Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Třetí a poslední adventní meditaci pro papeže a členy římské kurie věnoval O. Cantalamessa ?křesťanské odpovědi na racionalismus?, tedy na ?třetí prvek ?vzdorování? evangeliu, jak se projevuje u velké části moderní kultury?. Papežský kazatel si vzal za východisko proslulou přednášku bl. John Henry Newmana z roku 1831, nazvanou ?Zpupnost rozumu? (The Usurpation of Raison?), tedy usurpace či zneužití rozumu. Sám autor tento název blíže vysvětlil v předmluvě k jejímu třetímu vydání roku 1871:

?Zpupností rozumu je míněno jakési šířené zneužívání této mohutnosti, ke kterému dochází, jakmile se náboženství probírá bez odpovídajícího důvěrného poznání nebo bez náležitého respektování principů, které jsou mu vlastní. Tento nárok ?rozumu? nazývá Písmo ?moudrostí tohoto světa?; je to rozumování o náboženství toho, kdo má světskou mentalitu, a zakládá si na světských pravdách, které jsou náboženství vnitřně cizí?.

V dalším pak O. Cantalamessa připojuje vysvětlující citát z jiné univerzitní přednášky kard. Newmana nazvané ?Víra a rozum v konfrontaci?, kde známý konvertita z anglikanismu podává za pomoci přirovnání ke svědomí důvod, proč nad náboženstvím a vírou nemůže mít poslední slovo rozum:

?Nikdo nebude tvrdit, že svědomí odporuje rozumu nebo že jeho pokyny nemohou být podány formou argumentace. Kdo by z toho však chtěl vyvozovat, že svědomí není původním principem a že musí čekat na výsledky logicko-racionálního procesu, aby mohlo jednat? ? Jako je tedy svědomí jednoduchým prvkem naší přirozenosti a jeho skutky připouštějí, aby bylo ospravedlňováno rozumem, stejně tak víra je poznatelná a její skutky mohou být ospravedlněny rozumem, aniž by na něm skutečně závisela.?

Newmanova analýza, pokračoval O. Cantalamessa, vykazuje nové a originální rysy. Poukazuje na jakousi imperialistickou tendenci rozumu podrobovat každý aspekt reality vlastním principům. Lze ji označit i další politickou metaforou jako izolacionismus, tedy uzamčení se rozumu do sebe samého. Nespočívá tedy ani tak v tom, že by rozum zasahoval do jiných oblastí jako spíše v tom, že neuznává existenci žádné jiné oblasti než své vlastní. V tom smyslu se racionalismus nezrodil v osvícenství, ale byl jím akcelerován, a důsledky toho přetrvávají. Je to však tendence, s níž se musela víra vyrovnávat vždycky.

?Lze očekávat, že tento typ vzájemné rozepře mezi vírou a rozumem bude pokračovat i v budoucnosti. V každé době se vyvine svým způsobem, avšak ani racionalisté svými argumenty neobrátí věřící, ani věřící racionalisty. Je třeba nalézt cestu, která by prolomila tento kruh a vysvobodila víru z této nesnáze. V celé této debatě o rozumu a víře je totiž právě rozum tím, který ukládá víře svou volbu a vnucuje víře, aby hrála takříkajíc ne na vlastním hřišti a aby se bránila.?

Ve všech vystoupeních kard. Newmana o vztahu mezi rozumem a vírou, pokračoval dále papežský kazatel, je patrné jedno varování: Racionalismus nelze porazit jiným racionalismem, i kdyby byl opačného znaménka. Je třeba najít jinou cestu, která nebude nahrazovat racionální obranu víry, ale bude ji doprovázet, protože adresáti křesťanského poselství nejsou jenom intelektuálové, schopní pustit se do tohoto typu konfrontace, ale také mnozí obyčejní lidé, kteří jsou vůči ní lhostejní a jsou vnímavější na jiné argumenty.

?Myslím, že nám zbývá jedna cesta, totiž zkušenost a svědectví. Nemíním alespoň prozatím mluvit o osobní, subjektivní zkušenosti víry, ale o zkušenosti všeobecné a objektivní, kterou lze uplatnit i ve vztahu k lidem, pro něž je víra cizí. Nevede sice k plné a víře, jež dává spásu: víře v Ježíše Krista, zabitého a vzkříšeného, ale může nám pomoci vytvořit předpoklad, jímž je otevřenost na tajemství, vnímavost k něčemu, co je přesahuje svět a rozum.?

Tím něčím, co rozum není schopen vysvětlit, pokračoval O. Cantalamessa, a co není ani teoretickým postulátem či vírou, je prapůvodní oblast lidské zkušenosti, totiž Posvátno, jak zní titul dnes již klasického díla Rudolfa Otta (Das Heilige., 1917)

?Existuje cítění, které provází lidstvo od jeho počátků, a je přítomno ve všech náboženstvích a kulturách. Německý autor ho nazývá cítěním posvátnosti, sakrálnosti. Je to primární vjem, neredukovatelný na žádné jiné cítění či lidskou zkušenost. Člověk jej vnímá jako rozechvění, které jím pronikne, když se za nějaké vnější či vnitřní okolnosti ocitne před ?hrozným a působivým? tajemstvím nadpřirozeného, tzn. něčím, co vzbuzuje bázeň a úctu, ale zároveň přitahuje svou krásou a dobrotou.?

Proto opětovná evangelizace sekularizovaného světa, vyvozuje dále O. Cantalamessa, musí zahrnovat také obnovu smyslu pro posvátno. Kulturním terénem racionalismu, jenž je jeho příčinou a zároveň důsledkem, je absence smyslu pro posvátno. Je proto nezbytné, aby církev pomáhala lidem vybalancovat tento úpadek a znovu ve světě objevovat přítomnost a krásu posvátna. Charles Péguy řekl, že ?děsivý nedostatek posvátnosti je hlubokým cejchem moderního světa?. Lze to zaznamenat v každé oblasti života, ale zejména v umění, v literatuře i v každodenním jazyce.

?Bible je někdy obviňována z toho, že desakralizuje svět, protože odstranila nymfy a bůžky z hor, moří a lesů, a učinila z nich prostá stvoření sloužící člověku. To je sice pravda, ale právě tím, že je zbavuje falešného nároku na božství, vrací Písmo jejich opravdové přirozenosti posvátnost. Bible totiž potírá idolatrii stvoření, avšak nikoli jeho posvátnost.?

Je proto třeba, zopakoval znovu v závěru papežský kazatel, pomáhat dnešnímu člověku především při znovu objevování této dimenze nebo-li oblastí, v nichž je zkušenost posvátna zjevná: zamilovanost, narození dítěte, ale také mnohé jiné životní souvislosti, nevyjímaje ani objevy a divy vědy a techniky. Je třeba pomoci otevírat oči a objevovat schopnost úžasu, neboť ? ?Kdo žasne, kraluje? - jak praví jedno mimo evangelní rčení připisované Ježíši Kristu Klementem Alexandrijským (Stromata, 2,9).

(mig)