Drazí bratři a sestry,
Tento večer se na závěr roku scházíme ve vatikánské bazilice, abychom slavili první nešpory slavnosti Matky Boží Panny Marie a zpívali hymnus díkůvzdání Pánu za nespočetné milosti, které nám daroval, ale také za Milost v osobě, totiž za živý a osobní Dar Otcův, kterým je jeho milovaný Syn, náš Pán Ježíš Kristus. Právě tato vděčnost za dary obdržené od Boha během času, který nám bylo dáno prožít, pomáhá objevovat obrovskou hodnotu, jež je vepsána do času. Odvíjí se ve svých ročních, měsíčních, týdenních a denních rytmech a je obýván Boží láskou, dary jeho milostí; je dobou spásy. Ano, věčný Bůh vstoupil do lidského času a zůstává v něm. Vstoupil tam a zůstává v něm v osobě Ježíše, Božího Syna, jenž se stal člověkem: Spasitele světa. Připomíná nám to apoštol Pavel v krátkém čtení, které jsme právě slyšeli: ?Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna. ? Tak jsme byli přijati za syny.? (
Gal 4,4-5).
Věčnost tedy vstupuje do času a od kořene jej obnovuje tím, že vysvobozuje člověka z hříchu a činí ho synem Božím. Již ?na počátku?, totiž stvořením světa a člověka ve světě, nechala věčnost Boží vytrysknout čas, ve kterém se odvíjejí lidské dějiny od pokolení do pokolení. Příchodem Krista a Jeho vykoupením jsme nyní ?v plnosti? času, jak podotýká svatý Pavel. Ježíšem se čas naplňuje, dovršuje a dostává se mu onoho významu spásy a milosti, kvůli němuž byl Bohem chtěný před stvořením světa. Vánoce nás volají k této ?plnosti? času, totiž k obnovené spáse, kterou Ježíš přinesl všem lidem. Vyvolává ji, stále novým způsobem ji tajemně, ale reálně dává. Náš lidský čas je obtížen zlem, utrpením, dramaty všeho druhu ? od těch, které způsobuje lidská špatnost až k těm, které jsou způsobeny neblahými přírodními události ? ale obsahuje již definitivním a nezrušitelným způsobem radostnou a osvobozující novost Krista Spasitele. Právě v Betlémském Dítěti můžeme rozjímat výjimečně zářivé a výmluvné setkání věčnosti a času, jak to s oblibou vyjadřuje liturgie církve. Vánoce nám umožňují nacházet Boha ve slabém a maličkém těle dítěte. Copak to není výzva k tomu, abychom objevovali přítomnost Boha a jeho lásky, jež nám dává spásu i v krátkých a namáhavých hodinách našeho každodenního života? Copak to není výzva, abychom objevili, že náš lidský čas je v namáhavých a tíživých momentech nepřetržitě obohacován Pánovými milostmi, ba dokonce Milostí, kterou je samotný Pán?
Na závěr roku 2010 dříve než odevzdáme jeho dny a hodiny Bohu a jeho spravedlivému a milosrdnému soudu, pociťuji v srdci především potřebu vyjádřit naše ?poděkování? Jemu a Jeho lásce k nám. V tomto ovzduší vděčnosti, chci obzvláště pozdravit kardinála vikáře, pomocné biskupy, kněze, zasvěcené osoby, jakož i mnoho věřících laiků, kteří sem přišli. Zdravím pana primátora a přítomné představitele. Zvláštní vzpomínku věnuji také těm, kteří jsou v těžkostech a prožívají tyto sváteční dny v nepříjemnostech a utrpeních. Všechny a každého ujišťuji, že je provázím vzpomínkou ve své modlitbě.
Drazí bratři a sestry, naše římská církev se snaží pomáhat všem pokřtěným žít věrně povolání, kterého se jim dostalo a dosvědčovat krásu víry. Abychom mohli být autentickými učedníky Krista, dostává se nám zásadní pomoci v každodenním rozjímání Božího Slova, které, jak jsem napsal v nedávné apoštolské exhortaci Verbum Domini, ?je základem každé autentické křesťanské spirituality? (č.86). Proto bych rád všechny povzbudil, aby pěstovali intenzivní vztah k Božímu Slovu, zejména prostřednictvím lectio divina, aby se jim dostávalo onoho světla, jež je nezbytné k rozlišování znamení Božích v přítomné době a k účinnému hlásání evangelia. Také v Římě je totiž stále zapotřebí nového hlásání evangelia, aby se srdce obyvatel našeho města otevřela na setkání s oním Dítětem, které se narodilo pro nás, s Kristem, Vykupitelem člověka. Poněvadž, jak připomíná apoštol Pavel, ?víra je z hlásání a hlásání se děje slovem o Kristu? (Řím 10,17), může být v této evangelizační činnosti užitečnou pomůckou, jak se to již osvědčilo během městských misií při přípravě Velkého Jubilea roku 2000, také v ?centrech naslouchání evangeliu?, k jejichž obrodě či oživení povzbuzuji nejen doma, ale také v nemocnicích, v místech práce a tam, kde se formují nové generace a vytváří kultura. Slovo Boží se totiž stalo tělem pro všechny a jeho pravda je přístupná každému člověku a každé kultuře. S potěšením jsem přijal další iniciativu vikariátu organizujícího tzv. ?Dialogy v katedrále?, které se budou konat v bazilice sv. Jana na Lateránu. Tato význačná setkání vyjadřují touhu církve setkávat se se všemi, kteří hledají odpovědi na velké otázky lidské existence.
Privilegovaným místem naslouchání Božímu Slovu je slavení eucharistie. Diecézní sympozium z letošního června, kterého jsem se účastnil, chtělo zdůraznit ústřední postavení nedělní mše svaté v životě každé křesťanského společenství a ukázalo, jak by se krása božských tajemství mohla více odrážet v liturgickém slavení a duchovních plodech, jež z něho vyvěrají. Povzbuzuji také faráře a kněze, aby uskutečňovali indikace pastoračního programu, vytvářením liturgických skupin, které budou oživovat liturgii a katechezí, která všem pomůže více poznat eucharistické tajemství, z něhož plyne svědectví lásky. Jsme živeni Kristem a tak jsme rovněž přitahováni ke stejnému úkonu naprosté oběti, která podnítila Pána, aby daroval vlastní život a zjevil tak nezměrnou Otcovu lásku. Svědectví lásky má tedy podstatně teologální dimenzi a hluboce se pojí se zvěstováním Slova. V této slavnosti díkůvzdání Bohu za dary obdržené v uplynulém roce připomínám zejména návštěvu, kterou jsem vykonal v Charitním domě na Stazione Termini, kde se prostřednictvím služby a velkodušné obětavosti četných dobrovolníků mnozí muži i ženy mohou hmatatelně dotknout Boží lásky. Nynější doba přináší další starosti vzhledem k nejistotám, do níž upadají mnohé rodiny a vyžaduje od celého diecézního společenství, aby bylo nablízku těm, kteří žijí v podmínkách chudoby a nedostatku. Bůh, nekonečná láska, kéž zapálí srdce každého z nás onou láskou, která vedla k tomu, že nám daroval svého jednorozeného Syna.
Drazí bratři a sestry, jsme zváni hledět do budoucnosti a hledět do ní s onou nadějí, kterou se končí text hymnu Te Deum: ?In te, Domine, speravi: non confundar in aeternum - Pane, k tobě se utíkáme, ať nejsme zahanbeni na věky.? Krista, naši naději, nám podává vždycky ona, Matka Boží, Nejsvětější Panna. Stejně jako pastýřům a mudrcům nepřestává Její náruč a ještě více Její srdce nabízet světu Ježíše, svého Syna a našeho Spasitele. V Něm spočívá veškerá naše naděje, protože od Něho se každému člověku dostává spásy a pokoje. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
