Vaše Milosti,
ctihodní bratři,
vážení mniši a mnišky,
drazí bratři a sestry!
Skutečnost, že dnes jsem tady v bazilice sv. Řehoře na Celiu, abych slavil nešpory liturgické památky svatého Řehoře Velikého, je pro mne důvodem velké radosti. Spolu s vámi, drazí bratři a sestry kamaldulské mnišské komunity, vzdávám díky Bohu za tisíc let od založení posvátného kamaldulského eremu svatým Romualdem. Upřímně se raduji z toho, že je zde při této příležitosti Jeho Milost, doktor Rowan Williams, canterburský arcibiskup. Vás, drahý bratře v Kristu, každého z vás, drazí mniši a mnišky, a všechny přítomné co nejsrdečněji zdravím.
Slyšeli jsme dva úryvky ze svatého Pavla. Ten první z druhého listu Korinťanům obzvláště ladí s liturgickou dobou postní, kterou prožíváme. Obsahuje totiž apoštolovo povzbuzení, abychom využili příhodného času k přijetí milosti Boží. Příhodným časem je ovšem ten, ve kterém přišel Ježíš Kristus, aby nám zjevil a daroval lásku Boží svým vtělením, umučením, smrtí a zmrtvýchvstáním. „Den spásy“ je onou realitou, kterou svatý Pavel na jiném místě nazývá „plností času“, momentem, kdy se Bůh svým vtělením zcela výjimečným způsobem vstoupil do času a naplnil ho svou milostí. Je tedy na nás, abychom přijali tento dar, kterým je sám Ježíš, jeho Osoba, jeho Slovo, jeho Duch svatý. Kromě toho v tomto prvním čtení svatý Pavel mluví o také o sobě, svém apoštolátu, jak se snaží být věrný Bohu, aby jeho služba byla vskutku účinná a nestala se naopak překážkou víry. Tato slova vedou naše myšlenky ke svatému Řehoři Velikému a zářivému svědectví, které vydal lidu Říma a celé církvi svojí bezúhonnou a horlivou službou evangeliu. Opravdu je možné vztáhnout také na svatého Řehoře to, co napsal Pavel o sobě: milost Boží v něm nezůstala ležet ladem (srov. 1 Kor 15,10). Skutečným tajemstvím v životě každého z nás je právě přijetí Boží milosti a souhlas s jejím působením z celého srdce a všemi silami. A je to také tajemství opravdové radosti a hlubokého pokoje.
Druhé čtení bylo vzato z listu Kolosanům. Tato slova, jež jsou tak působivá svým duchovním a pastoračním rozletem, adresuje Pavel členům zmíněné komunity, aby podle evangelia všechno, co budou říkat nebo dělat, konali „ve jménu Pána Ježíše“ (Kol 3,17). „Buďte dokonalí“, řekl Učitel svým učedníkům; a apoštol nyní vybízí k životu podle tohoto vznešeného kritéria křesťanského života, kterým je svatost. Může tak činit, protože bratři, ke kterým se obrací, jsou „od Boha vyvolení, svatí a milovaní“. Také tady je základem všeho Boží milost, dar povolání, tajemství setkání s živým Ježíšem. Tato milost však vyžaduje odpověď pokřtěných, vyžaduje nasazení osvojit si Kristovo smýšlení: milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost, trpělivost a vzájemné odpuštění, a především jako syntézu a vrchol všeho agape, lásku, kterou Bůh daroval skrze Ježíše a Duch svatý vlil do našich srdcí. Obléci Krista lze jedině, přebývá-li jeho Slovo mezi námi a v nás s celým svým bohatstvím a v hojnosti. Křesťanská komunita se v atmosféře ustavičného díkůvzdání živí Slovem a jako píseň chvály pozvedá k Bohu Slovo, které nám daroval On sám. A každý skutek, každé gesto, každá služba se dovršuje v rámci tohoto hlubokého vztahu k Bohu, ve vnitřním hnutí trojiční lásky, která sestupuje k nám a vystupuje k Bohu pohybem, který dostává svoji nejvznešenější formu slavením eucharistie.
Toto Slovo osvěcuje také příznivé okolnosti, které nás dnes shromáždily ve jménu svatého Řehoře Velikého. Díky věrnosti a dobrotivosti Pána dovršila mnišská kongregace kamaldulského řádu svatého Benedikta tisíc let svého dějinného putování, denně se sytila Božím Slovem a eucharistií, jak ji to učil její zakladatel svatý Romuald podle onoho triplex bonum, tedy samoty, komunitního života a evangelizace. Příkladné postavy mužů a žen Božích jako svatý Petr Damiani, Gracián – který napsal proslulé Decretum – svatý Bruno z Querfurtu a pět bratří mučedníků, Rodolfo I a II, blahoslavená Gherardesca, blahoslavená Jana da Bagno a blahoslavený Pavel Giustiniani; muži věd a umění jako fra Mauro il Cosmografo, Vavřinec Mnich, Ambrož Traversari, Petr Delfino a Kvido Veliký; historici jako kamaldulští kronikáři Jan Benedikt Mittareli a Anselm Costadoni; horliví pastýři církve, mezi nimiž vyčnívá papež Řehoř XVI. – ti všichni ukázali horizont a velkou plodnost kamaldulské tradice.
Každá fáze dlouhých kamaldulských dějin poznala svědky evangelia nejenom v ústraní ticha a samoty a ve společném životě sdíleném s bratry, ale také v pokorné a velkorysé službě všem. Obzvláště plodná byla nabídka kamaldulské pohostinnosti. V dobách florentského humanismu se kamaldulské zdi staly dějištěm proslulých disputationes, kterých se účastnili velcí humanisté jako Marsilio Ficino a Kryštof Landino; v dramatických letech druhé světové války se v těchto klášterech zrodil známý „Kamaldulský kodex“, jeden z nejvýznamnějších pramenů Ústavy Italské republiky. Neméně plodné byly roky Druhého vatikánského koncilu, během nichž uzrály mezi kamaldulskými osobnostmi velké hodnoty, které obohatily tuto Kongregaci i církev, poskytly nové podněty a přispěly k novým fundacím ve Spojených státech amerických, Tanzánii, v Indii a v Brazílii. Zárukou plodnosti toho všeho byla podpora mnichů a mnišek, kteří doprovázeli nové fundace ustavičnou modlitbou, konanou v hloubi svých pousteven, nezřídka až heroickou měrou.
17. září 1993 se bl. Jan Pavel II. setkal s mnichy posvátného kamaldulského eremu a komentoval jejich nadcházejí generální kapitulu „Volit naději, volit budoucnost“ těmito slovy: „Volit naději a budoucnost v posledku znamená volit Boha… Znamená to volit Krista, naději člověka“. A dodal: „K tomu dochází zejména onou formou života, kterou Bůh vzbudil v církvi, když inspiroval svatého Romualda k založení benediktinské rodiny kamalduliánů vyznačující se komplementaritou eremu a kláštera, tedy vzájemně koordinovaného života v samotě a v cenobitském společenství“. Můj blahoslavený předchůdce také zdůraznil, že „volit Boha znamená rovněž pokorně a trpělivě pěstovat ekumenický a mezináboženský dialog právě přijímáním Božích časů“ vždy ve věrnosti původnímu charismatu obdrženému od svatého Romualda a předávanému v rozmanitosti tisícileté tradice.
Povzbuzeni návštěvou a slovy Petrova nástupce budete vy, kamaldulští mniši a mnišky, pokračovat v cestě a stále znovu hledat správnou rovnováhu mezi eremitským a cenobitským duchem, mezi požadavkem cele se věnovat Bohu v samotě a vzájemné podpoře v modlitbě a požadavkem přijímat bratry, aby mohli čerpat z pramenů duchovního života a posuzovat dění tohoto světa opravdu podle evangelního svědomí. Takto usilujte o dosažení oné perfecta caritas, kterou svatý Řehoř Veliký považoval za cíl každého projevu víry; onoho nasazení, které potvrzuje vaše heslo „Ego Vobis, Vos Mihi“, tedy souhrnná formulace smlouvy mezi Bohem a jeho lidem, zdroj trvalé vitality vašeho charismatu.
Klášter svatého Řehoře al Celio je římským kontextem kamaldulského milénia, které slavíme spolu s Jeho Milostí, canterburským arcibiskupem, jenž spolu s námi, tento klášter pokládá za rodiště svazku mezi křesťanstvím na britských ostrovech a římskou církví. Dnešní bohoslužba má tedy hluboký ekumenický charakter, který, jak víme, je součástí soudobého kamaldulského ducha. Tento římský kamaldulský klášter zejména po Druhém vatikánském koncilu rozvíjel s Canterbury a s anglikánským společenstvím vztahy, které mají dnes již svoji tradici. Římský biskup se dnes potřetí setkává s canterburským arcibiskupem v domě svatého Řehoře Velikého. A je správné, že tomu tak je, protože právě v tomto klášteře papež Řehoř vybral Augustina a čtyřicet jeho druhů-mnichů, aby je přibližně před čtrnácti stoletími poslal zvěstovat evangelium mezi kmeny Anglů. Stálá přítomnost mnichů na tomto místě a po tak dlouhou dobu je sama o sobě již svědectvím věrnosti Bohu a jeho církvi, takže jsme šťastni, že jej můžeme šířit do celého světa. Znamení, které společně položíme na posvěcený oltář, kde Řehoř sám slavil eucharistickou oběť, je výrazem přání, že nebude pouhou vzpomínkou na naše bratrské setkání, ale také podnětem pro všechny věřící, anglikány a katolíky, aby při návštěvě slavných hrobů svatých apoštolů a mučedníků obnovili nasazení ustavičně se modlit a zasazovat o jednotu, abychom plně žili podle onoho „ut unum sint“, se kterým se Ježíš obrátil k Otci.
Tuto hlubokou touhu, kterou s radostí sdílíme, svěřujeme nebeské přímluvě svatého Řehoře Velikého a svatého Romualda.
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
