Je tomu už dávno, kdy byla přijata interpretace, která zpochybňuje 25. prosinec roku 1 před n. l. jako datum Ježíšova narození. Obvykle se přitom operuje datem Herodovy smrti, poněvadž souvisí s Ježíšovým narozením. Uvádí se, že zemřel roku 4 před n.l., takže by se s ohledem na událost vraždění neviňátek, mohl Ježíš narodit jedině roku 6 či 7 před n.l.
Tato interpretace je falešná a Ježíš se skutečně narodil v prosinci roku 1 před n.l., jak to podává tradice.
Proveďme však konfrontaci obou tezí.
První klade Ježíšovo narození do roku 7 před n.l., ujala se v 19. století a zakládá se na konjunkci planet Jupitera a Saturnu, ke které došlo právě v onom roce. Tento astronomický fenomén byl ztotožněn s viděním hvězdy, o níž mluvili tři mudrci.
Druhou tezi zastával již Dionysius Exiguus v 6. století a ke slovu přišla znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování Washingtonské U.S.Naval Observatory a klade Ježíšovo narození do roku 1 takzvaného našeho letopočtu. Za zmínku stojí, že podle zastánců oné první hypotézy žil Ježíš od roku 7 před n.l. do roku 30 n.l. a tedy 37 let, zatímco podle druhé teze od roku 1 do roku 33 n.l., tedy 33 let.
Tato druhá teze, podle níž se Ježíš narodil roku 1 před n.l., tedy ve 36. roce Herodovy vlády, 42. roce vlády císaře Augusta a ve 3. čtvrtině 194 olympiády je nyní vědecky nezpochybnitelná.
Jak ale udržet, že se Ježíš narodil v roce -1, když Herodes zemřel roku 4 před n.l.?
Podle Josefa Flavia bylo Herodovi 15 let, když Hyrkán dovršil devátý rok od svého jmenování, od doby, kdy jej Pompejus v Jeruzalémě pomazal na Velekněze. Víme, že Herodes zemřel ve věku 71 let, to znamená roku 2 či 3 n.l., přesněji 55 let po roce 54 před n.l., a tedy nikoli roku 4 před n.l., jak se dnes běžně uvádí. Kromě toho zatmění měsíce, o kterém mluví Josef Flavius jako o události, jež provázela Herodovu smrt, nastalo jak roku 4 před n.l., tak roku 3. n.l. V této souvislosti je třeba také zmínit, že kalendáře, připravený opatem Dionysiem přechází bez od roku 1 před n.l. přímo k roku 1 n.l.
Navíc je třeba dodat, že trvání vlády Herodových synů překračuje o tři roky datum abdikace či smrti jejich otce: Archelaos byl vyhnán z Judska roku 7 n.l. po deseti letech své vlády; Filip umírá roku 34 n.l. po 37 letech vlády a Antipas zemřel roku 40 n.l. po 43 letech kralování. Tento fakt vede k závěru, že všichni vládli alespoň tři roky společně s otcem. Je proto třeba klást smrt Heroda do roku 2-3 n.l., protože rok 4 n.l. byl podle závěti rokem, kterým se království dělilo na tři části.
Z řečeného plyne, že tvrzení, podle něhož se Ježíš narodil roku 1 před n.l. a Herodes zemřel mezi lety 2 – 3 n.l., je podložené. Potvrzuje to také tradice východních církví, juliánský a gregoriánský kalendář.
Kromě toho se Ježíš opravdu narodil dne 25. prosince.
Dionysius přijal 25. prosinec nikoli jako datum, které bylo uměle zavedeno křesťanskými církvemi. Podle Tertuliána se Ježíš narodil roku 752 od založení Říma, ve 41 roce vlády císaře Augusta. Moderní bádání umožnila propojit historická data s astronomickými údaji, které jsou zaručené. Tím jsou překonány kontrasty mezi židovským světem a křesťanskou kulturou, které mohou ovlivňovat historiky. Chronologii lze rekonstruovat, což učinil známý historik Giorgio Fedalto, když porovnal různé letopočty (srov. Storia e metastoria del cristianesimo. Questioni dibattute, Verona 2006, str. 39-58 a Carsten Peter Thiede, La nascita del cristianesimo, Milano 1999, str. 267-322).
Také o zprávách, které těsně předcházejí Ježíšovo narození můžeme učinit pár poznámek. Lukáš, který chce Ježíše a jeho příchod historicky zařadit, totiž podává další souřadnice. Začíná své evangelium poukazem na jeruzalémskou, židovsko-křesťanskou tradici, což je fakt zdánlivě marginální, ale historicky ověřitelný. Podle evangelisty, zvěstoval anděl Gabriel knězi Zachariášovi, „když jednou byla na řadě (taxis) jeho třída (ephemeria) (Lk 1,8), totiž Abiášova (Lk 1,5), že jeho manželka Alžběta počne syna. Lukáš tady odkazuje na střídání kněžských tříd, které zavedl král David (1 Kron 24,1-7.19). 24 kněžských tříd se postupně střídalo podle neměnného pořadí ve službách v chrámu od soboty do soboty, dvakrát za rok. Byl to známý fakt mezi židy a rovněž v židovsko-křesťanském prostředí. Turnus Abiášovy třídy, předepsaný dvakrát za rok, spadal na 8 až 14 den třetího měsíce židovského lunárního roku a na 24 – 30 den osmého měsíce židovského roku. (Srov. Shemarjahu Talmon, The Calender Reckoning of the sect from the Judean Desert. Aspect of the Dead Sea Scroll, in Skripta Hierosolymitana, vol. IV, Jerusalem 1958, str. 162-199 a Antoniio Ammassari, Alle origini del calendario natalizio, in Euntes Docete, 45, 1992, str.11-16). Tento druhý turnus připadá podle slunečního kalendáře na poslední dekádu září.
Takto je zřejmé také historické datum narození Jana Křtitele (Lk 1,57-66), připadající na 24. června, tedy o devět měsíců později. A také zvěstování Marii, když byla Alžběta „v šestém měsíci“ (Lk 1,28), odpovídá 25. březnu. Poslední důsledkem je pak historické datum 25. prosince, které následuje po 9 měsících od zvěstování Marii.
Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce, tzn. svátek Mitrův nebo císařův, který připadal na zimní slunovrat. Je pravdou, že po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu. Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204 (Komentář ke knize proroka Daniela). K tomu lze připojit také homilii Jana Zlatoústého z roku 386, kde tvrdí, že římská církev zná datum Kristova narození z archivu římské říše, ve kterém se uchovala akta o sčítání lidu provedeném na rozkaz císaře Augusta.
Stojí také za zmínku, že v byzantském ritu slavnost Zvěstování liturgicky ruší neděli i Zelený čtvrtek a připadne-li na Velikonoce, zpívá se namísto poloviny mešního kánonu zvláštní hymnus složený právě k tomuto souběhu obou slavností. Nepřetržitá paměť je tedy střežena liturgií, k čemuž zásadně přispělo Lukášovo evangelium a jeho důraz na místa, data a osoby.
Křesťanská slavnost Narození Páně tedy nemá svůj historický původ v Římě, nýbrž ve Svaté zemi. Tímto se nechce říci, že je objasněno úplně všechno, ale „starší teorie, že 25. prosinec se v Římě formoval v protikladu k mýtu o Mitrovi, nebo také jako křesťanská odpověď na kult nepřemožitelného Slunce, který byl ve třetím století podporován římskými císaři jako pokus o vytvoření nového říšského náboženství, jsou již dnes neudržitelné.“ (J.Ratzinger, Duch liturgie, Barrister&Principal, Brno 2006, str. 95).
P. Nicola Bux je profesorem východní liturgie a sakramentální teologie na teologické fakultě v Bari a odborným poradcem několika vatikánských Kongregací.
Z internetového portálu Scienza e fede
zpracoval a přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
