VaticanNews.va

   20. 9. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4866
Poslechem z webových stránek.3114
Četbou textů na webových stránkách.4967
Poslechem i četbou.3051


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Křesťan smí obžalovávat jedině sám sebe

Arcibiskup ekuadorského Portoviejo rezignoval a odchází do trapistického kláštera

Papež František: Nad Velkým žalobníkem vítězí Ježíšův kříž


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

5.7.2013 

Lumen fidei - 3. díl

Česká sekce RV

Kapitola čtvrtá
BŮH JIM PŘIPRAVUJE MĚSTO
(srov. Žid 11,16)

Víra a obecné dobro
50. Při líčení dějin praotců a spravedlivých Starého zákona klade list Židům důraz na podstatný aspekt jejich víry. Neprojevuje se pouze jako cesta, ale také jako stavba, příprava místa, kde člověk bude moci přebývat spolu s druhými. Prvním stavitelem je Noe, který dokáže zachránit svoji rodinu v arše (srov. Žid 11,7). Potom Abrahám, o kterém se praví, že bydlel ve stanu, protože věřil a čekal na město s pevnými základy (srov. Žid 11,9-10). Ve vztahu k víře tedy povstává nová spolehlivost, nová pevnost, kterou může dát jedině Bůh. Jestliže člověk víry staví na Bohu-Amen, věrném Bohu (srov. Iz 65,16), a tak se sám upevní, můžeme dodat, že stálost víry se týká také města, které Bůh připravuje člověku. Víra zjevuje, jak pevné mohou být vazby mezi lidmi, když se Bůh zpřítomní uprostřed nich. Nevyvolává jenom vnitřní pevnost, stálé přesvědčení věřícího; víra osvěcuje také vztahy mezi lidmi, protože se rodí z lásky a sleduje dynamiku Boží lásky. Spolehlivý Bůh daruje lidem spolehlivé město.

51. Právě díky své spojitosti s láskou (Gal 5,6) se světlo víry dává do konkrétních služeb spravedlnosti, práva a pokoje. Víra se rodí ze setkání s prvotní Boží láskou, v níž se ukazuje smysl a dobrota našeho života, který je osvěcován do té míry, s jakou vstupuje do dynamiky otevřené touto láskou a stává se cestou a praxí vstříc plnosti lásky. Světlo víry je s to zhodnotit bohatství lidských vztahů a jejich schopnost se uchovat, být spolehlivými a obohacovat společný život. Víra nevzdaluje od světa a není cizí konkrétnímu nasazení našich současníků. Bez věrohodné lásky by nemohlo uchovat jednotu lidí opravdu nic. Jednota mezi nimi by byla myslitelná jedině na základě užitečnosti, na skladbě zájmů a na strachu, ale nikoli na dobru pospolitého života, nikoli na radosti, kterou může vzbudit pouhá přítomnost druhého. Víra umožňuje chápat architekturu lidských vztahů, protože spatřuje jejich nejzazší základ a definitivní spočinutí v Bohu, v Jeho lásce. Osvěcuje tak umění stavět a stává se službou obecnému dobru. Ano, víra je dobrem pro všechny, je obecným dobrem, její světlo neosvěcuje pouze vnitřek církve a nehodí se výhradně k budování věčného města na onom světě; pomáhá nám budovat naše společnosti tak, aby kráčeli vstříc nadějné budoucnosti. List Židům v této souvislosti nabízí příklad, když mezi lidmi víry zmiňuje Samuela a Davida, kterým víra umožnila „konat spravedlnost“ (Žid 11,33). Tento výraz se tu vztahuje na jejich spravedlivou vládu, moudrost, která přináší lidu pokoj (srov. 1 Sam 12,3-5; 2 Sam 8,15). Ruce víry se pozvedají k nebi, ale přitom v lásce stavějí město zbudované na vztazích, jejichž základem je Boží láska.

Víra a rodina
52. List Židům během líčení Abrahamovy cesty vstříc budoucímu městu zmiňuje požehnání, které přechází z rodičů na děti (srov. Žid 11,20-21). První prostředí, kde víra osvěcuje město lidí, je v rodině. Mám na mysli především stabilní svazek muže a ženy v manželství. Vzniká z jejich lásky, znamení a přítomnosti Boží lásky, z uznání a přijetí dobroty pohlavní různosti, která umožňuje manželům sjednocení v jediném těle (srov. Gen 2,24) a dává jim schopnost zrodit nový život, projev dobroty Stvořitele, Jeho moudrosti a Jeho plánu lásky. Na základě této lásky si mohou muž a žena slíbit vzájemnou lásku gestem, které zahrnuje celý život a odkazuje na mnohé rysy víry. Slíbit lásku navždy je možné, když se odhaluje plán, který je větší než naše vlastní předsevzetí, nese nás a umožňuje nám darovat celou budoucnost milovanému člověku. Víra pomáhá pochopit rodičovství v celé jeho hloubce a bohatství, protože v něm dává poznat tvořivou lásku, která nám dává a svěřuje tajemství nového člověka. Takto se stala matkou Sára, když uvěřila a spolehla se na věrnost Boha a Jeho příslib (srov. Žid 11,11).

53. V rodině doprovází víra všechna životní období, počínaje dětstvím. Děti se učí důvěřovat lásce svých rodičů. Proto je důležité, aby rodiče pěstovali společnou praxi víry v rodině a napomáhali zralosti víry svých dětí. Zvláště mládež procházející životním obdobím, jež je tak složité, bohaté a důležité pro víru, potřebují cítit blízkost a pozornost rodiny a církevního společenství na svojí cestě růstu ve víře. Všichni jsme viděli jak na Světových dnech mládeže mladí lidé projevují radost víry, snahu žít stále pevnější a velkodušnější víru. Mladí lidé touží po velkolepém životě. Setkání s Kristem, nechat se uchvátit a vést Jeho láskou rozšiřuje životní horizonty, dává pevnou naději, která neklame. Víra není útulkem pro lidi bez odvahy, nýbrž rozletem života. Umožňuje objevit velké povolání k lásce, ujišťuje o spolehlivosti této lásky a že stojí za to se jí odevzdat, protože její základy spočívají v Boží věrnosti, která je mocnější než každá naše křehkost.

Světlo pro život ve společnosti
54. Víra asimilovaná a prohloubená v rodině stává se světlem osvěcujícím všechny sociální vztahy. Jako zkušenost Božího otcovství a Božího milosrdenství se šíří v bratrském putování. „Novověk“ usiloval o vybudování všeobecného bratrství mezi lidmi založeného na jejich rovnosti. Postupně jsme však pochopili, že toto bratrství zbavené svého vztahu ke společnému Otci jakožto svého nejzazšího základu, se nedovede udržet. Je proto třeba se vrátit k pravému kořeni bratrství. Dějiny víry od svého počátku byly dějinami bratrství, byť nikoli bez konflitků. Bůh volá Abraháma, aby vyšel ze své země a slibuje mu, že z něj učiní otce velkého národa, na kterém spočine božské požehnání (srov. Gen 12,1-3). V průběhu dějin spásy člověk zjišťuje, že Bůh chce všem lidem jakožto bratřím dát podíl na jediném požehnání, jehož plnost je v Ježíši, aby všichni byli jedno. Nevyčerpatelná láska Otcova je nám oznámena v Ježíši, také přítomností bratra. Víra nás učí vidět, že v každém člověku je požehnání pro mne a že světlo Boží tváře mne osvěcuje z tváře bratra. Kolik jen dobrodiní přinesl pohled víry společnému životu! Díky víře jsme pochopili jedinečnou důstojnost jednotlivého člověka, která nebyla tak patrná ve starověku. Ve druhém století pohan Celsus vyčítal křesťanům to, co pokládal za iluzi a podvod, totiž myšlenku, že Bůh stvořil svět pro člověka, kterého postavil na vrchol celého kosmu. Ptal se tehdy: „Proč předpokládat, že zeleň roste pro lidi a ne spíše pro divokou zvěř, nemající rozum?“;[46] „Díváme-li se na zemi z nebeských výšin, čím se liší naše konání od hemžení mravenců a včel?“.[47] Jádrem biblické víry je láska Boží, Jeho konkrétní péče o každého člověka, Jeho plán spásy, který objímá celé lidstvo a celé stvoření a který vrcholí vtělením, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Bude-li tato skutečnost zatemněna, bude chybět kritérium pro rozlišení toho, co činí život člověka cenným a jedinečným. Ztratí své místo ve světě, rozplyne se v přírodě zřeknutím se své mravní odpovědnosti anebo si bude nárokovat, že je absolutním rozhodčím a bude si přisuzovat moc manipulovat bez omezení.

55. Víra nám ve zjevení lásky Boha Stvořitele umožňuje více respektovat přírodu, rozpoznat v ní gramatiku, kterou sepsal On a příbytek svěřený nám, abychom jej pěstovali a opatrovali; pomáhá nám najít modely rozvoje, které se nezakládají jenom na užitečnosti a zisku, ale považují stvoření za dar, za který všichni dlužíme; učí nás rozpoznat spravedlivé formy vlády uznáním, že autorita přichází od Boha, aby sloužila obecnému dobru. Víra stvrzuje také možnost odpuštění, které často vyžaduje čas, námahu, trpělivost a nasazení. Odpuštění je umožněno objevem, že dobro je vždycky původnější a silnější než zlo, že slovo, kterým Bůh stvrzuje náš život je hlubší než všechny naše negace. Mimochodem, i z čistě antropologického hlediska je jednota nadřazena konfliktu. Musíme na sebe vzít také konflikt, ale jeho prožití nás musí vést k jeho vyřešení, překonání a přetvoření na článek řetězce, na rozvoj směřující k jednotě.

Vytrácí-li se víra, je tu riziko, že se vytratí také základy žití, jak varuje básník T.S.Eliot: „Potřebujete snad, aby vám někdo řekl, že ony skromné úspěchy, které vám dovolují být hrdými na vychovanou společnost, stěží přežijí víru, které vděčí za svůj smysl?“[48] Odstraníme-li víru v Boha z našich měst, oslabí se naše vzájemná důvěra, bude nás sjednocovat jenom strach a stabilita bude ohrožena. List Židům praví: „Bůh se za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město“ (Žid 11,16). Výraz „nestydět se“ se pojí k veřejnému uznání. Znamená to, že Bůh veřejně vyznává svým konkrétním jednáním Svoji přítomnost mezi námi, Svoji touhu upevnit vztahy mezi lidmi. Budeme se snad my stydět nazvat Boha svým Bohem? Budeme Jej snad jako takového nevyznávat v našem veřejném životě a neprosazovat velkolepost společného života, který umožňuje On? Víra osvěcuje sociální život, má tvůrčí světlo pro každý nový moment dějin, protože všechny události vztahuje k počátku a údělu všeho v Otci, který nás miluje.

Útěšná moc v utrpení
56. Svatý Pavel píše křesťanům Korinta o svých souženích a utrpeních a klade svoji víru do souvislosti s hlásáním evangelia: „Uvěřil jsem a proto jsem mluvil“ (2 Kor 4,13). Apoštol odkazuje na výraz ze Žalmu 116: „Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: »Jsem tak sklíčen!«“ (v.10). Mluvit o víře znamená často také mluvit o bolestných zkouškách, ale právě v nich svatý Pavel shledává nejvíce přesvědčivou zvěst evangelia, protože ve slabosti a v utrpení vychází najevo a odhaluje se Boží moc, která překonává naši slabost a naše utrpení. Sám apoštol se ocitl v situaci umírání, které se křesťanům stává životem (2 Kor 4,7-12). Ve chvíli zkoušky nás víra osvěcuje a právě v utrpení a slabosti se stává zřejmým, že „nehlásáme sebe, ale Pána Ježíše Krista“ (2 Kor 4,5). Jedenáctá kapitola listu Židům se končí zmínkou o těch, kteří trpí pro víru (srov. Žid 11,35-38), mezi nimiž zaujímá zvláštní místo Mojžíš, který snášel potupy jako Kristus (srov. v.26). Křesťan ví, že utrpení nemůže být eliminováno, ale může dostat smysl, může se stát úkonem lásky, svěřením se do rukou Boha, který nás neopouští a tak může být etapou růstu víry a lásky. Když křesťan rozjímá o sjednocení Krista s Otcem i ve chvíli největšího utrpení na kříži (srov. Mt 15,34), učí se účasti na samotném Ježíšově pohledu. Dokonce i smrt je osvěcována a může být žita jako nejzazší povolání víry, poslední „Vyjdi ze své země“ (Gen 12,1), poslední „Přijď!“ pronesené Otcem, kterému se odevzdáme v důvěře, že On nám dá obstát také v tomto posledním kroku.

57. Světlo víry nás nenechává zapomenout na utrpení světa. Kolik jen mužů a žen víry bylo trpícími prostředníky světla! Malomocný pro svatého Františka z Assisi nebo chudí z Kalkaty pro bl. Matku Terezu. Ti porozuměli tajemství, které v nich je. Když se k nim přiblížili, jistě neodstranili všechna jejich soužení, ani nemohli vysvětlit každé zlo. Víra není světlo, které rozptýlí všechny naše temnoty, ale svítilna, která vede v noci naše kroky. Trpícímu člověku nedává Bůh argumentaci, která všechno vysvětlí, ale nabízí svoji odpověď v podobě přítomnosti, která provází, a výpovědí dobra, která se pojí ke každé formě utrpení, aby otevřela průchod světla. V Kristu chtěl sám Bůh sdílet s námi tuto cestu a nabídnout nám Svůj pohled, abychom v ní spatřili světlo. Kristus je ten, který snášením bolesti „dává víře začátek a vede ji k dovršení“ (srov. Žid 12,2).

Utrpení nám připomíná, že služba víry obecnému dobru je vždycky službou naděje, hledí vpřed a ví, že jedině od Boha, z budoucnosti, jež přichází od zmrtvýchvstalého Ježíše, může naše společnost nalézt pevné a trvalé základy. V tomto smyslu se víra sbíhá s nadějí, neboť i přesto, že náš pozemský příbytek zaniká, existuje příbytek věčný, který Bůh započal v Kristu, v Jeho těle (srov. 2 Kor 4,16-5,5). Dynamismus víry, naděje a lásky (srov. 1 Sol 1,3; 1 Kor 13,13) nám tak umožňuje přijmout starosti všech lidí na naší cestě k onomu městu, „které sám Bůh vystaví a založí“ (Žid 11,10), protože „naděje neklame“ (Řím 5,5).

V jednotě s vírou a láskou nás naděje vrhá do zajištěné budoucnosti, která spadá do odlišné perspektivy než iluzorní nabídky idolů světa a která dává nový podnět a novou sílu všednímu životu. Nenechme si ukrást naději, nedovolme, aby byla promarněna bezprostředními řešeními a návrhy, které nám překážejí v cestě, „tříští“ čas a transformují ho do prostoru. Čas je vždycky nadřazen prostoru. Prostor krystalizuje procesy, ale čas odesílá do budoucnosti a vybízí kráčet s nadějí.

BLAHOSLAVENÁ, KTERÁ UVEŘILA (Lk 1,45)
58. V podobenství o rozsévači svatý Lukáš přináší slova, kterými Ježíš vysvětluje význam „dobré půdy“: „To jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek“ (Lk 8,15).V kontextu Lukášova evangelia představuje zmínka o dobrém a upřímném srdci ve vztahu ke slyšenému a uchovávanému Slovu implicitní nástin víry Panny Marie. Samotný evangelista mluví o Mariině paměti a o tom, jak uchovávala v srdci vše, co slyšela a viděla, aby toto Slovo přineslo v jejím životě plody. Matka Páně je dokonalou ikonou víry, jak říká svatá Alžběta: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45).

V Marii, Siónské dceři se dovršují dlouhé dějiny víry Starého zákona, příběhy mnoha věřících žen, počínaje Sárou, které byly vedle praotců místem naplnění Božích příslibů a zrodu nového života. V plnosti časů se Boží Slovo obrátilo k Marii, která Jej přijala celým svým bytím, svým srdcem, aby se v ní stalo tělem a narodilo se jako světlo pro lidi. Svatý mučedník Justin má ve svém Dialogu s Trifonem hezký výraz, ve kterém říká, že Maria přijetím Andělova poselství počala „víru a radost“.[49] V Ježíšově Matce se totiž víra projevila hojností plodů, a přináší-li náš duchovní život plody, jsme naplněni radostí, která je nejjasnějším znamením velikosti víry. Maria se ve svém životě ubírala cestou víry následováním svého Syna.[50] Starozákonní cesta víry je u Marie následováním Ježíše, nechává se od Něho proměnit přijetím pohledu, který je vlastní vtělenému Božímu Synu.

59. Můžeme říci, že u blahoslavené Panny Marie dochází k tomu, na co jsem před chvílí položil důraz, že totiž věřící je do svého vyznání víry zcela zapojen. Maria je svým vztahem k Ježíši těsně spjata s tím, čemu věříme. V Mariině panenském početí máme jasné znamení Kristova božského synovství. Věčný původ Krista je v Otci, On je Syn ve smyslu naprostém a jedinečném, a proto se rodí v čase bez zásahu muže. Tím že je Syn, může Ježíš přinášet světu nový počátek a nové světlo, plnost věrné Boží lásky, která se dává lidem. Na druhé straně pravé Mariino mateřství zajistilo Božímu Synu opravdový lidský úděl, pravé tělo, ve kterém zemře na kříži a vstane z mrtvých. Maria jej doprovodí až na kříž (srov. Jan 19,25), odkud se její mateřství rozšíří na každého učedníka jejího Syna (srov. Jan 19,26-27). Bude přítomna také ve večeřadle, po Ježíšově vzkříšení a nanebevstoupení bude spolu s apoštoly vyprošovat dar Ducha svatého (srov. Sk 1,14). Pohyb lásky mezi Otcem a Synem v Duchu prochází našimi dějinami; Kristus nás přitahuje k Sobě, aby nás mohl spasit (srov. Jan 12,32). Jádrem víry je vyznání, že Ježíš, Boží Syn, narozený ze ženy, nás uvádí darem Ducha svatého do adoptivního synovství (srov. Gal 4,4-6).

60. K Marii, matce církve a matce naší víry se obraťme v modlitbě.
Pomoz, Matko, naší víře!
Otevři naše slyšení Slova, abychom poznali hlas Boží a Jeho volání.
Probuď v nás touhu následovat Jeho kroky, vyjít ze svojí země a přijmout Jeho příslib.
Pomoz nám, abychom se nechali dotknout Jeho láskou, abychom se jej mohli dotýkat vírou.
Pomoz nám plně se Mu svěřit, věřit v Jeho lásku, zejména ve chvílích soužení a kříže, když je naše víra volána ke zrání.
Zasévej do naší víry radost Vzkříšeného.
Připomínej nám, že kdo věří, není nikdy sám.
Nauč nás dívat se Ježíšovýma očima, aby byl světlem na naší cestě. A ať toto světlo v nás stále roste, dokud nenadejde onen den, který nezajde a kterým je samotný Kristus, tvůj Syn, náš Pán!

Dáno v Římě, u svatého Petra, 29. června 2013 na slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla na první rok pontifikátu

Franciscus

přeložil Milan Glaser


[46] Origenes, Contro Celsum, IV,75.

[47] Ibid. ,85.

[48] „Choruses from The Rock in: The Collected Poems and Plays 1909-1950, New York 1980, 106.

[49] Srov. Dialogus cum Tryphone Iudaeo, 100,5.

[50] Srov. Lumen gentium, 58.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
8.10.15 Encyklika Laudato si´ v ruštině
1.10.15 Encyklika Laudato si´ v latinském překladu a bestsellerem v Koreji
10.6.15 Oznámen název nové encykliky
4.6.15 Encyklika papeže Františka vyjde 18. června
13.6.14 Papež František brzy dokončí svou druhou encykliku



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Zdařilý život závisí na vděčnosti vůči tomu, kdo nás přivedl na svět

Víra není idea, nýbrž setkání

Kardinál Turkson: Jak se zachází s konceptem lidských práv?

Diecézní fáze beatifikačního procesu Chiary Corbelly

Ježíš měl obrovskou schopnost soucitu. Nebyl teoretikem

Apoštolská konstituce Epicopalis communio

Papež František obdržel relikvie Marie Kathariny Kasperové

Arcibiskup ekuadorského Portoviejo rezignoval a odchází do trapistického kláštera

Papež popřál židovským obcím k vysokým svátkům a svátku sklizně

Rekordní účast mladých Kubánců na Světových dnech mládeže

Holandský raport o zneužívání v církvi

Papež přijal na audienci prezidenta Albánie

 Nově na webu
Svatý otec: O přikázáních: Cti svého otce i svou matku

Publicistika: K čemu je vlastně papež?

Publicistika: Křesťanství otevřelo oči novým horizontům

Rozhovory: Práce a tvořivý duch pro nový ekonomický řád

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv září 18
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Starší zprávy >

Náš tip

O teologii manželství

Božím lidem je třeba se stát

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího