Bible nám předkládá starodávné vyprávění o Babylonské věži. Lidé, kteří pracovali na budování věže byli přesvědčeni, že dokáží vytvořit cestu vedoucí ke štěstí, k tomu, aby se nebesa před nimi otevřela. Náhle však zjišťují, že cosi nehraje, že - jakkoli pracují společně – jeden staví proti druhému. Ve chvíli, kdy se snaží být jako bohové, objevuje se hrozba, že nebudou ani lidmi. Ztrácejí základní prvek charakterizující lidskou osobu, totiž schopnost vzájemné komunikace, schopnost dorozumět se a pracovat společně, pro společné dobro.
Ekonomická krize blokuje Evropu. Její příčiny nejsou výlučně evropské, ani pouze ekonomické. Mají různý původ: krize bankovního systému ve Spojených státech, dynamický rozvoj v Asii, důsledky rostoucí (strukturální) nezaměstnanosti a nedostatku perspektiv pro mladé generace, chybějící vize výchovného systému, který by odpovídal potřebám sociálního a kulturního tkaniva budoucí společnosti, potíže v definici prorodinné politiky, demografická krize v kontextu stále většího přílivu obyvatel jiných kontinentů do Evropy, dlouhodobé společenské a kulturní důsledky ideologií a lobbingů, které se soustředí na „práva jednotlivce“ a ztrácí ze zřetele společenství, budoucnost občanské společnosti apod.
Rozvoj je dnes polycentrický. Roznorodí jsou aktéři a příčiny rozvoje i nedostatečného rozvoje, viny a zásluhy nejrůznější. Globalizovaná společnost nás sbližuje, ale nečiní bratry. Světové bohatství v globálním měřítu roste, ale rostou též nerovnosti. Ideologie uměle banalizují obraz skutečnosti, ve chvíli, kdy je nutné uvážlivě analyzovat význam lidského faktoru problémů. Systematické prohlubování nerovnosti mezi sociálními skupinami, jak v rámci jedné země tak i mezi populacemi různých států, nejen ničí sociální vazby, ale způsobuje erozi „sociálního kapitálu“, celého přediva vztahů důvěry, věrohodnosti, úcty k závazným pravidlům každého občanského soužití. Sociální otázka se dnes stala radikálně otázkou antropologickou. Umělé oplodnění, embryonální výzkum, možnosti klonování člověka, stále větší možnosti vytvářené technologiemi otevírají nové scénáře, které je ovšem třeba nahlížet v kategoriích etického výběru, kroků směřujících k civilizaci života nebo smrti.
Evropa, oslabená civilizačně i kulturně a na druhou stranu obohacená o miliony přistěhovalců z jiných kontinentů, kultur a náboženství, váží nyní rozhodující kroky ke své budoucnosti. Už v roce 1997, po setkání sedmi prezidentů evropských zemí s Janem Pavlem II. v Hnězdnu, německý prezident Roman Herzog prohlásil, že změny dnes nastávají tak rychle, že vůbec není jisté, zda za 25 let bude Evropy nadále samostatný kontinent, či pouze přívěsek k americkým médiím nebo asijskému průmyslu. Všechno záleží na tom – řekl tehdy – zda se jí podaří znovu získat dynamismus, který po věky čerpala z křesťanství.
Benedikt XVI. dodává „v multikulturnosti světa, v němž všichni žijeme, je zřejmé, že kdyby evropská kultura neměla transcendentní a náboženský rozměr, nebyla by s to navázat dialog se všemi kulturami lidstva. Všechny totiž mají trancendentní a náboženský rozměr, rozměr vlastní lidské bytosti jako takové. V této situaci je úkolem a posláním Evropy budovat dialog, propojit víru a současný racionalistický světonázor v jediné antropologické vizi, která dává plný obraz člověka a díky níž se mohou všechny lidské kultury dorozumívat“ (k novinářům na cestě z Říma do Portugalska, 11. května 2010).
Církev nenabízí technická řešení, ani se nechce vměšovat do politiky jednotlivých zemí, má však co říci k podmínkám, které je nutné brát v úvahu při budování společnosti odpovídající lidské důstojnosti, kvalitě jejího kulturního a občanského rozvoje.
Vatikánský rozhlas už více než dva roky publikuje „Africké obzory“, komentář o důležitých sociálních, kulturních, vzdělávacích a politických problémech celé Afriky. Připravují jej kolegyně a kolegové z Afriky, z šesti redakcí pokrývajících různé jazykové a kulturní části tohoto kontinentu. Nyní zahajujeme rubriku „Evropské obzory“, tedy „úvodník“ o problémech našeho kontinentu, vycházejících z myšlenek založených v učitelském úřadu církve a různých zkušenostech jednotlivých zemí Starého kontinentu, viděných z perspektivy univerzální, „římské“ církve.
Autor je programovým ředitelem Vatikánského rozhlasu. Překlad Johana Bronková.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
