Drazí bratři a sestry,
Jsem rád, že se tuto první generální audienci letošního roku mohu s vámi setkat a z celého srdce popřát vám i vašim rodinám všechno nejlepší. Pán času a dějin ať řídí naše kroky na cestě dobra a udělí každému hojné milosti a zdar. Jsme stále prostoupeni světlem Vánoc, které v nás probouzí radost ze Spasitelova příchodu, a před námi je slavnost Tří králů, v níž slavíme Zjevení Páně všem národům. Vánoce okouzlují dnes stejně jako kdysi více než ostatní církevní svátky, protože všichni nějakým způsobem tuší, že Ježíšovo Narození souvisí s nejhlubšími očekáváními a nadějemi člověka. Konsumismus může od této vnitřní nostalgie odvádět, avšak je-li v srdci touha přijmout ono Dítě, které přináší novost Boha, jenž přišel, aby nám dal život v plnosti, mohou se stát světla vánočních ozdob jakýmsi odleskem onoho Světla, které vzešlo vtělením Boha.
V liturgických slavnostech těchto posvátných dnů jsme prožili tajemně, ale reálně příchod Božího Syna na svět, a byli jsme znovu osvíceni světlem jeho záře. Každá liturgie je aktuální přítomností Kristova tajemství a pokračováním dějin spásy. Papež, sv. Lev Veliký v souvislosti s Vánocemi praví: ?Třebaže události pojící se k tělu už proběhly, jak bylo předem stanoveno věčným plánem?, přesto se nadále klaníme porodu Panny, který působí naši spásu? (Sermo in Nativitate Domini 29,2), a upřesňuje: ?protože onen den neuplynul tak, že by pominula moc události, která byla tehdy zjevena? (Sermo in Epiphania Domini 36,1). Slavení události vtělení Božího Syna není pouhou vzpomínkou na minulá fakta, nýbrž zpřítomněním oněch tajemství, která přinášejí spásu. V liturgii, ve vysluhování svátostí se ona tajemství stávají aktuálními a účinnými pro nás, dnes. Sv. Lev Veliký říká znovu: ?Všechno, co Syn Boží učinil a učil, aby svět usmířil, nepoznáváme jenom z vyprávění o činech uskutečněných v minulosti, nýbrž účinkem dynamiky oněch přítomných činů? (Sermo 52,1).
V Konstituci o posvátné liturgii Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje, že dílo spásy uskutečněné Kristem pokračuje v církvi slavením posvátných tajemství působením Ducha svatého. Již ve Starém zákoně se nám na cestě k plnosti víry dostává svědectví o tom, jak přítomnost a působení Boha zprostředkovávají znamení, jako např. oheň (srov. Ex 3,2, 19,18). Avšak počínaje Vtělením dochází k něčemu převratnému: režim spásonosného kontaktu s Bohem se radikálně mění a tělo se stává nástrojem spásy: ?Verbum caro factum est ? Slovo se stalo tělem, píše evangelista Jan a jeden křesťanský autor ze 3. století, Tertulián, praví: ?Caro salutis est cardo ? Tělo je stěžejním místem spásy? (De carnis resurrectione, 8,3).
Narození Páně je prvotinou ?sacramentum-mysterium paschale?, tzn. počátkem ústředního tajemství spásy, které vrcholí v utrpení, smrti a vzkříšení, protože Ježíš začíná obětovat sebe sama z lásky již od prvního okamžiku své lidské existence v lůně Panny Marie. Vánoční noc je tudíž hluboce spojena s velkou noční vigilií Velikonoc, kdy se dovršuje vykoupení slavnou obětí zabitého a vzkříšeného Pána. Samy jesličky jako obraz vtělení Slova jsou v evangelním podání narážkou na Velikonoce, a je zajímavé pozorovat, jak je ve východní tradici v některých ikonách Narození zobrazováno Dítě Ježíš zavinuté v plénkách a položené do jeslí, které mají podobu hrobu. Je to narážka na chvíli, kdy bude sňat z kříže, zavinut do pláten a uložen do hrobu vytesaném ve skále (srov. Lk 2,7; 23,53). Vtělení a Velikonoce nestojí vedle sebe, nýbrž jsou neoddělitelnými klíčovými body jediné víry v Ježíše Krista, Vtěleného Božího Syna a Vykupitele. Kříž a Zmrtvýchvstání předpokládají Vtělení. Jedině proto, že Syn ? a v Něm samotný Bůh ? opravdu ?sestoupil? a ?stal se tělem?, jsou smrt a zmrtvýchvstání Ježíše událostmi, které se týkají nás současníků, zohledňují nás, vyprošťují nás ze smrti a otevírají budoucnost, v níž toto ?tělo?, pozemská a přechodná existence vstoupí do věčnosti Boha. Návštěva jesliček v této jednotící perspektivě Kristova Tajemství orientuje k návštěvě eucharistie, kde se setkáváme s reálně přítomným, ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem, živým Kristem.
Liturgické slavení Vánoc tedy není jenom připomínka, nýbrž především tajemství; není jenom památka, nýbrž také přítomnost. Pro pochopení smyslu těchto dvou neoddělitelných aspektů je třeba žít intenzivně celou vánoční dobu tak, jak ji prezentuje církev. Vzato v tom nejširším smyslu trvá 40 dní, od 25. prosince do 2. února, od slavení Vánoční noci, Božího Mateřství, Zjevení Páně, Křtu Páně, svatby v Káni až k Uvedení Páně do chrámu, podobně jako v době velikonoční, která je až k Letnicím tvořena celkem padesáti dny. Datum 25. prosince, jež je spojováno s ideou slunovratu ? Boha, který se ukazuje na horizontu dějin jako světlo, které nezná západu ? nám připomíná, že nejde jenom o myšlenku, že Bůh je plnost světla, nýbrž o realitu, která je pro nás lidi již uskutečněna a je stále aktuální: dnes tak jako tehdy se Bůh zjevuje v těle, tj. v ?živém těle? církve, která putuje časem, a ve svátostech nám dnes dává spásu.
Symboly vánočních oslav, jak jsou zmiňovány ve čteních a modlitbách, dávají liturgii této doby hloubku smyslu zjevení Boha v jeho vtěleném Slovu-Kristu čili ?manifestace?, která má také eschatologický význam a orientuje tedy k posledním časům. Oba příchody, ten historický a ten na konci dějin, byly už v adventu bezprostředně spojeny, ale právě na Zjevení Páně a ve Křtu Páně se mesiášská manifestace slaví v perspektivě eschatologických očekávání: mesiášské zasvěcení Ježíše, vtěleného Slova, viditelným sestoupením Ducha svatého, vede k naplnění času příslibů a ohlašuje poslední časy.
Je třeba osvobodit vánoční dobu od příliš moralistického a sentimentálního nádechu. Slavení Vánoc nám nepodává pouze příklady hodné následování, jakými jsou pokora a chudoba Páně, jeho laskavost a láska vůči lidem, nýbrž je spíše výzvou nechat se naprosto proměnit Tím, kdo vstoupil do našeho těla. Svatý Lev Veliký prohlašuje: ?Syn Boží se spojil s námi a spojil nás se Sebou takovým způsobem, že se snížení Boha k lidské podmíněnosti stalo povýšením člověka až výšinám Boha? (Sermo in Nativitate Domini 27,2). Cílem zjevení Boha je naše účast na božském životě, na uskutečnění tajemství jeho vtělení v nás. Toto tajemství je dovršením povolání člověka. Opět sv. Lev Veliký vysvětluje konkrétní a stále aktuální důležitost tajemství Vánoc pro křesťanský život: ?slova evangelia a proroků? rozněcují našeho ducha a učí nás chápat Narození Páně, tajemství Slova, které se stalo tělem, nejenom jako připomínku minulé události, nýbrž jako fakt, který se děje před našimi zraky? je to jakoby nám bylo v dnešní slavnosti znovu oznámeno: ?Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: ?V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel ? to je Kristus Pán?? (Sermo in Nativitate Domini 29,1). A dodává: ?Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení? (Sermo 1 in Nativitate Domini, 3).
Drazí přátelé, prožijme tuto vánoční dobu intenzivně. Poté co jsme se klaněli Božímu Synu učiněnému člověkem a položenému do jeslí, jsme voláni přejít k oltáři Oběti, kde se nám Kristus, živý Pán, jenž sestoupil z nebe, nabízí jako pravý pokrm pro život věčný. A to co jsme viděli svýma očima u stolu Slova a Chleba Života, to co jsme rozjímali, čeho se naše ruce dotýkaly, totiž Slovo učiněné tělem, zvěstujme s radostí světu a velkodušně dosvědčujme celým svým životem.
Znovu ze srdce vám všem a vašim drahým přeji šťastný Nový rok a přeji požehnané svátky Zjevení Páně.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
