Nový portál Vatikánského rozhlasu

Těší mne, že jsem mezi vámi a rád bych co nejvřeleji poděkoval mons. Josemu Guadaloupe Martin Rábagovi, arcibiskupovi Leónu, za jeho laskavá slova na uvítanou. Zdravím mexický episkopát, jakož i zde přítomné kardinály a biskupy pocházející z Latinské Ameriky a Karibiku. Srdečně zdravím také všechny veřejné představitele, kteří nás provázejí, a všechny, kdo přišli, aby se účastnili mše svaté, které předsedá Petrův nástupce.

„Stvoř mi čisté srdce, Bože“ (Žl 50,12), prosili jsme v responsoriálním Žalmu. Toto zvolání vyjadřuje hloubku, o kterou máme usilovat, když se připravujeme na slavení velikého tajemství utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně v příštím týdnu. Pomáhá nám také pohlédnout do hloubi lidského srdce, zvláště ve chvílích, kdy se spojuje bolest s nadějí, jako nyní, kdy proniká mexický lid i ostatní národy Latinské Ameriky.

Touha po čistém, upřímném a pokorném srdci, jež je vděčné Bohu, se v Izraeli šířila spolu s vědomím přetrvávajícího zla a hříchu v jeho lůně, jakoby šlo o neúprosnou a nepřemožitelnou mocnost. Nezbývalo tedy než důvěřovat v milosrdenství všemohoucího Boha s nadějí, že On celou tu nesnesitelnou a temnou situaci bez vyhlídek na budoucnost změní zevnitř, od srdce. Tak se otevřela cesta směrem k nekonečnému milosrdenství Pána, který nechce záhubu hříšníka, ale přeje si, aby se obrátil a žil (srov. Ef 33,11). Čisté a nové srdce je takové, které uznává svoji vlastní bezmocnost a svěřuje se do rukou Božích, aby dále doufalo v jeho přísliby. V tomto smyslu může říci Žalmista Pánu v pevném přesvědčení: „hříšníci se budou obracet k tobě“ (Žl 50,15). A na konci Žalmu podává vysvětlení, které je zároveň rozhodným vyznáním víry: „zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš“ (v. 19).

Dějiny Izraele obsahují také velkolepé skutky a velké zápasy, ale ve chvíli, kdy je třeba se vyrovnat s tím nejryzejším a rozhodujícím údělem, tedy spásou, vkládá Izrael svoji naději nikoli do vlastního úsilí, nýbrž v Boha, který může stvořit srdce nové, nikoli necitlivé a arogantní. Dnes to může každému z nás i našim národům připomínat, že jedná-li se o osobní a komunitní život v jeho nejhlubší dimenzi, nebudou k záchraně stačit lidské strategie. Je třeba se odvolat také k Tomu Jedinému, který může dát život v plnosti, protože On sám je podstatou života, jeho původcem a dal nám na něm účast skrze svého Syna, Ježíše Krista.

Dnešní evangelium nám ukazuje, jak se tato touha po plném životě reálně uskutečnila v Kristu. Vysvětluje to svatý Jan v pasáži, kde se protíná přání několika Řeků, kteří chtějí vidět Ježíše, a chvíle, kdy má být Pán oslaven. Na otázku Řeků, kteří reprezentují pohanský svět, Ježíš odpovídá: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven“ (Jan 12,23). Podivná odpověď, která jakoby se míjela s otázkou, kterou položili Řekové. Co má společného Ježíšovo oslavení s prosbou o setkání s Ním? Určitá souvislost zde vskutku existuje. Někdo by si mohl myslet, podotýká sv. Augustin, že se Ježíš považoval za oslaveného, protože k Němu přišli pohané; něco podobného jako aplaus zástupů, který provolává „slávu“ velikánům světa, řekli bychom dnes. Tak tomu ale není. „Bylo třeba, aby vznešenosti Jeho oslavení předcházela pokora Jeho utrpení“ (In Joannis Ev. 51,9).

Ježíšova odpověď oznamující jeho blížící se utrpení říká, že nabízející se setkání by v oné chvíli bylo povrchní a patrně klamné. Toho, kterého chtějí spatřit Řekové, uvidí povýšeného na kříži, odkud potáhne všechny k sobě (srov. Jan 12,32). Jeho „sláva“ vysvítá z Jeho výkupné oběti za všechny, když jako pšeničné zrno padající do země odumírá, klíčí a přináší hojné plody. Setkají se s Tím, kterého zajisté nevědomky hledali ve svém srdci, totiž pravého Boha, který se dává poznat všem národům. Takto také Naše Paní Guadalupská ukázala svého a Božího Syna svatému Juanovi Diegovi. Nikoli jako skvělého legendárního hrdinu, ale jako pravého Boha, pro něhož žije, Stvořitele lidí, blízkostí a příbuzností, Stvořitele nebe i země (srov. Nican Mopohua, v.33). Učinila tak tehdy to, co již prožila při svatbě v Káni, kdy byla zaskočena nedostatkem vína a rovnou ukázala služebníkům, že cestou následování je její Syn: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5).

Drazí bratři, když jsem cestoval sem, mohl jsem spatřit památník Krista Krále na hoře „Cubilete“. Můj ctihodný předchůdce, bl. Jan Pavel II., i když si to vroucně přál, nemohl během svých návštěv v této milované zemi toto příznačné místo víry mexického lidu navštívit. Dnes se zajisté raduje v nebi, že mi Pán daroval milost být nyní s vámi, a žehná mnoha milionům Mexičanů, kteří před nedávnem přišli uctít jeho relikvie v různých koutech této země. Onen památník tedy představuje Krista Krále. Avšak koruny, které má, jedna královská a druhá trnová, ukazují, že Jeho království není takové, jak ho mnozí pochopili a chápou. Jeho království nespočívá v moci jeho vojsk, kterými by silou nebo násilím ovládl ostatní. Zakládá se na větší moci, která dobývá srdce: na lásce Boží, kterou přinesl na svět svou obětí a pravdou, kterou dosvědčil. To je jeho vláda, kterou mu nikdo nebude moci odejmout a nikdo ji nesmí opomíjet. Proto je správné, aby tato svatyně byla především místem poutí, vroucích modliteb, obrácení, smíření, hledání pravdy a přijímání milosti. Jeho, Krista, prosme, aby kraloval v našich srdcích, očistil je a učinil chápavými, naplnil je nadějí a odvahou v pokoře.

Také dnes v tomto parku připomínajícím dvousetleté výročí vzniku mexického státu, který spojil četné rozdíly, ale měl jediný úděl a společnou touhu, prosme Krista o čisté srdce, ve kterém bude moci přebývat jako Kníže pokoje, „díky Boží moci, která je mocí dobra, mocí lásky“. A aby Bůh přebýval v nás, je třeba Mu naslouchat, je třeba nechat se denně interpelovat jeho Slovem, rozjímat o Něm ve vlastním srdci podle příkladu Panny Marie (srov. Lk 2,51). Tak poroste naše osobní přátelství s Ním, naučíme se tomu, co od nás očekává On, a dostane se nám povzbuzení, abychom jej dávali poznat druhým.

V Aparecidě biskupové Latinské Ameriky a Karibiku prozíravě přijali nezbytnost potvrdit, obnovit a oživit novost evangelia, zakořeněného v dějinách těchto zemí „osobním a komunitním setkáním s Ježíšem Kristem, který vzbuzuje učedníky a misionáře“ (Závěrečný dokument, 11). Kontinentální misie, která probíhá od diecéze k diecézi na tomto kontinentu, má za cíl rozšířit toto přesvědčení mezi všemi křesťany a všemi církevními společenstvími, aby odolali pokušením povrchní a zvykové víry, která je někdy zlomkovitá a nedůsledná. Také tady je třeba překonat únavu víry a znovu si osvojit „radost z křesťanské existence a oporu ve vnitřní blaženosti, která pramení z poznání Krista a příslušnosti do Jeho církve. Z této radosti se rodí energie sloužit Kristu i v tíživých situacích lidského utrpení, dávat se Mu k dispozici a neuzamykat se do vlastního blahobytu“ (Promluva k římské kurii, 22. prosince 2011). Vidíme to velmi dobře u svatých, kteří se cele, s nadšením a radostí oddali evangeliu, aniž by hleděli na oběti, včetně oběti vlastního života. Jejich srdce bezpodmínečně volilo Krista, od něhož se naučili, co znamená doopravdy milovat až do konce.

V tomto smyslu je Rok víry, který jsem vyhlásil pro celou církev, „pozvánkou ke skutečnému a novému obrácení se k Pánu, jedinému Spasiteli našeho světa... Víra roste tehdy, je-li prožívána jako zkušenost přijaté lásky a předávána dál jako zakoušená milost a radost“ (Porta fidei, 6,7).

Prosme Pannu Marii, aby nám pomohla očistit naše srdce, zvláště v blížících se Velikonočních svátcích, aby se nám dostalo lepší účasti na tajemství spásy jejího Syna, jak Jej dala poznat těmto zemím. A prosme ji také, aby nadále provázela a chránila své drahé Mexičany a obyvatele Latinské Ameriky, aby Kristus kraloval v jejich životech a pomáhal jim prosazovat odvážně pokoj, svornost, spravedlnost a solidaritu.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie