Nový portál Vatikánského rozhlasu

Madrid. 1. Setkání s řeholními sestrami v Escorial
2. Setkání s univerzitními učiteli v Escorial
3. Pobožnost křížové cesty na Plaza Cibeles

Druhý den v Madridu zahájil Benedikt XVI. soukromou mší svatou na apoštolské nunciatuře, odkud odjel do paláce La Zarzuela na severovýchodním předměstí města.
Tento původně lovecký zámeček ze 17. století zvolil královský pár za svou rezidenci ihned po svatbě v roce 1962. Král Juan Carlos I. pochází z rodu Bourbonů, podle historiků nejstarší královské rodině Evropy, jejíž původ sahá až k Merovingům. S královnou Sofií, dcerou řeckého krále Pavla, mají tři děti, infantky Elenu a Kristinu a nástupce trůnu, Filipa, který sídlí poblíž svých rodičů v nově postaveném paláci. Připomeňme, že mezi historickými tituly španělského krále je také „Rey católico“, a tradičně se též stává protokanovníkem římské baziliky Santa Maria Maggiore.
Královský pár přivítal papeže v doprovodu kardinálů a biskupů u vstupu do paláce Zarzuela. Po představení dalších členů královské rodiny se Benedikt XVI. odebral k soukromému rozhovoru s Juanem Carlosem v jeho pracovně.

ad 1. Krátce před polednem přijel Benedikt XVI. do Escorialu, správněji do královského kláštera sv. Vavřince spojeného s královskou rezidencí, který 50 kilometrů od Madridu nechal postavit v 2. polovině 16. století Filip II. podle návrhu Juana Bautisty de Toledo a Juana de Herrrery. Ohromný komplex obdélníkového půdorysu s delším průčelím přesahujícím 200 metrů, inspirovaný rekonstrukcemi Jeruzalémského chrámu, se stal jedním z nejrozšířenějších vzorů pro barokní kláštery v následujících dvou stoletích. V knihovně Escorialu zamýšlel Filip II. shromáždit veškeré dostupné poznání, palácové prostory zdobí sbírky evropského umění 16. století. Escorial je zároveň pohřebištěm španělských králů a klášterem, ve kterém dodnes žije 28 augustinianů, kteří vedou klášterní školu a vyučují také na přilehlé Universitě María Cristína.

Po pozdravu představitevitelů místní správy a představeného escorialských augustiniánů vsotupil Benedikt XVI. na Královské nádvoří (Patio de los Reyes), kde jej očekávalo 1600 mladých řeholnic z různých kongregací, včetně kontemplativních.

„Mám obrovskou radost, že se během Světových dnů mládeže, které slavíme v Madridu, mohu setkat s vámi, které jste zasvětily své mládí Pánu, a děkuji za váš milý úvodní pozdrav.“

Knihovna Escorialu obsahuje četná důležitá vydání Písma a západních mnišských řeholí, připomněl papež, a zdůraznil, že neméně cenným způsobem uchovávání Božího slova je právě řeholní život. Následování Krista čistého, chudého a poslušného je živou exegezí Božího Slova, dodal.

„Osobní setkání s Kristem, z něhož čerpá vaše zasvěcení, musí být dosvědčováno proměňující silou vašich životů a má zvláštní význam dnes, kdy zaznamenáváme „určité »zatmění Boha«, určitý druh ztráty paměti, ne-li přímo odmítnutí křesťanství či popření pokladu naší víry, které může vést ke ztrátě naší nejhlubší totožnosti“ (Poselství ke 26. SDM 2011, 1). Tváří v tvář relativismu a průměrnosti vyvstává potřeba této radikality, která dosvědčuje, že zasvěcení znamená příslušnost k Bohu nanejvýš milovanému.“
Církev potřebuje vaši mladou věrnost, zakořeněnou a založenou v Kristu. Děkuji za vaše velkorysé, naprosté a trvalé „ano“, jímž odpovídáte na povolání Milovaného.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. k řeholnicím je ZDE

Papež se rozloučil s řeholnicemi latinsky zpívaným Pater noster a požehnáním.

ad 2. Potom přešel do baziliky sv. Vavřince, kde jej neutuchajícím potleskem přivítalo na tisíc mladých vysokoškolských učitelů v pestrých talárech španělských univerzit.

Benedikt XVI. se k nim obrátil jako ke „spolupracovníkům při šíření pravdy“. Zvláště pozdravil také účastníky Světového kongresu katolických univerzit, který v těchto dnech probíhal v Ávile a kladl si zásadní otázku po identitě a poslání těchto institucí. Právě u tohoto tématu se také zastavil ve své úvaze: je skutečně posláním univerzitního profesora formovat kompetentní profesionály, kteří budou odpovídat poptávce trhu, jak se dnes říká? Jsme skutečně spokojeni s touto užitkovou vizí vzdělání, ptal se papež před shromážděním univerzitních učitelů.

„Povyšuje-li se na hlavní kritérium jenom užitečnost a bezprostřední pragmatismus, mohou být ztráty dramatické: od bezmezného zneužívání vědy podstatně překračující sebe samu až k politickému totalitarismu, který lze snadno zahlédnout tam, kde je eliminováno jakékoli kritérium, které by přesahovalo pouhý mocenský kalkul.“

To, co nás chrání před upadnutím do tohoto pragmatismu, je právě idea univerzity. „Univerzita byla a dosud je povolána být domem, kde se hledá pravda člověku vlastní,“ pokračoval papež.

„Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno (srov. Jan 1,3), a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha. Tato dobrá zpráva ukazuje racionalitu celého stvoření a hledí na člověka jako na tvora, který se na této racionalitě podílí a může ji rozpoznat. Univerzita proto ztělesňuje ideál, který nesmí být znetvořen ani kvůli ideologii uzavřené racionálnímu dialogu, ani kvůli pochlebování utilitárním logikám čirého trhu, který v člověku spatřuje jenom spotřebitele. “

Právě v tom je vaše životní poslání, apeloval Svatý otec, vy máte tu čest a odpovědnost předávat ideál univerzity. Jste pokračovateli mnoha pokorných služebníků evangelia, z nichž se právě proto stali velcí lidé ducha. Podstatné lidské otázky stále vyžadují naši pozornost a vedou vpřed.

„Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je [víra] vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“ (Parmenides, 135d). Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.“

Benedikt XVI. vyzval mladé profesory, aby neztráceli žízeň po pravdě a neomezovali se na pouhé sdělování faktů, nýbrž aby se nasadili ve formaci mladých lidí. Jak upozornil, k tomu je potřeba celého člověka, inteligence i lásky, rozumu i víry, a zároveň je nutné mít před sebou zvláštní charakter pravdy, učil papež:

„Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme. V tomto úkolu ať vám pomáhá Pán, který vás žádá, abyste byli prostí a účinní jako sůl, jako světlo, které bez rozruchu svítí (srov. Mt 5,13-15).“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. k univerzitním učitelům ZDE

Z Escorialu se Benedikt XVI. vrátil na apoštolskou nunciaturu do Madridu, kde - jak se stalo tradicí Světových dnů mládeže – poobědval se skupinou mladých vylosovaných z řad 30 tisíc dobrovolníků: Pět dívek a pět chlapců ze všech světadílů a k tomu jeden španělský pár. Za Evropu padl los na Evu Jánošíkovou ze Slovenska. O svém setkání s papežem nám řekla:

„Můj los padl jako poslední a byla jsem z toho v šoku. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Všichni tleskali, já jsem se z toho rozplakala, a potom mi všichni gratulovali. Cítila jsem se skoro jako po zásnubách… Jinak jsem mimochodem seděla hned vedle Svatého otce a pomohla jsem mu přečíst svoje jméno, protože s tím měl problém :-) Svatý otec během oběda nechával při hovoru iniciativu na mladých. Sám poslouchal, ale velmi aktivně, a reagoval na řečené. Vlastně se každý z nás dvanácti představil, takže, když měl každý pět minut, uplynulo to velmi rychle a byl to pro mne velmi vzácný čas.“

Odpoledne přijal Benedikt XVI. na nunciatuře španělského premiéra, José Luise Zapatera. Soukromý rozhovor s tímto šéfem vládnoucí Španělské socialistické dělnické strany se týkal mimo jiné témat jako ekonomická situace v Evropě nebo hladomor v Africe. Potvrzena byla také aktuálnost dohod mezi Svatým stolcem a Španělskem.

ad 3. Večer se Svatý otec účastnil v centru Madridu Křížové cesty. Rozjímání k jednotlivým zastavením připravily sestry od Kříže, které pečují o nejchudší a nejpotřebnější. V nesení kříže se vystřídali zástupci 15 zemí. Křížová cesta propojila víru a sakrální umění španělských diecézí. Jednotlivá zastavení, tzv. pasos, jsou pašijové scény, které se objevují na ulicích španělských měst v procesích Svatého týdne. Zvláštní pozornost si zaslouží „Poslední večeře“ z Mursie sousoší z 18. století, jehož autorem je Francisco Salzillo, dále Kristus z Mena, nazývaný také Kristus Legionářů z Nmalagy, protože jej v procesích nosí vojáci či Kladení Krista do Hrobu z Leónu ze 17. století. Křížové cesty se účastnili také členové konfraternit po staletí pečujících o toto zpřítomňování pašijí.

„Jsou to obrazy, v nichž souzní víra a umění, aby tak zasáhly srdce člověka a vybídly jej ke konverzi. Je-li pohled víry čirý a autentický, krása mu slouží, dovede přiblížit tajemství naší spásy, hluboce nás dojmout a proměnit naše srdce, jak se to stalo svaté Terezii od Ježíše, když rozjímala před obrazem trpícího Krista (srov. Vlastní životopis, 9,1)“
řekl Benedikt XVI. o působivých pašijových scénách v promluvě na závěr Křížové cesty.

„Kristovo utrpení nás podněcuje, abychom na svá ramena brali utrpení světa v jistotě, že Bůh není někým, kdo je člověku a jeho údělu vzdálen či odcizen. Naopak, on se stal jedním z nás, »aby mohl spolu s člověkem sou-cítit, spolu-trpět způsobem velmi reálným, totiž v těle a krvi… Odtud vstoupil do veškerého lidského utrpení ten, kdo naplno toto utrpení sdílí a spolu ho snáší; odtud do každého utrpení proniká con-solatio, útěcha z přítomné soucitné, spolutrpící Boží lásky, a spolu s ní vychází hvězda naděje« (Spe salvi, 39).“

Vy, kteří jste citliví, nepřecházejte nevšímavě kolem lidského utrpení, vybízel mladé papež. Bůh očekává, že nabídnete ze sebe to nejlepší, svou lásku a soucit. Stávejte se znamením Boží útěchy a spásy. Právě ochota trpět pro druhého, trpět z lásky k pravdě a spravedlnosti jsou podstatné základy humanity, jejichž odložení by člověku přivodilo zkázu, zopakoval papež slova své encykliky Spe salvi.

„Kříž nebyl výsledkem neúspěchu, nýbrž způsobem, jak ukázat lásku, která přistupuje až k tomu nejbezmeznějšímu darování vlastního života. ... V něm rozpoznáváme ikonu svrchované lásky, kde se učíme milovat to, co miluje Bůh a tak, jak On miluje. Toto je dobrá zvěst, která vrací světu naději.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. po Křížové cestě ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)