláštera na Mont-Cornillon. Tyto tři ženy uzavřely jakousi ?duchovní smlouvu? s úmyslem velebit Nejsvětější svátost. Svěřily se také jednomu velmi váženému knězi, Janovi z Lausanne, kanovníkovi z kostela sv. Martina v Lutychu, kterého požádaly, aby se dotázal teologů a církevních představitelů na to, co jim leželo na srdci. Odpovědi byly kladné a povzbuzující.

To co zakusila Juliána z Cornillon se v životě svatých opakuje často. Aby bylo dosaženo potvrzení, zda inspirace pochází od Boha, je vždycky zapotřebí ponořit se do modlitby, trpělivě čekat, hledat přátelství a konfrontaci s jinými dobrými dušemi a všechno podřídit úsudku církevních pastýřů. Právě biskup z Lutychu, Roberto z Thourotte, po počátečním váhání přijal návrh Juliány a jejích družek a poprvé ustanovil ve své diecézi slavnost Božího Těla. Později ho další biskupové napodobili a ustanovili stejný svátek na územích, která byla svěřena jejich pastorační péči.

Pán nezřídka žádá po světcích, aby překonávali zkoušky, a jejich víra tak zesílila. Tak tomu bylo také u Juliány, která musela snášet tvrdou opozici některých členů kléru i představeného, kterému podléhal její klášter. Juliána proto s několika družkami ze své vůle opustila konvent na Mont-Cornillon a po deset let, od roku 1248 do roku 1258, se zdržovala jako host v různých klášterech sester cisterciaček. Všechny povzbuzovala svou pokorou. Nikdy neměla slova kritiky či výčitky pro své odpůrce a horlivě pokračovala v šíření eucharistického kultu. Zemřela roku 1258 ve Fosses-La-Ville, v Belgii. V cele, kterou obývala, byla vystavena Nejsvětější svátost a Juliána - podle slov životopisce - zemřela při kontemplaci v posledním úkonu lásky k eucharistickému Ježíši, kterého vždycky milovala, ctila a adorovala.

Pro dobrou věc svátku Božího Těla byl získán také Giacomo Pantaleón z Troyes, který poznal světici během své služby arcijáhna v Lutychu. Právě on se stal papežem, nesoucím jméno Urban IV., který roku 1264 ustanovil, aby celá církev slavila Boží Tělo jako předepsanou slavnost ve čtvrtek po Letnicích. V ustanovující bule, nazvané Transiturus de hoc mundo (11. srpna 1264) papež Urban diskrétně naráží také na mystické zkušenosti Juliány, potvrzuje jejich autenticitu a píše: ?Třebaže eucharistie je důstojně slavena každý den, považujeme za správné, aby se alespoň jednou za rok konala její slavnostnější a důstojnější památka. Jiné věci, které si připomínáme, totiž chápeme duchem a myslí, ale nedostává se nám jejich reálné přítomnosti. Avšak v této svátostné připomínce Krista, byť jinou formou, je Ježíš Kristus přítomen s námi svojí podstatou. Dříve než vystoupil na nebesa totiž řekl: ?Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa? (Mt 28,20).

Papež sám dal příklad a slavil Boží Tělo v Orvietu, městě, kde tehdy pobýval. Právě na jeho příkaz je v městském dómu uložen a je dosud uchováván proslulý korporál, se stopami eucharistického zázraku, ke kterému došlo o rok dříve, roku 1263 v Bolseně. Jistý kněz tam při proměňování chleba a vína byl silně pokoušen pochybnostmi o reálné přítomnosti Těla a Krve Kristovy ve svátosti oltářní. Z proměněné hostie zázračně vytrysklo pár kapek krve, které tak potvrdily to, co vyznává naše víra. Urban IV. požádal jednoho z největších teologů historie, svatého Tomáše Akvinského, který v té době papeže doprovázel a pobýval v Orvietu, aby k tomuto velkému svátku složil texty liturgie hodin. Tato mistrovská díla, v nichž se snoubí teologie s poezií, jsou v církvi dodnes používána. Jsou to texty, které rozechvívají srdce chválou a vděčností k Nejsvětější svátosti, zatímco rozum s úžasem vniká do tajemství, rozpoznává v eucharistii živou a opravdovou Ježíšovu přítomnost, jeho Oběť lásky, která nás smiřuje s Otcem a dává nám spásu.

Třebaže se po smrti Urbana IV. konání slavnosti Božího Těla omezilo na některé regiony Francie, Německa, Maďarska a severní Itálie, bylo papežem Janem XXII. roku 1317 znovu potvrzeno pro celou církev. Od té doby pak tato slavnost prošla podivuhodným vývojem a křesťanský lid ji stále intenzivně prožívá. Rád bych s potěšením zmínil, že v církvi dnes probíhá ?eucharistické jaro?. Množství lidí se zdržuje mlčky před svatostánkem, aby vedlo láskyplný rozhovor s Ježíšem. Potěšující je zjištění, že nemálo skupin mladých lidí odhalilo krásu modlitební adorace před Nejsvětější svátostí. Mám na mysli kupříkladu naši eucharistickou adoraci v londýnském Hyde Parku. Modlím se, aby se toto ?eucharistické jaro? šířilo ve všech farnostech, zejména v Belgii, vlasti svaté Juliány. Ctihodný Jan Pavel II. v encyklice Ecclesia de Eucharistia konstatoval, že ?na mnoha místech se velice často koná výstav Nejsvětější svátosti, která se stává nevyčerpatelným zdrojem svatosti. Zbožná účast věřících na eucharistickém průvodu o slavnosti Těla a Krve Páně je Pánovou milostí, která každým rokem naplňuje radostí toho, kdo se ho účastní. Mohli bychom uvést i další pozitivní znamení víry a lásky k eucharistii? (č. 10).

Připomínkou svaté Juliány z Cornillon obnovme také my víru v reálnou přítomnost Krista v eucharistii. Jak učí Kompendium Katechismu katolické církve: ?Ježíš Kristus je v eucharistii přítomen jedinečným a nesrovnatelným způsobem. Je v ní totiž přítomen opravdu, skutečně a podstatně: se svým tělem a krví, se svou duší a se svým božstvím. V eucharistii je tedy svátostným způsobem, totiž pod eucharistickými způsobami chleba a vína, přítomen naprosto celý Kristus, Bůh a člověk? (č. 282).

Drazí přátelé, věrnost setkáním s eucharistickým Kristem v nedělní mši svaté je k cestě víry nezbytná, ale snažme se Pána přítomného ve svatostánku také často navštěvovat! Hledíme-li v adoraci na proměněnou Hostii, potkáváme dar Boží lásky, potkáváme Ježíšovo Utrpení a kříž, jakož i Jeho Zmrtvýchvstání. Právě skrze náš pohled v adoraci nás Pán přitahuje k sobě, do nitra svého tajemství, aby proměnil nás jako proměňuje chléb a víno. Svatí v tomto eucharistickém setkání vždycky nalézali sílu, útěchu a radost. Slovy eucharistického hymnu Adoro te devote opakujme před Pánem, přítomným v Nejsvětější svátosti: ?Rač mé chabé víře větší sílu dát, více v Tebe doufat, víc tě milovat!?

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience