Řím.
Papeži Piu X. vděčí církev mimo jiné za reformu volby Petrova nástupce. Konkláve, ze kterého vyšel roku 1903 kardinál Giuseppe Sarto jako Pius X., bylo totiž poslední, na kterém církev dovolovala politické ovlivňování volby papeže. Do té doby mohly jednotlivé státy legálně, prostřednictvím některého kardinála, předkládat výhradu ke konkrétnímu kandidátovi na úřad Kristova náměstka.
Pozadí této reformy vysvítá z knihy Konkláve a politická moc (Luciano Trincia, Il Conclave e potere politico, ed. Studium, Roma 2004), v níž byly roku 2004 publikovány deníkové zápisky kardinála Rafaela Merry del Val, státního sekretáře Svatého stolce v letech 1903-1914. Od něho se dozvídáme i o posledním vetu, které padlo právě na konkláve roku 1903 a týkalo se tehdejšího kardinála Rampolly del Tindaro, státního sekretáře, který měl v konkláve nejvyšší, byť ne rozhodující počet hlasů. Veto nebo požadavek státu o vyloučení kandidáta (veto seu exclusiva), jež předložil jménem vídeňské vlády krakovský kardinál Józef Puzyna, sice nepřineslo v dalším skrutiniu snížení počtu hlasů, ale možná zastavilo jejich další růst. Perličkou na celé této epizodě je pak to, že kardinál Puzyna později přiznal, že požadavek, který vyslovil na adresu kardinála Rampolly del Tindaro, nepocházel ani tak od vídeňského císařského dvora jako spíše od něho samého. Pius X. potom učinil přítrž politicky motivovanému ovlivňování konkláve, když roku 1904 apoštolskou konstitucí Commisum Nobis (čl.80) zakázal kardinálům volitelům pod církevním trestem automatické exkomunikace, aby v konkláve předkládali požadavky jakékoli státní moci na osobu budoucí viditelné hlavy církve.
Zavedení této možnosti politického ovlivňování volby papežů lze stěží historicky vystopovat, ale jistě souvisí se světskou autoritou papeže a existencí papežského státu. Papež Pius X., který bývá některými kruhy zmiňován jako nemoderní, se tak jeví jako modernizátor, který vyvodil důsledky ze zániku papežského státu a oživil veřejnou roli i svobodu církve ve vztahu k politickému světu. Projevilo se to zejména v novém Kodexu církevního práva, který byl vydán až za jeho nástupce Benedikta XV., ale byl připraven již za jeho pontifikátu. V knize Římská církev a modernizace práva (Chiesa romana e modernita giuridica, ed. Giuffré, 2008) to bohatě ilustruje profesor církevního práva Carlo Fantappié (člen Papežské komise pro historické vědy).
Pius X. není protagonistou uzavírání se církve do sebe, nýbrž její inovace na všech úrovních církevního života. Federace národních církví, která existovala ještě v druhé polovině 18. století, byla právě zásluhou Pia X. přetvořena v kompaktní mezinárodní instituci, podřízenou disciplinárně a teologicky papeži, shrnuje přínos Pia X. recenzent zmíněné knihy Gianpaolo Romaneto pro vatikánský deník L´Osservatore Romano (4.května 2008).
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
