Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
?Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil?- těmito slovy ze druhého Žalmu začíná církev liturgii svaté noci. Církev ví, že tato slova byla původně součástí rituálu korunovace Izraelského krále. Král, který je sám o sobě lidskou bytostí, stává se ?synem Božím?, když je povolán a ujme se svého úřadu. Je to určitý druh adopce ze strany Boha, skutek rozhodnutí, jehož prostřednictvím Bůh dává dotyčnému člověku novou existenci tím, že jej vtahuje do své vlastní existence. Čtení vzaté z proroka Izaiáše, které jsme před chvílí slyšeli, tak ještě jasněji přibližuje tentýž postup v situaci soužení a ohrožení Izraele: ?Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni? (9,5). Převzetí královského úřadu je jakoby nové narození. Právě jakožto novorozeně z osobního rozhodnutí Boha, jako dítě pocházející od Boha, představuje král naději. Na jeho ramena je kladena budoucnost. Je držitelem příslibu pokoje. V Betlémské noci se toto prorocké slovo stalo skutečností způsobem, který byl v Izaiášově době nepředstavitelný. Ano, dítě je opravdu Tím, který má vládu na svém rameni. V Něm se vyjevuje nová královská hodnost, kterou Bůh ustanovuje ve světě. Toto dítě se opravdu narodilo z Boha. Je to věčné Slovo Boží, které spojuje člověčenství a božství. Na toto dítě se vztahují jména hodností, která mu připisuje Izaiášův korunovační zpěv: ?podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje? (9,5). Ano, tento král nepotřebuje rádce, kteří patří mezi moudré tohoto světa. Sám v sobě nese moudrost a radu Boží. Právě ve slabosti dětské existence je mocným Bohem a tak nám ukazuje před chvástavými mocnosti tohoto světa pevnost, která je vlastní Bohu.

Slova korunovační ceremonie, popravdě řečeno, byla v Izraeli vždycky jenom rituálem naděje a jakýmsi vzdáleným tušením budoucnosti, kterou má darovat Bůh. Nikdo z králů pozdravovaných tímto způsobem neodpovídal vznešenosti oněch slov. Všechna slova o Božím synovství, o převzetí vlády mezi národy, o vládě nad končinami země (Žl 2,8) zůstávala jen poukazem k budoucnosti, jakýmsi ukazatelem naděje, určitou indikací, která směřovala do budoucnosti, jež byla v té době nepochopitelná. Naplnění oněch slov, které se začíná v Betlémské noci, je zároveň nezměrně větší a - z hlediska světa - skromnější než tato prorocká slova dávala tušit. Je větší, protože toto dítě je opravdu Syn Boží, opravdu ?Bůh z Boha, Světlo ze Světla, zrozený, nestvořený, stejné podstaty s Otcem?. Nekonečná vzdálenost mezi Bohem a člověkem je překonána. Bůh, nejenom že se sklonil dolů, jak říkají Žalmy, On opravdu ?sestoupil?, vstoupil do světa, stal se jedním z nás, aby nás všechny přitáhnul k sobě. Toto dítě je opravdu Emanuel ? Bůh-s-námi. Jeho království sahá opravdu až do končin země. Všeobsáhlostí svaté eucharistie opravdu zbudoval ostrovy pokoje. Kdekoli je slavena, tam je ostrov pokoje, onoho pokoje, který je vlastní Bohu. Toto dítě rozžalo v lidech světlo dobroty a dalo jim moc odporovat tyranii moci. V každé generaci Bůh vytváří svoje království zevnitř, počínaje srdcem. Je však také pravdou, že ?bodec otrokáře? nebyl zlomen. I dnes hřmí dupot vojenských bot, znovu a stále znovu je tu i ?plášť smáčený krví? (Iz 9,3). Takto je součástí této noci ona radost z Boží blízkosti. Děkujme, protože Bůh se jako dítě dává do našich rukou, takříkajíc žebrá o naši lásku, vlévá svůj pokoj do našeho srdce. Tato radost je však také modlitbou: Pane uskutečni zcela svůj příslib. Zlom bodce otrokářů, spal hřmotící boty. Učiň, ať skončí čas plášťů smáčených krví. Uskutečni tento příslib: ?Pokoje nebude konce? (Iz 9,6). Děkujeme ti za tvou dobrotu, ale prosíme tě také, ukaž svou moc. Zaveď ve světě vládu tvojí pravdy, tvojí lásky ? ?království spravedlnosti, lásky a pokoje?.

?Maria porodila svého prvorozeného syna? (Lk 2,7). Svatý Lukáš podává touto větou bez jakéhokoli pathosu obrovskou událost, kterou v dějinách Izraele dávala předem tušit prorocká slova. Lukáš označuje dítě jako ?prvorozené?. V jazyce, který utvářelo Písmo svaté Starého zákona, nevyjadřuje toto označení prvenství v řadě dětí. Slovo ?prvorozený? je čestným titulem bez ohledu na to, zda po něm následují další bratři a sestry či nikoli. Takto je v knize Exodus (4,22) Bohem nazván Izrael jako ?prvorozený syn?, čímž se vyjadřuje jeho vyvolení, jeho jedinečná důstojnost, výhradní láska Boha Otce. Rodící se církev věděla, že v Ježíši toto slovo dostalo novou hloubku; že v Něm jsou shrnuty přísliby dané Izraeli. List Židům nazývá Ježíše ?prvorozeným? prostě proto, aby po předpovědích Starého zákona označil Syna, kterého Bůh poslal na svět (srov. Žid 1,5-7). Prvorozený patří zvláštním způsobem Bohu a proto musel být v mnoha náboženstvích zvláštním způsobem darován Bohu a být vykoupen náhradní obětí, jak vypráví svatý Lukáš v epizodě uvedení Ježíše do chrámu. Prvorozený patří Bohu zvláštním způsobem a je takříkajíc určen k oběti. V Ježíšově oběti na kříži se jedinečným způsobem naplňuje určení prvorozeného. Nabízí Bohu lidstvo v sobě samém a sjednocuje člověka s Bohem takovým způsobem, že Bůh bude všechno ve všem. Pavel v listech Kolosanům a Efesanům rozšířil a prohloubil myšlenku Ježíšova prvorozenectví: Ježíš, praví se v oněch listech, je prvorozeným ze stvoření, opravdovým archetypem člověka, podle něhož Bůh stvořil lidského tvora. Člověk může být obrazem Boha, protože Ježíš je Bůh a člověk, pravý obraz Boha a člověka. On je prvorozeným z mrtvých, říkají nám dále tyto listy. Zmrtvýchvstáním podkopal zeď smrti pro nás všechny. Otevřel člověku dimenzi života věčného ve společenství s Bohem. Potom je nám řečeno, že je prvorozeným z mnoha bratří. Ano, On je vskutku prvním z řady bratří, prvním, kterým začíná naše existence ve společenství s Bohem. On vytváří opravdové bratrství, nikoli bratrství, pošlapané hříchem, od Kaina a Abela, Romula a Rema, ale nové bratrství, ve kterém jsme rodinou samotného Boha. Tato nová rodina Boží začíná ve chvíli, kdy Maria zavinula ?prvorozeného? do plének a položila do jeslí. Prosme jej: Pane Ježíši, ty, který jsi se chtěl narodit jako první z mnoha bratří, daruj nám opravdové bratrství. Pomoz nám, abychom byli podobní tobě. Pomoz nám uznávat v druhém, který mne potřebuje, v těch, kteří trpí nebo jsou opuštěni, ve všech lidech, Tvou tvář a žít společně s Tebou jako bratři a sestry, abychom se stali rodinou, Tvojí rodinou.

Vánoční evangelium nám nakonec podává, že zástupy andělů na nebi chválily Boha slovy: ?Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení? (Lk 2,14). Církev zesílila tuto chválu, kterou pěli andělé při Události svaté noci a učinila z ní hymnus radosti o slávě Boží. ?Vzdáváme ti díky za tvou velikou slávu?. Děkujeme za krásu, za velikost, za dobrotu Boha, který se této noci stal viditelný pro nás. Zjev krásy, krásna, nás rozradostňuje, aniž bychom si museli klást otázku po její užitečnosti. Sláva Boží, z níž vychází každá krása, v nás vyvolává výbuch úžasu a radosti. Kdo vidí Boha, zakouší radost, a v této noci vidíme něco z jeho světla. Vzkaz andělů ze svaté noci se však týká také lidí: ?Pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení?. Latinský překlad tohoto slova, které užíváme v liturgii a které sahá až k Jeronýmovi, zní odlišně: ?Pokoj lidem dobré vůle?. Výraz ?lidé dobré vůle? vstoupil během posledních desetiletí zvlášť výrazně do slovníku církve. Jak ale zní správný překlad? Musíme číst oba texty společně. Jenom tak pochopíme slova andělů správně. Chybnou by byla interpretace, která by rozeznávala pouze výlučnou aktivitu Boha, který jakoby nepovolal člověka ke svobodné odpovědi lásky. Byla by však také chybná moralizující interpretace, podle níž by člověk mohl svou dobrou vůlí takříkajíc vykoupit sebe sama. Obojí spolu souvisí: milost a svoboda; láska Boží, která nás předchází a bez níž bychom jej nemohli milovat, a naše odpověď, kterou On očekává a o niž nás narozením svého Syna dokonce prosí. Sepětí milosti a svobody, sepětí povolání a odpovědi nelze roztrhnout na dvě od sebe oddělené části. Obě dvě jsou neoddělitelně vzájemně spjaty. Zmíněný výraz je tak zároveň příslibem a povoláním. Bůh nás předešel darem svého Syna. Bůh nás vždycky neočekávaně předchází. Nepřestává nás hledat a pozvedat pokaždé, když potřebujeme. Začíná s námi stále znovu. Očekává však, že budeme milovat spolu s Ním. Miluje nás, abychom se mohli stát lidmi, kteří milují spolu s Ním a tak mohl nastat pokoj na zemi.

Lukáš neřekl, že andělé zpívali. Píše velice střízlivě, že množství nebeských zástupů chválilo Boha: ?Sláva na výsostech Bohu?? (Lk 2,13). Lidé však vždycky věděli, že řeč andělů je jiná než lidská řeč, která se právě tuto noc radostného poselství stává zpěvem, v němž září vznešená sláva Boží. Zpěv andělů byl tak od počátku vnímán jako hudba Boží, ba dokonce jako výzva spojit se ve zpěvu, v radosti srdce, protože jsme milováni Bohem. Cantare amantis est, říká Augustin: zpívat je věcí toho, kdo miluje. Takto se během staletí zpěv andělů stával vždy znovu zpěvem lásky a radosti, zpěvem těch, kteří milují. V tuto chvíli se plni vděčnosti připojujeme k tomuto staletému zpěvu, který spojuje nebe a zemi, anděly a lidi. Ano, děkujeme ti za tvou nezměrnou slávu. Děkujeme ti za tvou lásku. Učiň, ať se stáváme stále více lidmi, kteří milují spolu s tebou, a tudíž lidmi pokoje. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie