Dobrý den, bratři a sestry!
Jsem rád, že se s vámi mohu setkat na své první generální audienci. S velikou vděčností a úctou přijímám tuto „štafetu“ z rukou mého milovaného předchůdce Benedikta XVI. Po Velikonocích opět začneme s katechezemi věnovanými Roku víry. Dnes bych se rád trochu pozastavil u Svatého týdne. Květnou nedělí jsme zahájili tento týden, který je jádrem liturgického roku, ve kterém provázíme Ježíše v Jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.
Co může ale dnes znamenat Svatý týden pro nás? Co znamená následovat Ježíše na Jeho cestě po Kalvárii ke kříži a vzkříšení? Ve svém pozemském poslání šel Ježíš po cestách Svaté země, povolal dvanáct prostých lidí, aby zůstávali s Ním, sdíleli jeho cestu a pokračovali v Jeho poslání. Vyvolil je z lidu plného víry v Boží zaslíbení. Mluvil ke všem bez rozdílu, k velkým i nepatrným, k bohatému mladíkovi i chudé vdově, k mocným i slabým; přinesl milosrdenství a Boží odpuštění; uzdravoval, těšil, chápal; dával naději a všem zpřítomnil Boha, který se zajímá o každého muže a ženu jako se dobrý otec a dobrá matka starají o každé ze svých dětí. Bůh nečekal, až k Němu přijdeme, ale bez kalkulů a výhrad se vydal k nám. Bůh je takový: On vždycky dělá první krok, On se vydává za námi. Ježíš žil každodenní realitu obyčejných lidí. Byl pohnut před zástupem lidí, kteří byli jako stádce bez pastýře; plakal nad bolestí Marty a Marie zarmoucených smrtí bratra Lazara; povolal celníka za svého učedníka; prožil také zradu od přítele. V Něm nám Bůh dal jistotu, že je s námi a mezi námi. „Lišky mají doupata a ptáci mají hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil“ (Mt 8,20). Ježíš nemá dům, protože jeho domovem jsou lidé, jsme my. Jeho posláním je otevřít všem brány Boží, zpřítomňovat Boží lásku.
Ve Svatém týdnu prožíváme vrchol cesty tohoto plánu lásky, který prochází dějinami vztahů mezi Bohem a lidmi. Ježíš vstupuje do Jeruzaléma, aby učinil poslední krok, ve kterém shrne veškerý svůj život, cele se daruje, nic si nenechá pro sebe, ani život. Při Poslední večeři se dělí se svými přáteli o chléb a podává kalich „za nás“. Syn Boží se nám dává, svěřuje do našich rukou své Tělo a svou Krev, aby byl navždy s námi a přebýval mezi námi. V Getsemanské zahradě stejně jako u soudu před Pilátem neprojevuje odpor, ale dává se. Je trpícím Služebníkem, kterého předpověděl Izaiáš a který sám sebe vydal na smrt (srov. Iz 53,12).
Tuto lásku vedoucí k oběti neprožívá Ježíš pasivně nebo osudově, fatálně. Vůbec neskrývá své hluboké lidské rozrušení tváří v tvář násilné smrti, ale odevzdává se v plné důvěře Otci. Ježíš dobrovolně podstoupil smrt, aby odpověděl na lásku Boha Otce, v dokonalé jednotě s Jeho vůlí, aby dokázal Svou lásku k nám. Na kříži mne Ježíš „miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Každý z nás může říci: Miloval mne a za mě se obětoval. Každý může říci toto „za mě“.
Co znamená toto všechno pro nás? Znamená to, že tato cesta je také moje, tvoje a naše. Žít Svatý týden následováním Ježíše, znamená učit se vycházet ze sebe sama – jak jsem řekl tuto neděli – a jít vstříc druhým, vykročit k periferiím života, vydat se jako první na cestu k našim bratrům a sestrám, zejména těm nejvzdálenějším a nejvíce opomíjeným, kteří potřebují porozumění, útěchu a pomoc. Je tolik zapotřebí přinášet živou přítomnost Ježíše, jenž je milosrdný a oplývá láskou!
Prožívat Svatý týden, znamená podílet se stále více na logice Boha, logice kříže, která není v první řadě logikou bolesti a smrti, nýbrž lásky a sebedarování, jež vede k životu. Znamená to účastnit se logiky evangelia. Následovat, provázet Krista a zůstat s Ním, vyžaduje jakési „vyjití“ ze sebe. Vyjití ze sebe sama, ze znaveného a zvykového způsobu života víry, z pokušení uzavírat se do vlastních schémat, která zužují horizont Boží kreativity. Bůh vyšel ze sebe, aby přišel mezi nás, rozbil svůj stan mezi námi, aby nám přinesl svoje milosrdenství, které zachraňuje a obdařuje nadějí. Také my, chceme-li jej následovat a zůstávat s Ním, nesmíme se spokojit s přebýváním v ohrádce devětadevadesáti ovcí, ale musíme „vyjít“ a hledat spolu s Ním ztracenou ovci, tu nejvzdálenější. Toto si pamatujme: vyjít ze sebe jako Ježíš, jako Bůh vyšel ze sebe v Ježíši a Ježíš vyšel ze sebe kvůli nám všem.
Někdo by mi mohl říci: „Ale, otče, já nemám čas“, „mám toho tolik na práci“, „je to těžké“, „co já s tím vším zmůžu s tou trochou sil a se svými hříchy?“ Často se spokojíme s nějakou tou modlitbou, neusebranou a nepravidelnou nedělní mší a nějakým tím dobrým skutkem, ale nemáme onu odvahu „vyjít“ ze sebe a nést Krista. Jsme tak trochu jako svatý Petr. Jakmile Ježíš mluví o utrpení, smrti a vzkříšení, o sebedarování a o lásce ke všem, apoštol si jej bere stranou a rozmlouvá mu to. To co říká Ježíš, nabourává jeho plány, jeví se nepřijatelně, působí potíž jistotě, kterou si vybudoval, tedy jeho ideji Mesiáše. A Ježíš pohlédne na své učedníky a Petrovi adresuje snad jedno z nejtvrdších slov evangelia: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské“ (Mk 8,33). Bůh vždycky přemýšlí milosrdně. Nikdy na to nezapomínejme. Bůh vždycky myslí milosrdně, je milosrdným Otcem! Bůh myslí jako otec, který očekává návrat syna a vychází mu vstříc; vidí jak přichází, když je ještě daleko… Co to znamená? Že každý den chodil vyhlížet syna, zda se už vrací domů. To je náš milosrdný Otec. Ze srdce jej očekával na terase svého domu. Bůh myslí, jako samaritán, který nepřešel kolem zraněného s politováním nebo s odvráceným zrakem, ale pomohl mu, aniž by za to něco žádal; aniž by se ptal, zda je žid, pohan či samaritán, zda je bohatý či chudý. Neptal se na nic. Neptal se, ani nic nepožadoval. Přišel mu na pomoc. Takový je Bůh. Bůh myslí jako pastýř, který dává svůj život na obranu a záchranu ovcí.
Svatý týden je časem milosti, kterou nám dává Pán, aby otevřel brány našeho srdce, našeho života, našich farností - trápí mne tolik uzavřených farností – a aby otevřel hnutí a sdružení, abychom „vyšli“ ze sebe vstříc druhým, stali se bližními a nesli světlo a radost své víry. Vždycky vycházet ze sebe! A to s láskou a něhou Boží, v úctě a trpělivosti, s vědomím, že my klademe k dílu své ruce, své nohy a své srdce, ale Bůh je potom vede a dává našim skutkům plodnost.
Přeji všem, abychom tyto dny dobře prožili, odvážně následovali Pána a nesli v sobě paprsek Jeho lásky všem, které potkáme.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
