„Věřím v jednoho Boha“ – těmito slovy začíná nicejsko-cařihradské vyznání víry, které pronášíme každou neděli při mši svaté. Křesťané věří v jediného Boha. Tak, jak to čteme v páté knize Mojžíšově: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh. Hospodin je jediný“ (
Dt 6,4). Tak, jak Božím jménem učí prorok Izaiáš: Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! (
Iz 45,22).
Křesťanství je stejně jako judaismus a islám monoteistické náboženství. Monoteismus křesťanů však není shodný s monoteismem židů nebo muslimů. Křesťanský monoteismus je totiž trojiční. Jak nás učí Katechismus, jedna božská přirozenost je ve třech osobách. Stáváme se křesťany přijetím křtu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Tyto tři božské osoby se od sebe liší, avšak nejsou to tři bohové, nýbrž jediný Bůh (srov. KKC 249-256).
Můžeme si klást otázku: Proč trinitární Bůh? Nestačila by jedna božská osoba, která by nám neztěžovala chápání toho, že Tři jsou Jeden?
V odpovědi se musíme odvolat na tvrzení, které nacházíme v Janově evangeliu: „Bůh je láska“, věčná láska sama v sobě. Mohl by však Bůh být láska, kdyby byl pouze jednou, naprosto osamocenou osobou? Abychom mohli hovořit o dokonalé lásce, musíme mít tři osoby – toho, kdo miluje, milovaného a spolumilovaného. Právě tak to je v Bohu – tři božské osoby vytvářejí společenství lásky. Katechismus proto zdůrazňuje: „Bůh je jediný, ale ne osamocený“ (KKC 254).
Křesťan se nemodlí k abstraktnímu božstvu, nýbrž obrací se k Otci, Synu a Duchu – ke všem třem společně, ale také odděleně ke každé ze tří osob. Obrací se k nim s nadějí, že vstoupí do věčného společenství lásky a radosti s trojjediným Bohem.
Další články z podrubriky Víra je ze slyšení
odeslat článek
vytisknout článek
